Prokletí královské krve (2. kapitola)

Uplynulo několik dlouhých týdnů. Maxi se snažila zapomenout na Palma i mladého rytíře. Byla vdaná a dveře všech radovánek pro ni byly zavřeny. Blížila se zima a Maxi musela odmítat veškerá pozvání na plesy konané na Camelotu. Neslušelo se, aby vdaná žena jela na ples bez svého manžela. Od toho občas dostávala vzkazy, jak malá Rozálie roste …
Jednoho dne však přinesl posel list s pečetí bratra jejího muže. Zlomila pečeť a četla zprávu, která by ji měla zarmoutit. Její srdce však poskočilo radostí. Byla volná. Její muž si srazil vaz, když spadl z koně, který uklouzl na zmrzlé cestě. Maxi oblékla černý šat a ihned odeslala svému švagrovi dopis s prosbou, zda by mohla vychovávat svou dceru na Charleslandu. Odpověď, ji nepotěšila. Její švagr byl neoblomný. Stal se poručníkem malé Rozálie a nemínil se tohoto práva vzdát. Zakázal Maxi se jakkoliv ke své dceři přiblížit.
Opět plynul čas. Louky okolo Charleslandu rozkvetly a Maxi už nebavila přetvářka
smutné vdovy. Oblékla normální šat a začala si zvykat na nový život. Jednoho dne zaklepal vystrašený sluha na dveře její pracovny:
„Paní, v přijímacím salónku na váš čeká… král.“ zajíkal se sluha.
„Palm?“ podivila se Maxi. Stále si nemohla zvyknout, že by svému příteli z dětství měla říkat jinak.
„Vyřiď mu, že hned přijdu…“ sluha s mírnou úklonou opustil pracovnu. Maxi se běžela převléci a o chvíli později již otvírala dveře salónku. Váhala, jak má Palma oslovit, ale byl nyní králem, musela se dle toho řídit.
„Vaše výsosti,“ poklonila se „vítám vás na Charleslandu. Čemu vděčím za vaši návštěvu?“
„Maxi,“ usmál se Palm a políbil jí ruku. „Proč tak oficiálně? Nemohli bychom se v soukromí vyhnout těm poklonám?“ zadíval se na ni. Byla krásná. Najednou věděl, že se rozhodl správně. Že ona je ta pravá. Nemiloval ji, ale měl ji rád.
„Jistě, ráda. Posadíš se nebo se půjdeme projít do zahrady?“
„Rád se půjdu projít…“ nabídl Maxi rámě a mlčky vyšli do zahrady. Posadili se na lavičku pod lipou.
„V koruně té lípy jsme se jako děti schovávali před tvou chůvou, pamatuješ?“ pohlédl Palm do koruny starého stromu. Maxi pokývala hlavou.
„Proč jsi přijel?“ zeptala se. Vybavila si ho v objetí krásné Keily a píchlo ji u srdce.
„Dozvěděl jsem se o smrti tvého muže. Nemohu říct, že mne to mrzí. Lhal bych. Jsem rád, že jsi konečně volná.“ odmlčel se.
„To já taky.“ pokývala hlavou Maxi a čekala co má Palm na srdci.
„Královská rada na mne tlačí, abych se oženil.“ pokračoval po chvíli mlčení Palm a podíval se na Maxi.
„Nu a proč to neuděláš?“ zeptala se a začínala tušit důvod jeho návštěvy.
„Protože jsem až do nedávna nenašel tu pravou…“ nevěděl, jak pokračovat.
„A Keila?“ zeptala se opatrně Maxi.
„Keila? Vážně si myslíš, že by rada schválila takový sňatek?! Keila… Keila je jen takové potěšení.“ Stále váhal, cítil její odstup.
„Maxi, naši rodiče si to tak přáli… Vezmeš si mě?“ podíval se jí do očí.
„A miluješ mě, Palme? Po takové době? Nebo jen potřebuješ ženu, která ti bude dělat na královském dvoře pozlátko a ty se zatím budeš těšit s … Keilou.“
„Vždycky jsem na tobě miloval tvou upřímnost…“ zamračil se Palm. Vše se začínalo komplikovat a to se mu nelíbilo. Nečekal, že by ho Maxi odmítla.
„To je dost málo.“ zašeptala. Měla ho ráda, ale neviděli se tak dlouho… Nebyla její láska jen zvyk? Najednou si nebyla ničím jista. Rozhodla se získat čas.
„Palme, já … není to ani rok, co můj muž zemřel. Nemohu se teď vdávat a ani ohlásit zásnuby. Řekni radě, že se sňatkem souhlasím. Ale až uplyne rok od smrti mého muže. Získáme tak oba čas…. Nespěchej na mě s odpovědí, prosím.“
Palm se zamyslil. Nakonec z toho vyvázl docela dobře. Královskou radu uklidní a nebude muset řešit svůj vztah s Keilou.
„Dobře. Vyřídím to královské radě.“ Pak zaváhal a pokračoval.
„Zítra bude na Camelotu vyznamenán jeden rytíř. Zachránil mi v nedávné bitvě život a já bych se mu rád odvděčil. Je to D’Shay z Catcastlu, nevím zda jsi o něm slyšela. Byl bych rád, kdyby ses tam objevila po mém boku. Po té slavnosti bude hon…“ zadívala se na Maxi. Věřil, že tohle neodmítne. Ta však cítila mírný nátlak, který na ní začal Palm vyvíjet. Ani trochu se jí to nelíbilo. Nemínila se objevovat nikde po boku krále dříve, než to bude nutné. A už vůbec ne, když tam bude rytíř D’Shay. Vybavil se jí opojný pocit, když spolu tančili.
„Nezlob se. Nepřísluší mi stát po tvém boku. Ale jako host ráda přijdu a honu se zúčastním.“ Možnost, že uvidí znovu mladého rytíře ji lákala.
„Dobře. Jsi tedy srdečně zvána. A teď už musím jít.“ Palm políbil Maxi na tvář.
„Tak zítra. Sbohem Maxi.“ O chvíli později vyjel tryskem z bran Charleslandu.

