Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Skotská vysočina, 1487

S vílí lehkostí vytančila těch několik schodů až sem, nahoru na hradby. Teprve když jí vlahý větřík políbil zrůžovělé tváře a ona se po dlouhé době konečně nadechla čerstvého vzduchu měla pocit, že definitivně odhodila všechny ty řetězy, které ji v posledních dnech tak neskonale svazovaly. Toužila po volnosti, kterou jí však Duncan stále odmítal tvrdohlavě poskytnout. Jeho paličatost způsobovala, že se nejednou se svým manželem dostala do křížku. Nehodlal zkrátka respektovat fakt, že není žádnou křehkou květinkou, ale naopak silnou mladou ženou s jistými přáními a osobními potřebami.
Opřela zkřehlé ruce o kamenný kvádr a přimhouřila přitom své oči, jako by v neproniknutelné noční tmě snad něco důležitého hledala. Louče zavěšené na starých zdech vrhaly jen slabé světlo, které pouze neznatelně obkreslovalo siluetu hradní paní. Brenna potřásla zlatými kadeřemi a raději se ještě víc zachumlala do zeleného pláště, jenž ji alespoň částečně chránil před všudypřítomným vlezlým chladem. Přesto se neubránila mírnému zadrkotání zubů, když se přes ni překulila další vlna štiplavého vánku.
Před necelými deseti dny jí obyvatelé zdejší tvrze bouřlivě provolávali slávu jako nové paní MacPhersonové. Koutky úst se pobaveně zachvěly při představě přiopilého davu, který bohužel nemohla vidět na vlastní oči, protože se v oné chvíli věnovala s Duncanem zcela jiné, přinejmenším stejně záslužné činnosti. Během noci jí milovaný muž neopomněl vylíčit několik zábavných příhod, které se odehrály ve velké síni v její nepřítomnosti ještě před jeho odchodem. Bylo to od něho velice milé, ale od tohoto okamžiku jí Duncan nedovolil, aby kohokoliv z nich jen na kratičko zahlédla.
Ne snad, že by laird na svoji ženu tak přehnaně žárlil. Příčinou všech těch následných rozkazů a zákazů byla zejména náhlá nevolnost půvabné novomanželky. Cora namítala, že mdloby měla na svědomí převážně duševní vyčerpanost pacientky, Duncan to však rozhodně ignoroval a hodlal manželku naprosto odizolovat od okolí, dokud se zcela neuzdraví.
Brenna se ušklíbla. Kromě ustaraného Duncana, přepečlivé Cory a roztržité služebné Mary, která zpytovala své svědomí za hraběnčinu nehodu, se s nikým jiným nesetkala. Měla všech těch ohleduplností právě dost a proto využila Duncanovy dočasné nepozornosti, kdy mu po několika dnech neustálého bdění nad ránem klesla hlava únavou, a vytratila se z ložnice tišeji než myška. Opustila pomyslnou zlatou klec nesvobody a vydala se, zahalená v tmavě mechovém plášti, přes ztichlé nádvoří ke schodišti u strážnice. Nebyla blázen, aby usilovala o to opustit tvrz před rozedněním. Ladně vyběhla na ochoz aniž by ji kdo spatřil, a teprve tady, v relativním bezpečí, spustila kapuci pláště, která až doteď halila její rozkošnou tvář.
Úlevně stiskla něžná víčka a nechala se unášet proudem vzpomínek i představ o šťastném budoucím životě, kolébána jen kvílivým zpěvem větru Vysočiny…
Náhle prudce trhla celým tělem a oči se jí rozšířily nepopsatelným děsem bezbřehého zoufalství. Noční můra nyní udeřila s plnou intenzitou. Vzpomíná si!
„ … Takhle to prostě dál nejde. Musíme s tím skoncovat jednou provždy!“
„ Zmlkni. Já sám určím kdy a kde, rozumíš? Jen já mám právo ho zabít – nikdo jiný – jen já!“
Cizí ruka na jejím pase, dech neznámého…
„ Podívejte, jakou špiónku jsem objevil před našimi dveřmi. Co s ní uděláme?“
„ Vítej, Brenno.“
Vražda!?
Myšlenky zmateně skákající jedna přes druhou.
Co se to děje? Skutečnost nebo sen?
Zuřivě skousla neznámou dlaň a mrštně se otočila. Než si vůbec stačila uvědomit co dělá, otisk jejích prstů se skvěl na drzounově tváři. Překvapeně zavzdychala.

