Dopis z Angouleme

Ševelení větru, pohrávající si s lehce nazlátlým listím v korunách couronnských stromů, rušilo zasněnou tmavovlásku pouze nepatrně. Annabelle si doslova vychutnávala jemné odlesky slunečních paprsků rámující její něžný obličej a vykreslující na jejím drobném nosíku několik roztomilých pih. Marie by při pohledu na dívčinu bledou pokožku, zohyzděnou těmito nezřetelnými skvrnkami, dávno chytl další z nervových záchvatů, pro tuto chvíli však byla limouxská hraběnka plně zaměstnána jistou důležitou návštěvou v červeném salónku. Bella pochopila madamino významné pomrkávání jako znamení toho, že se charenteský vévoda rozhodl přijmout milou pohostinnost paní z Bouvilles, kterou mu na nedávném plese vyloženě vnutila! Odmítla se zúčastnit tohoto strojeného divadla, ze kterého měla největší požitek právě natěšená Marie, a s výmluvou na malou nevolnost se uchýlila na kamennou lavičku v rohu parku. Zde ve svých jednoduchých domácích šatech ze zelenkavého hedvábí splývala s okolním prostředím a skrytě jako nejkrásnější květinka zámecké zahrádky nyní pokukovala po písčité cestičce, jejíž dokonalý povrch svými atlasovými střevíčky před pár minutami tak nešetrně pošlapala. Ani klokotavý zpěv ptáků nevytrhl půvabnou krásku z roztodivného zadumání, kterým se ubíraly její pomatené myšlenky posledních několik hodin.
Ó ano, pomatené – jelikož příjezd vznešeného vévody vyvolával v Belle až příliš živě snaživě zasuté vzpomínky na nedávnou slavnost slunovratu. Snažila se všemožně vypustit z hlavy zřetelný obraz muže v rudé masce, ale jeho uhlíkové oči ji pronásledovaly v těch nejdivočejších snech, jaké si jen její poblouzněná mysl dokázala představit. Překryly dokonce i vybájené příběhy o statečném rytíři z charenteského kraje, kterými se její nezkušené srdce opájelo v dobách trávenými za zdmi pesquiéského kláštera. Jak se mohlo stát, že dokázala v krátké chvilce lehkomyslně vyměnit několikaleté čekání na svého milovaného prince za pár vášnivých okamžiků v objetí tajuplného barda???
Zastyděla se. Vždyť Gaston-Henri byl ten nejgalantnější mladík pod sluncem!
Jistě, Gaston-Henri-Louis-Marie-Camille de Monernie du Charente, jak znělo oficiálně plné jméno okouzlujícího plavovlasého vévody. A přesně tak jí byl minulý týden představen vrkající hraběnkou de Limoux pod zářivými lustry svého pohádkového zámku. Žádný Charles…
Poměrně brzy pochopil, jak moc je Annabelle znavena oním množstvím štěbetavých hostí v krajkách, z nichž on sám dobrou polovinu vlastně vůbec neznal. S mírnou úklonkou hlavy ji vyzval do strhujícího víru frivolních rytmů farandol, jejichž svižné tempo zapříčinilo, že jí mírně zrůžověly tváře. Zveselené panstvo, cele zaměstnáno odlehčenými pohyby svých usměvavých tanečních partnerů ani nestačilo zaregistrovat, že se mezitím nejvýznamnější z nich nenápadně vytratil s rozkošnou tmavovláskou v šedostříbrném.
Vyšli na terasu bez jediného slůvka, teprve zde jí Gaston-Henri galantně nabídl rámě. Bella přitom cudně klopila řasy a tak téměř nepostřehla, že jí vévoda podává sklenku perlivého vína, které se zmocnil od jednoho z právě procházejících služebníků. S menším zaváháním přijala a než se nadála, již sestupovali po rozlehlém schodišti k nedaleké aleji, osvětlené jen decentním světlem prskajících loučí.
V hřejivých záblescích plamenů vypadali jako dva tajní spiklenci, kteří si dali milostnou schůzku mezi jinak neproniknutelnými větvemi habrů, daleko od zvědavých očí nudících se aristokratů. Občas narazili na lehce zadýchané dvojice v dosti výmluvných pózách, skrývající se ve stínech nevysokých stromů, krom drtícího se písku pod jejich podpatky však ticho večera narušovaly pouze táhlé tóny smyčců z tanečního sálu.