Druhý den se Maxi se svým doprovodem vypravila na Camelot. Stráže ji bez problémů
pustily. Zamíchala se mezi hosty a pozorovala z davu vyznamenání mladého rytíře. Palm mu předal jako dík krásný meč. Maxi si uvědomila, že je to nejspíš jeden ze tří mečů ukovaných z tvrdé oceli s královským erbem na jílci. Po slavnosti se hosté převlékli a začal hon. Šlechtici i dámy na koních se brzy rozprchli po lese. Maxi se držela skupiny, ve které zahlédla D’Shaye. Nezdálo se však, že by si jí rytíř všimnul.
Náhle vyběhl z houští u cesty kanec a zkřížil cestu koni, kterém seděla Maxi. Kůň se splašil a tryskem uháněl pryč. Maxi byla dobrou jezdkyní. Zoufale se držela koně, ale nedařilo se jí ho zklidnit. Tryskem se vzdalovali se od ostatních. Kůň byl neúnavný a štván strachem pádil dál a dál. Náhle za sebou Maxi uslyšela dusot koňských kopyt. Ohlédla se. Kůň se v tu chvíli odrazil ke skoku přes strom ležící přes cestu. Stačila malá chvilka nepozornosti. Maxi byla vymrštěna z koňského hřbetu a dopadla na tvrdou zemi. Bolestivě se udeřila do hlavy a na chvíli ztratila vědomí. Když se probrala, dívala se do starostlivých očí rytíře D’Shaye.

„Jste v pořádku, paní?“ zeptal se. Měl o ni starost, pád vypadal ošklivě. Zvolna se posadila a pokývala hlavou. Celé tělo ji bolelo, hlava se jí točila. Začalo jemně pršet.
D’Shay ji držel v náruči.
„Obávám se, paní, že jste přišla o svého koně. Ale naštěstí jsme kousek od mého hradu. Když dovolíte, rád vás na svém hradu pohostím.“ usmál se na ni.
Poznal ji. Vzpomněl si, jak spolu tenkrát tančili a jak mu učarovala. Když se pak bez rozloučení vytratila, zůstala mu po ní jen rána v srdci. Nechal si o ní zjistit vše co šlo a dozvěděl se zdrcující zprávu. Žena, která mu vzala srdce, byla vdaná za muže, jehož nemilovala a nemohla milovat. Když se po zemi rozkřiklo, že ovdověla, děkoval Bohu, že ji nenechal ve spárech svazku, který neměl smysl. Myslel na ni dnem i nocí, ale nenašel odvahu ji navštívit – a teď byla tady a ležela mu v náruči. Jemný déšť se změnil v liják.

Maxi přikývla. Byla zvědavá, kde D’Shay žije. Pomohl jí na svého koně a vyšvihl se za ní. Nebylo to daleko a kůň je ten kousek cesty jistě unese. Vydali se směrem k Catcastlu. Za chvíli byli oba promočeni na kůži. Držel ji v náruči před sebou a cítil teplo jejího těla. Jeli mlčky. Maxi se stále ještě točila hlava. Opřela se o svého ochránce. Tělem jí projelo příjemné mrazení – pocit, který ještě nepoznala. Netrvalo dlouho a projeli branou hradu Catcastlu. Maxi se třásla zimou, jak v lese promokli. Rytíř ji vzal do náruče a odnesl ji do svých komnat. Poručil služebným, aby se o ni postarali a vyslal posly na Camelot i Charlesland se vzkazem, že paní je v pořádku.
Vrátil se do svých komnat a našel Maxi sedící u krbu. Její šaty se sušily a byla zabalena pouze do deky. Přisedl k ní a nalil jí číši rudého vína. Náhle nenacházeli slov. Seděli mlčky a dívali se do ohně.
„Poslové se zprávou na Camelot i Charlesland již vyrazili.“ Řekl D’Shay, aby prolomil ticho. Zadívali se na sebe. Chtěl ji políbit, ale nenašel odvahu. Pohladil ji alespoň po ruce, kterou měla položenou na dece. Maxi projelo tělem opět to krásné mrazení. Pohlédla mu do očí. Velmi ji přitahoval a toužila po tom, aby ji políbil. Dlouho váhal. Nechtěl zneužít situace. Nakonec zvolna přiblížil své rty jejím. Když neuhnula, políbil ji. Její rty chutnaly sladce. Nemohl se od nich odtrhnout. Jeho ruka sjela při polibku po její šíji. Otřásla se a kouzlo bylo prolomeno. Uvědomil si co udělal. Věděl, že není panna, že má dceru. Ale až nyní mu došlo, že zplození dcery nemuselo být z lásky. Že někteří muži jsou schopni… Nedokázal si představit, že by jí někdo tak ubližoval. Zastyděl se a stáhl svou ruku zpět.
„Omlouvám se, já … nechtěl jsem zneužít situace. Vím, že se to nesluší…“ zašeptal a cítil ase hrozně. Dlouho se odhodlával, než našel odvahu se na ni znovu podívat… Když se odvážil - spala. Vzal ji jemně do náruče a odnesl ji do pokoje pro hosty. Jemně ji uložil na lůžko a dlouho u ní seděl. Pozoroval její tvář. Byla krásná a on po dlouhé době pocítil lásku. Ano, nechtěl si to přiznat, ale miloval ji. Ale byla mu tolik vzdálená….