Shlížel z temných hradeb kamsi dolů do tmy a v duchu si už nejméně posté pohrával s vidinou absolutní moci, jejíž příchod netrpělivě očekával každičkým dnem. Uchechtl se. Bratříček by se nejspíš dost podivil, kdyby krvelační žoldáci a neúprosní pobudové zaútočili na jeho nedobytnou tvrz ještě během této noci. Ale už to nebude trvat dlouho a…
Nespal moc dobře a proto se rozhodl, že si prohlédne zabezpečení sídla dříve, než mu to znemožní další východ slunce. Nechtěl, aby se ho někdo zbytečně vyptával, i když byl lairdův bráthair. Po svém návratu z Abbelow totiž nechal milý Duncan zesílit hlídky a počet strážných se tak téměř zdvojnásobil.
Sean neslyšně zaklel a stáhl se do tmavého kouta. Několik kroků od něj se vynořila drobná postava v plášti a on si bolestně uvědomil, že ho dnes ještě žádné děvče neobšťastnilo svou přítomností. Záhyby látky se nebezpečně rozevřely a on i přes veškerou vzdálenost, která mezi nimi panovala, zahlédl neodolatelnou bělost její pravé nožky. Nasucho polkl a až příliš zřetelně pocítil, jak se jeho nohavice nepříjemně napínají. Byl jako v transu, musel ji mít!
Mlsně se olízl a chystal se vyrazit. V tu chvíli sklouzla dívce vlněná kápě z hlavy a on ji konečně poznal. Brenna!
Bylo však pozdě. Chorobná touha Seana zcela zaslepila a jediné o co teď usiloval bylo přitisknout své horké tělo k jejímu.
Jednal rychle. Dlaní jí zakryl růžová ústa a druhou ruku mezitím chapadlovitě omotal kolem jejího útlého pasu. Vůně její kůže byla omamnější než nejsilnější afrodiziakum a on zřetelně pocítil, jak propadá jejímu něžnému kouzlu.
Pravou rukou nezapomněl několikrát přejet po jejích bocích, což se mu také stalo osudným. Než se nadál, Brenna ho silně kousla do levačky, které nevěnoval tolik pozornosti, a v příštím okamžiku mu přistál na tváři takový políček, za který by se nemusela stydět ani hostinská od Lorimerů.

Podřimoval v koutě nádvoří nedaleko stájí a v polospánku si občas něco pobrukoval. Se sklopenou hlavou a mírně zakaleným zrakem upřeným na lehce zašlou ocel svého meče se dokonce mohlo zdát, že rozmlouvá právě s ním. Jak by jistě zapištěla malá Alyx, kdyby ho uviděla:
„ Nathanieli, tys zase ´trošičku´ přebral, že!?“
Zakuckal se, ta představa rozohněné dívenky s rukama v bok ho značně pobavila. Stýskalo se mu. Tolik chtěl obejmout malou hrdopýšku, ale Duncan ho teď potřeboval mnohem víc. A Cora…?
Přitáhl si cípy pláště, aby se mohl oddat dalšímu bezstarostnému snění, ale v tom ho vyrušil zvláštní hluk, přicházející odněkud z ochozu. Nathan ihned vystřízlivěl, nemeškal a několika rychlými skoky zdolal schody vedoucí až k hradbám. A přitom se mu naskytl nevídaný pohled: Duncan držící pod krkem brunátného Seana a polonahá Brenna zavěšená na manželově zápěstí.
Co se to tu u všech ďasů děje???

Nebyla tam.
Ta hrůza, která se mu usadila na duši a nyní se zrcadlila v jeho hnědých očích, byla prostě nesnesitelná. Převrátil celý pokoj vzhůru nohama, ale jako by se po ní slehla zem.
Klid, dýchej, snažil se zkoncentrovat sám sebe, ale bohužel to příliš nepomáhalo. Kam jen mohla jít?
Duncan vyrazil z ložnice šílený strachy, přes velkou síň až na zšeřelý hradní dvůr, ale nikde ji neviděl. Zamířil tedy ke strážnici a právě tehdy zahlédl na hradbách jakýsi podezřelý pohyb. Zrychlil tempo, schody…
To, co uviděl mu doslova vyrazilo dech. Jeho bratr laskající neznámou krásku přímo na ochozu! Tak o tom si budou muset ráno ale pořádně promluvit.
Dívka se náhle vytrhla pevnému sevření paží a její dlaň šlehla prudčeji než jezdecký bičík.
Duncanovi ztuhla krev v žilách.
Brenna!
Vrhl se na Seana s jedinou myšlenkou – zabít!