Prokletí královské krve (7. kapitola)

Dalšího dne probudil rytíře hluk. Vyhlédl z okna a uviděl vozy, které právě zastavily na nádvoří. Na bocích vozů se skvěl erb pána z Catcastlu. D’Shay sedl ke stolu a rychle napsal dopis pro svou lásku:

Lásko, nemohu tu dnes s tebou být. Musím se vypravit do města v neodkladné záležitosti. Doufám, že se na mě nehněváš, ale je to důležité.Vrátím se co nejdříve budu moci.
Tvůj D'Shay
P.S.:Vzal jsem si s sebou několik mužů, snad je nebudete postrádat.

Vyběhl na nádvoří a nechal z některých vozů složit dřevo a kámen na opravu hradeb. Své osobní věci z jednoho vozu nechal donést do malého pokoje v horním patře. Ostatní vozy, které Catcastle daroval hrádku, vyrazily o chvíli později opět na cestu a zamířily k nejbližšímu městu.
Do městských hradeb vjel rytíř v doprovodu své družiny již před polednem. Vojákům dal volno a spolu s několika pacholky zamířil na trh. Kožešiny a zlato se mu podařilo směnit za zboží. Po dopoledni plném hádek s tlustými obchodníky zdálo se být nakonec nakoupeno vše co chtěl. Sedm velkých vozů bylo přeplněno sudy s obilím na zimu. V dalším voze se ukrývala sůl, cukr a jiné potraviny. Navíc rytíř za zbylé zlato vykoupil pár rodin. Těm pak slíbil svobodu a peníze, pokud s ním pojedou a na letohrádku zbudují své domovy. Doufal, že se tak na hrádku usadí kovář, několik tesařů, myslivec a několik zedníků s rodinami.
Hodiny na kostele odbily poledne. Rytíř se rychle najedl v hostinci a dal rozkaz k návratu na Chardonnay.
„Teď jsme na tom s Maxi stejně.“ Pomyslel si. „Její majetek shořel a rozkradl ho nepřítel, můj se proměnil v obilí, zeleninu a v plat poddaným.“ A náhle mu bylo lehce u srdce – bylo rozhodnuto. Už věděl, že se chce nadobro usadit na hrádku, že už nechce svou Maxi nikdy opustit.

Maxi nezastihlo ráno v dobré náladě. V noci ji trápily zlé sny, které odpočinku mnoho nepřály. Našla dopis od D’Shaye a dychtivě se do něho začetla.
Jak by se mohla zlobit, že zde D‘Shay není. Bolelo ji u srdce, že naložila na rytíře takové břemeno. Hrádek, který je málem na spadnutí, kupu hladových lidí a sebe. On by se teď mohl po lesích v okolí Catcastlu honit za divokou zvěří a přijímat pozvánky na plesy. Místo toho - kope příkop kolem hradu...
Zaklepání na dveře vytrhlo Maxi z trudných myšlenek. Ve dveřích stála starší osoba – až po chvíli v ní Maxi poznala svou chůvu z dětství. Tolik let se neviděly ...
„Chůvo, co tu děláš...?“ Maxi k sobě přitiskla stařenu.
„Má paní, velitel vašich stráží mi poslal vzkaz. Když jsem se dozvěděla, co se stalo, neváhala jsem a přijela jsem i se svou vnučkou. Je to děvče šikovné, dobře vychované. Práci snadno zastane. A já se ujmu vlády nad kuchyní.“ Usmála se dobrotivá žena.
Maxi přemožena pocity, kterým se dlouho bránila, se zoufale rozplakala.
„Neumím vůbec nic, hrádek jsem nechala chátrat. Nevěděla jsem, že ho budu tolik potřebovat. Z čeho ho opravíme?.... Vše co jsem měla, shořelo.“
„Jen plačte, má paní... uleví se vám. Nebyla jste dnes na nádvoří? Jsou tam složeny hromady materiálu na opravu. Myslím, že ho přivezly vozy z Catcastlu. Vše bude dobré.“
Slzy pozvolna odplavily tíhu ze srdce. Maxi si otřela oči a s chůvou se vydala na obhlídku hrádku. Poté společně zamířily do kuchyně, aby připravily oběd. Mladé děvče jménem Anna, které přijelo se starou chůvou, začalo drhnout pokoje a veselou písničkou strhlo všechny okolo k dobré náladě.

