Prokletí královské krve (6. kapitola)

Rytíř přistoupil k Maxi. Dáma jeho srdce stále bojovala se smrtí. Byla vysílena horečkou s ranami, které stále trochu krvácely. Rytíř nechápal, kde se v ní vzala ta síla k životu. Poklekl vedle jejího lůžka a políbil ji na rozpraskané rty. Po tváři mu kanuly slzy, za které se nestyděl. Bylo mu jedno, že všichni vidí jeho slabost.
„Lásko moje, vydrž ještě …. jsem tady. Pomohu ti. Jen prosím neumírej….“ zašeptal. Pak na nic nečekal a zamířil do luk, aby se pokusil najít léčivé byliny, které snad ránu zhojí a horečku sníží... Nehledal dlouho, ale jemu se ta doba zdála jako věčnost. Našel však vše, co potřeboval. Vrátil se a něžně vyměnil obvazy na Maxinně ráně. Zápach z hnijící rány byl hrozný. Rytíř poklekl ke své lásce…
„Vydrž, prosím, vydrž…. Teď ti způsobím bolest, ale ty ji asi neucítíš…“ Věděl, že je třeba ránu vypálit, neboť hniloba zasáhla už velkou část rány. Přichystal vše k zákroku a s bušícím srdcem ránu ošetřil. Spílal přitom ranhojiči, který ji nechal v takto zuboženém stavu. Zdálo se, že Maxi v hlubokém bezvědomí nic necítila.
Nastal večer a rytíř stále seděl u jejího lůžka. Pravidelně vyměňoval obklady, otíral jí zpocené čelo. S potěšením pozoroval, že bylinky pomalu zabírají...horečka mírně klesla a Maxi na chviličku otevřela oči. Hned však usnula a posilujícím spánkem.
D’Shay se rozhodl, že než se jeho láska uzdraví, ujme se správy nad hrádkem. Spolu s velitelem stráží vydali rozkazy, nechť se všichni přeživší lidé uchýlí na hrádek. Někteří muži byli posláni na hradby a ostatní začali okolo hradeb hloubit příkop ...

Kolik dní spala Maxi a kolik dní měnil rytíř obvazy a vařil odvary z bylinek – to nikdo nepočítal, neb každý měl práce nad hlavu. Maxi vždy jen na chvíli otevřela oči, aby jí dali napít či pár lžic vývaru a hned zase upadla do hlubokého spánku. Pomalu se uzdravovala. Jednoho dne konečně otevřela oči…. Otevřeným oknem slyšela tichý hovor lidí a zvuk pil a hřebů zatloukaných do dřeva . Pokusila se vstát. Stálo ji to mnoho sil, ale hnána neznámou silou se nakonec k oknu dostala.Vyhlédla ven. Na malém nádvoří, tam uprostřed mužů držících lopaty, pily a sekery, stál D‘Shay. V tu chvíli nebyla Maxi schopna vydat ani hlásek. Srdce jí tlouklo na poplach. Kde se tady vzal? Jak dlouho je již na hrádku? V tu chvíli jí došlo, že sladký polibek, D‘Shay sedící u jejího lůžka a chladivé obklady .... to nebyl sen. V tu chvíli pochopila, že za svůj život vděčí tomuto muži.
Rozhlédla se po místnosti a uviděla D’Shayův plášť přehozený před opěradlo křesla. Hodila ho přes sebe a sebrala všechny síly, aby sešla dolů na nádvoří. Ve chvíli, kdy se objevila ve dveřích, se D‘Shay otočil, jako by věděl, že ji tam najde. Jejich oči se setkaly.
"D‘Shayi …." zašeptala Maxi. Víc slov vyslovit nedokázala. Hrdlo se jí sevřelo a do očí vstoupily slzy. Síly ji opustily a kolena se jí podlomila ... Rytíř odhodil pilu a rozeběhl se k ní, aby ji v poslední chvíli zachytil.

"Lásko! Jsi ještě příliš slabá!" D'Shay ji vzal opatrně do náruče a nesl ji zpět na lůžko.

"Nesmíš ještě vstávat... Jsem tak rád, že jsme se spolu shledali. Nedovedeš si představit, jak mě bolelo srdce a jaký jsem měl strach, když jsem se doslechl ty strašné zprávy!"
„Co se vlastně stalo?“ Až nyní si Maxi uvědomila, že se nacházejí na hrádku Chardonnay. Vzpomněla si předem prohraný boj na Charleslandu, na nepřítelův meč … D'Shay jí jemně přiložil ukazováček na rty.