Zastavili se až u bublajícího sloupu vodotrysku, který obklopovalo deset menších, tryskajících do výšky bělostné oblouky pěnivé vody a spadajících zpět do oválného bazénku. Bella zvědavě ponořila prstíky do studivého proudu, vzápětí ucukla před pichlavou bolestí chladu a nechtěně pocákala zlatavý kabátec pana vévody.
„ Ach, promiňte…“, zašeptala, zrudlá rozpaky.
Gaston-Henri se v duchu pousmál. Je tak nevinná. A zároveň miloučká, když se rdí. Přemýšlel, jak asi chutnají její růžové rty. Nejspíš sladčeji než versailleský marcipán. Toužil je okusit…
„ Pane de Charente?“
Stříbřité panenky, rozšířené překvapením, zamrkaly.
Zaklonil hlavu a raději si založil ruce za záda. To bude tvrdý oříšek…
„ Ano, má krásko?“
Ustoupila o pár kroků a pohodila svými černými kadeřemi.
„ Řekněte mi něco o sobě…“
Gaston-Henri zahnal nespokojenou vrásku v koutku úst, která se prohloubila potlačovaným vzrušením. Ovládl se.
Bella naivně doufala, že se konečně dozví, proč před ní vévoda skrýval své skutečné jméno. Charles?
Dívčino zahloubání skončilo dříve než začalo.
„ Drahoušku, tady jste“, pokárala hraběnka zasněnou Bellu. Ta ihned sklouzla ze svých vzdušných zámků zpátky na zem.
Nic nechápala. To už Gaston-Henri odjel?
„ Ano, Marie?“
Rozpustilého vévodu spatřila postávat na cestičce pod voňavými akáty. V bílém obleku a s pozlacenou hůlkou v ruce vypadal jako růžový kavalír z dámských románků.
„ Pan de Charente by si s vámi přál mluvit, Annabelle“, polkla hraběnka. „ O samotě“, dodala šeptem.
„ Děje se něco?“
Hedvábí zašustilo, když se Bella ladně postavila. Pokynula mladému Gaston-Henrimu. Než stačil přitančit až k ní, madame to nevydržela.
„ Totiž…“, zakuckala se dojetím. „ Pan vévoda právě požádal o vaši ruku.“

„ Co budeš dělat, Oli?“
Na Didierovu jasně položenou otázku pokrčil mladík nerozhodně rameny. Na Charentesově plese se zdržel podstatně déle než bylo pro jeho původní plán bezpodmínečně nutné, nic nového přitom bohužel nezjistil a navíc ho málem odhalil věčně podezíravý kapitán LeClerc. Neměl toho úlisného patolízala vůbec rád a ještě teď si spílal za to, že se ho včas nezbavil. Jedině on byl příčinou jeho výsostného pádu, Gaston-Henri se jenom vezl.
Skrze šumění dopadající vody zaslechl jeho tichý podmanivý hlas, kterým probourával křehkou zeď dívčiny nedůvěry. Postupně mu dovolila, aby ji objal, laskal její havraní kadeře, zatímco ona bezpečně vdechovala šeříkovou vůni jeho saténové vesty. Podléhala jeho podmanivému kouzlu. Nepříčetný Olivier měl co dělat, aby nevyletěl z habříkového hájku a neskolil Gase jedinou ranou jako prašivého psa, kterým podle jeho názoru ostatně byl. Jenže kdo by pak očistil jeho jméno?
Park se náhle otřásl několika tlumenými výbuchy. Proud barevného světla ozářil noční oblohu, přičemž rudé a bělavé světlice vykreslovaly na ztmavlém nebi fascinující ornamenty. Ohňostroj!
Oslepen náhlým světlem ani nezaznamenal, že dvojice už dávno odešla. Pod klenbou křížících se vodotrysků se na hladině zurčícího bazénku míhaly odlesky skvostných pruhů a různorodých kol. Cítil se prázdný.
„ Oli?“
Stiskl rty.
„ Povím jí pravdu.“