Rytíř se s karavanou přiblížil na dohled hrádku. O chvíli později pak vjely vozy na nádvoří a okolo se srotil zvědavý lid. D‘Shay našel správce hrádku.
„Přivezl jsem zásoby na zimu. Dohlédni prosím na správné uskladnění zásob do sýpek a skladů.“
Potom se otočil k rodinám, jenž přivedl s sebou.
„Pohleďte! Toto jest váš nový domov. V podhradí dostane každý z vás stejný kus půdy. Přeji vám mnoho štěstí a ať se vám na tomto hrádku dobře žije a hospodaří!“, poté spěchal vyhledat Maxi, aby ji o všem zpravil.
Ta zaslechla zvuk kol rachotících po dlažbě nádvoří a viděla vozy plně naložené sudy, pytli a jinými věcmi. Došlo jí také, kde se vzal materiál na opravu hradu i kde se vzaly plně naložené vozy. Dveře se otevřely a v nich stál D‘Shay.
„Vítám tě z cest. Jsi jistě unaven a hladový... Přinesu jídlo a pak mi povíš, cos celou dobu dělal...“
„Ne, lásko, nikam nechoď...teď ne.“, rytíř zastavil Maxi a jemně ji zatlačil do křesla.
„Prosím, poslouchej mě chvíli. V sýpkách chybělo obilí, na stavbách nebyl materiál. Regent z Catcastlu poslal něco málo materiálu i peněz ke koupi zásob. Dnes jsem ve městě nakoupil obilí a přivedl jsem na hrádek nový lid. Vládu nad Catcastlem a přilehlými hrady jsem zatím předal svému regentu. Rád bych tu s tebou zůstal a žil po tvém boku. - pokud však nechceš po událostech minulých na chvíli zůstat sama a zhojit sobě rány na duši. Ale jsem jen chudý rytíř ….. nejsem si jist, zda jsem tě hoden.“
Maxi chtěla namítnout, že neměl tolik obětovat v blaho Chardonnay, nechtěla se cítit zavázána. Ve skrytu duše však věděla, že bez jeho pomoci by těžko zimu přežili – ona i její lid.
„Zchudlý rytíř? Zato já jsem velmi bohatá, že? Vždyť já nemám nic kromě tebe.....“
V ten okamžik si však Maxi uvědomila, že tomu není tak není. Tenkrát v noci, když ji sem na hrádek převáželi, určitě byl ve voze i její meč a uzlíček s nějakými drobnostmi...
„Nepotřebuji si léčit rány na duši, co znamenají hrady, majetek a pocty vedle lásky, kterou mi dáváš a kterou k tobě cítím.... To ty jsi mi nejlepším lékem. Jsi tím nejlepším, co mě za poslední měsíce potkalo.“
Pak se dlouze zamyslela. Zvolna se jí začaly vybavovat drobné střípky nedávné minulosti. Ještě před dvěma dny si nevybavovala nic z toho, co stalo se oné noci, kdy byl Charlesland napaden, avšak vzpomínky jakoby se velmi neochotně vracely. Maxin pohled spočinul na komodě v rohu místnosti. Už věděla, kde jsou věci, které byly z jejího hradu v den útěku zachráněny.
Ruku v ruce pak sešli do jídelny, kde Maxi rychle prostřela k večeři. D‘Shay nalil víno a to už chůva, nesla oběma jídlo.
Skromná večeře byla oproti Maxinným kuchařským pokusům výtečná a víno chutnalo báječně. Maxi mu cosi povídala o víně, ale on nevnímal. Vpíjel se do očí své milované a vínko mu rozproudilo krev v žilách. Přemýšlel o úplně jiných věcech, ale hříšné myšlenky raději zahnal.
„Rád bych vzal zítra několik mužů a na lov. Hrádek má chladné sklepy, ve kterých by se nasolené maso dobře uchovalo. Cítíš se dost silná na to, aby ses k nám mohla přidat?“
Maxi chvilinku přemýšlela... „Ano, myslím, že ano…Už se cítím opravdu dobře. Vezmeš mne tedy s sebou?“ upřela na D‘Shaye prosebný pohled.
Tomuto pohledu by rytíř nikdy nic ani nedokázal odříci.
„Vezmeme tě sebou, ale musíš slíbit, že na sebe dáš pozor. Rána se zhojila teprve nedávno… Dnešní noc je teplá a jasná. Nechtěla by sis vyjít na malou vycházku? Nadechnout se čerstvého vzduchu?“
Maxinna tvář se rozjasnila.
„Slibuji, když budu unavená, řeknu a vrátím se. Na procházku půjdu ráda, však jsem dnes byla celý den uvnitř hrádku zavřená.“