"Ne. Nemluv, nevysiluj se, prosím. Vše ti vysvětlím." Chvíli přemýšlel, zda už je dost silná na to, aby unesla všechny špatné zprávy. Nakonec se rozhodl, být k ní upřímný. Vyprávěl jí, jak po boku Palma osvobozovali obsazený kus země. Hlas se mu zadrhl, když popisoval, jak Palm padl raněný k zemi, jak se ho snažili dostat z bojiště, ale nedokázali svému králi pomoci. Maxi začala plakat. Byla teď volná a přesto jí bylo Palma velice líto.
„Ale co děláme na Chardonnay?“ zeptala se již klidněji. D’Shay se pustil do popisu dalších smutných událostí.
„Charlesland už není? Oni ho … oni ho vypálili? Kdo? Kdo měl zájem ho zničit?“ šeptala Maxi a stále tomu nemohla uvěřit.
„To nikdo neví. Na zbroji padlých vojáků nenašli žádné poznávací znamení, žádný erb…. Všechny stopy byly pečlivě zameteny.“ Kroutil hlavou nad tím útokem D’Shay.
„Takže teď mám jenom tenhle polorozpadlý hrádek…“ mumlala si tiše Maxi. Veškerý její majetek shořel.
„Máš Chardonnay, jsi živá a…..“ A budeš královnou chtěl doříct D’Shay. Ale pak si vzpomněl, že ji mají za mrtvou, že již brzy proběhne korunovace lorda Morthyho.
„Na Camelotu si myslí, že jsi zemřela při požáru…. Musíš se přihlásit o svá práva, nebo se stane králem lord Morthy.“ Zamračil se D’Shay.
„Nemusím. Poslala jsem na Camelot svoji abdikaci. Zrušila jsem zásnuby hned, jak jste vytáhli do boje.“ Maxi se začaly klížit oči. Byla ještě tolik slabá. Rytíři zaplesalo srdce, jeho tajná přání byla vyslyšena. Políbil ji a uložil na měkký polštář.
„Neodcházej.“ Zašeptala v polospánku. Chtěla cítit jeho dotek, chtěla být stále s ním.
„Neboj lásko! Zůstanu tady. Na mém panství vládne nyní regent. Je to spravedlivý a moudrý muž a o mé hrady se postará dobře. Neřekl jsem mu, kdy se vrátím. Prozatím tu s tebou zůstanu tak dlouho, jak jen třeba. Je tu spousta práce a ty jsi příliš slabá.... pokud dovolíš, ujmeme se s velitelem stráží společně regentství, dokud nebudeš natolik silná, abys na svém panství znovu vládla.
Ale teď už se nebraň spánku. Jsem tu s tebou a neopustím tě, nyní již klidně můžeš spát. Nestrachuj se, dnešek není snem. Až se ráno probudíš, nalezneš mě zde, po tvém boku.", rytíř pohladil svou milovanou po vlasech a pozoroval, jak zvolna usíná.
"Dobrou noc, lásko.", zašeptal rytíř do ticha. "Nikdy tě již neopustím...", dodal šeptem.

Maxi se velmi rychle uzdravovala. Blízkost milovaného člověka a bylinky měly přímo zázračnou moc. Nejdříve za pomoci D’Shaye a později sama vydávala se Maxi na čím dál tím delší obhlídky hrádku. Předtím zde byla pouze jednou, když hrádek velmi levně pořídila od bývalého otcova přítele. Tenkrát ho koupila proto, aby mu vypomohla, když potřeboval peníze. Nyní děkovala Bohu, že ho má. Jeho okolí se zdálo být bezpečné, daleko od bojišť. D’Shay s ostatními muži již začal vyspravovat hradby, okolní pozemky měnit v pole a těžba v blízkých dolech se také zvolna rozjížděla naplno. Maxi se rozhodla, že si odepře veškeré pohodlí, dokud nebude hrádek a jeho okolí přeměněn na malý ráj pro všechny ty, kteří jí v posledních dnech pomohli. Peněz sice mnoho nezbylo, ale nepochybovala, že s pomocí D‘Shaye vše zvládnou. Do hrádku nepotřebovala zatím mnoho služebnictva - snad jen kuchařku a jednu služebnou, která by se starala o úklid.
Jednou věcí si byla Maxi jista. V okolí nikdo nevěděl, co tenkrát v noci stalo při útocích na hrad. Nikdo z Camelotu nevěděl, zda v troskách svého hradu zemřela či podařilo-li se jí zachránit. To dalo Maxi možnost žít zde poklidným venkovským životem, o kterém tolik snila. Žít zde s milovaným D‘Shayem a doufat, že i jemu se bude život bez přetvářky dvorské etikety líbit.

D’Shay se do Chardonnay zamiloval. Při procházce po lesích zapomínal často na čas. Plánoval, že se brzy s muži vypraví na lov, vždyť lesy okolo byly plné zvěře.
Jednoho dne, když se D’Shay zdržel na procházce po lese déle, sešla Maxi po krátkém odpočinku do kuchyně. Zatoužila přiložit konečně ruku k dílu. Všichni ji stále šetřili, ale ona se cítila již téměř zdráva. S nadšením se pustila do pečení chleba, vždyť tolikrát pozorovala kuchařky na Charleslandu, jak vyndávají vonící bochníčky z pece. Pachtila se s přípravou bochníčků až konečně byly připraveny na sázení do pece. Těšila se, jak s D’Shayem povečeří její první chléb. Místo křupavých bochníčků však vytáhla z pece jakési černé hroudy. Začala si zoufat. Jak dlouho vydrží D’Shay na hrádku s ženou, která neumí ani uvařit? Snažila se zlikvidovat černou pohromu v kuchyni. Pokus o pečení chleba ji vyčerpal a tak ještě než se D’Shay vrátil z obhlídky zdejších sýpek, usnula tvrdým spánkem. Když se rytíř vrátil, neunikla mu v kuchyni vůně spáleného chleba - i když se Maxi snažila z kuchyně zápach vyvětrat. Sám pro sebe se musel usmát.
"Budu muset najít Maxi kuchařku, abychom se vůbec najedli ….“, pomyslel si, i když snahu své lásky oceňoval. Pojedl pár kousků studené pečeně a vydal se na hradby. Tam dlouho do noci přemýšlel o malém polorozpadlém hrádku a jeho paní spící v jednom z pokojů.