Maxi sklidila ze stolu a nádobí odnesla do kuchyně. Pak společně s D‘Shayem vyšli do noční temnoty. Teplý vánek čechral Maxi vlasy a ona se cítila nevýslovně šťastna. Šli pěšinou podél lesa a v dáli uviděli hořící ohně a na nebi tisíce hvězd. A náhle jedna jediná hvězdička padala, aby tomu kdo ji vidí, splnila přání....
Maxi měla přání jediné. Rychle jej zašeptala a doufala, že se splní... „prosím, ať je se mnou D‘Shay šťastný, ať nikdy nezraním jeho lásku....“. Také rytíř šeptal ve své mysli stejné přání.
Ve vesnici pod kopcem panoval klid, všude vonělo čerstvě opracované dřevo, z luk sem vítr nesl vůni posečené trávy. D‘Shay usedl na plochý kámen, který zpola v zemi stál při cestě a stáhl Maxi jemně na klín...
„Lásko, věřím, že společně všechno zvládneme. Čeká nás tu spousta nových věcí...budeme se muset zatím obejít bez služebnictva, ale...já se na to těším, práce není nic, čeho bych se bál.
Přes všechny útrapy k nám byl osud milostivý. Jsme tu spolu, jsme zdrávi a stále máme střechu nad hlavou…“
D'Shay pohladil Maxi po vlasech. Ta si opřela hlavu o jeho hruď. Oba vychutnávaly klid, který kolem nich panoval. Maxi trápil pocit, že toho na rytíře tolik naložila. Ale věděla, že se rozhodl sám, že se k těmto myšlenkám již nesmí vracet.

Vyhlídka na lov nenechala Maxi dlouho spát. Už za ranního rozbřesku vstala, aby jí muži neujeli. Rychle se oblékla a vlasy spletla do copu. Oheň v kuchyni rozdělala a směle se pustila do přípravy snídaně. A tu ji napadlo, že do jejich malého hospodářství by se hodilo pár slepic, prasátko i kravka.... kuchyň by tak byla v mnohém soběstačná.

Spěchala do ložnice ke komodě a vyndala plátěný uzlík a pohlédla na meč s královským erbem, který dostala od svého otce. Nad obsahem uzlíku se jí zatajil dech. Doufala, že najde něco na prodej, ale velitel stráží zachránil více, než čekala. Pomalu prohlížela obsah ... Náramek s rudými kameny, který kdysi na důkaz lásky dostala od krále Palma. Ten bez zaváhání položila zpět na plátno. Pak tu byl pečetní prsten. Toho se zatím zbavit nechtěla. A nakonec největší poklad - zlatá korunka, kterou používala pouze při oficiálních jednáních na Charleslandu. Maxi přejela prsty po krásné a jemné zlatnické práci. Pak rozhodně položila korunku zpět na plátno a uzlíček z něho uvázala. Pečetní prsten uložila zpět k meči a uzlík s sebou vzala do jídelny.

D‘Shay už snídal vajíčka se slaninou a chléb. Maxi se na něho usmála a položila uzlík na stůl.
„Za tohle by se snad dalo pořídit pár kusů dobytka, abychom naše malé hospodářství rozšířili…“
Rytíř prohlédl obsah uzlíku. Při pohledu do Maxinných očí viděl, že to s prodejem svých několika klenotů myslí vážně. Přidal do uzlíčku ještě několik zlatek, které zbyly.
„To je výborný nápad, několik kusů dobytka za to jistě koupíme a určitě zbude i na několik tažných koní, aby se na polích mohlo na podzim orat.“ Po vydatné snídani vyrazili s několika muži na lov….

Lesy bohaté na zvěř lovce nezklamaly. Na nádvoří rytíř přikázal připravit dvě selata na večer - na rožeň je napíchnout a všechen lid pozval k ohňům. Zbytek nechal stáhnout, zbavit vnitřností, naporcovat, naložit do soli a uskladnit do sklepů. Později se maso rozdělí stejným dílem mezi lid. Maxi znavena celodenním pobytem v sedle, odešla si zatím odpočinout do svého pokoje. Probudila se, když se sluníčko klonilo k obzoru. Z nádvoří již vonělo právě pečící se maso, všude kolem bylo spousta lidu. Maxi seběhla do kuchyně, aby pomohla s přípravou příloh k masu. Cestou se setkala ve dveřích s velitelem stráží Rodrigem. Od té doby, kdy ji vynesl z hořícího Charleslandu s ním ještě nemluvila. Od té doby se jí vyhýbal.

„Rodrigu, chtěla jsem vám poděkovat za ....“ ale velitel stráží nenechal Maxi domluvit a uhnul pohledem:
„To nestálo za řeč, má paní....“ zamumlal, odstrčil ji a kvapně zmizel v chodbě. Ohromená Maxi šla dál do kuchyně a přidala se k chůvě, která již téměř všechno připravila.

D’Shay zatím zmizel do lesů. Při své první procházce narazil na malé jezírko, ale cestu si k němu nevybavoval. Voněli tam divoké růže. Konečně po dlouhém čase našel to kouzelné místo a zpět na hrádek pospíchal.
Tam už divočáci na rožni zlátli, všude byl slyšet smích, jen Maxi nebylo nikde vidět. Nakonec ji nalezl v kuchyni.
„Lásko, nech už toho. Chůva s Annou to dodělají. Pojď, maso již krásně voní“
D'Shay vzal Maxi za ruku a odvedl ji na nádvoří. Posadil ji na provizorní lavičku z klády a šel ukrojit kus masa.
Maxi se zájmem pozorovala veselí kolem sebe. Děti upatlané šťávou z masa, dívky točící se v divokém kole kolem ohně a dovádějící s mladíky, ženy zabrané do hovoru o dětech a muže s jemnými vráskami na čele, které vytvořily starosti o živobytí pro své rodiny.
D‘Shay se vrátil s obrovskými porcemi masa a jednu podal Maxi.
„Lásko, tolik toho nemohu ani sníst....“ kroutila hlavou Maxi a přemýšlela, zda má D’Shayovi říct o podivném chování Rodriga. Nakonec se rozhodla, že nebude ničit kouzlo dnešního večera. Seděli dlouho mezi svým lidem, až se Maxi začaly klížit oči. D’Shay ji vzal do náruče a vyběhl s ní do pokoje, který pro ně Anna připravila jako ložnici. Příliš dlouho pobýval vedle své milované… už nevydržel déle čekat. Jemně položil Maxi na široké lůžko a dlouze ji políbil. V tom polibku bylo tolik dlouho potlačované touhy…
„Lásko, bála jsem se, že mne teď s jizvou na boku nebudeš chtít.“ Zašeptala Maxi a v rytířově náruči zvláčněla.
„Hlupáčku… ta malá jizvička?“ usmál se D’Shay a pak už se oba oddali myšlenkám i pocitům míjejícím svět plný strastí …