Prokletí královské krve (8. kapitola)

Když se ráno rytíř probudil, Maxi vedle něho ještě spokojeně oddechovala. D'Shay opatrně vstal a oblékl se. Z okna ložnice se zadíval do kraje a všiml si, jak velitel stráží Rodrig cválá kamsi do polí na severní straně.
„Copak se to s ním děje“, dumal rytíř.
„Několik posledních dní jako by se mi vyhýbal, po Maxi stále pokukuje se zvláštním výrazem ve tváři…“ Tu ho napadla zvláštní myšlenka. „Snad se nehněvá, že jsem se stal pánem hrádku spolu s Maxi já a ne on....?! Tak dlouho již pobývá vedle Maxi…“ Pak ale žárlivé myšlenky zaplašil. To jen náhlý osten žárlivosti způsobil, že o věrném Maxinně sluhovi špatně smýšlel. Stále ho však trápila zlá předtucha, které se nemohl zbavit. Rozhodl se, že o Rodrigovi s Maxi promluví. Práce na hrádku je zaměstnaly po celý den. D’Shay s muži pracovali na vylepšení obranyschopnosti Chardonnay a zpevňovali hradby. Maxi s Annou se pustily do stěhování knihovny, neboť Maxi na půdě objevila spoustu vzácných svazků vázaných v kůži a zdobených zlatem.
Až u večeře se D’Shay se svými obavami svěřil své milované.
„Celý den jsem ho neviděl… ráno někam odjel. Jak dlouho je u tebe ve službě? Odkud přišel?“
Maxi se nad D’Shayovými slovy zamyslela. O Rodrigovi toho mnoho nevěděla. Objevil se krátce poté, co se s D’Shayem začali scházet. Byla ráda, že tenkrát našla schopného muže, nestarala se o jeho doporučení…
Maxi s D’Shayem prošli hradem. Panoval zde klid a mír, jen několik mužů na hradbách a u brány drželo stráž. O Rodrigovi však nikdo z nich nic nevěděl a nikdo ho dnes večer u večeře neviděl.
„Bojím se Maxi, že naše idylka dlouho nevydržela. Mám zlé tušení, nemohu se ho zbavit. Doufejme, že se mýlím. Ráno zajedu na severní stranu panství, třeba na něco narazím. Stejně je třeba zkontrolovat, jak pokračují práce při přípravě polí… Napadlo mne, co když se chtěl Rodrig ujmout vlády nad hrádkem? Co když něco připravuje?.“
„Mýlíš se. Tolikrát mi pomohl. To on mne vynesl z Charleslandu, když se při útoku měnil v trosky. To on tě vyhledal a přivedl sem... Vzpomínáš? Proč by to dělal, kdyby se chtěl ujmout vlády nad Chardonnay?“ Možnost, že by ji velitel stráží zradil, byla pro Maxi v této chvíli nepřijatelná.

Společně znovu obešli celý hrádek, ale Rodriga nikde nenašli. Nebyl nikde - v hrádku, ani na hlídce. Oba se uložili k spánku. D’Shay však nedokázal usnout ani dlouho poté, co Maxi po jeho boku klidně oddechovala. V hlavě se mu vířily myšlenky a nedokázal je srovnat. Vtom zaslechl zvenčí zvuk - skřípání brány a zvuk kopyt, jak se někdo pozdě v noci na Chardonnay vrátil.

Brzy ráno se D'Shay oblékl do plné zbroje.. K pasu připnul meč s královským erbem, který dostal od krále Palma a zamířil do stájí. To, že Rodrigův kůň je pryč ho nepřekvapilo. Vyšvihl se na koně a tryskem se rozjel směrem na sever.
„Měl jsem nechat Maxi vzkaz – snad se mne nevydá hledat. Kdoví co Rodrig chystá...", pomyslel si cestou. Nevěřil tomu člověku. Mezitím vjel do skal a ozvěna k němu donesla hlasy. Seskočil z koně a vydal se po hlase. A tu konečně Rodriga našel! Ve sklaní soutěsce mezi bandou žoldáků stál Maxin velitel stráží a vydával žoldákům rozkazy. D'Shay si netroufl přiblížit se více, ale vítr k němu přece jen donesl útržky hovoru …
„Dnes v noci...brána...ji nechte na živu...vypálit...“, pak Rodrig hodil dva velké váčky zlata veliteli bandy a chystal se k odchodu.
„Tak přece jen jsem měl pravdu“, uvědomil si rytíř.
„Zrádce a za nedlouho také vrah...a Maxi mu tolik důvěřuje“. Celé Chardonnay i Maxi teď byly ve velkém nebezpečí. Opatrně se obrátil a dal se na ústup. Cestou zpět si uvědomil, že jiná cesta na Chardonnay nevede. Rodrig se musel vracet tudy. D'Shay pevně sevřel jílec a tasil meč z pochvy. Rozkročen uprostřed cesty očekával Rodriga.

Když se ráno Maxi probudila, bylo místo vedle ní prázdné. Ve spěchu se oblékla a hledala D’Shaye nebo Rodriga po celém hrádku. Ani jednoho z mužů však nenašla. Maxi dostala strach. Běžela do stájí – D‘Shayův i Rodrigův koně byli pryč. Kam mohli jet tak časně zrána? Tu si vzpomněla, že se D‘Shay včera zmínil o severní straně panství. Ve zbrojnici si pro jistotu vzala dobrý luk a toulec s šípy, sedla na koně a tryskem vyrazila severní branou z hradu .... Zlá předtucha ji hnala cestou na sever.
Cesta se vinula kolem vypálených lesů, kde již brzy bude zaseto obilí a stáčela se do skal. Náhle ve skalách Maxi zaslechla dva mužské hlasy. Seskočila potichu z koně a chvíli naslouchala. Jeden z hlasů patřil D‘Shayovi, druhý zdál se být Rodrigův. Maxi se potichu skryta keři vydala za hlasy, aby slyšela, o čem spolu muži hovoří. Přikradla se až na doslech…
K místu, kde se D’Shay s Rodrigem setkali, však přišla pozdě. Viděla D'Shaye, jak drží Rodriga pod krkem a tiskne jej ke skalní stěně. Zakrvavený D'Shayův meč ležel kousek vedle.
“Mluv pro Boha! O tvém plánu vím, tak si usnadni odchod! Kolik jich je? Jak jsou vyzbrojeni? Mají koně nebo jsou jen pěší?!“ křičel D‘Shay, ale Rodrig se jen opovržlivě usmíval. Nakonec D'Shay vyndal z opasku malou dýku a podřízl zrádci hrdlo.
Maxi se přestala skrývat. Chtěla D'Shaye zadržet. Bylo však pozdě. Rodrigova mrtvola již padala k zemi. Její oči viděly hrůzné věci, ale tohle bylo horší o to, že oba muže znala a oběma důvěřovala.
„Lásko, co tu děláš?!“ křikl zoufale D’Shay, když uviděl Maxi .
„Snad to pochopí…“ zadoufal. „Možná mne prokleje a vyžene – vždyť Rodrig byl jejím přítelem.“ Maxi se zhluboka nadechla, aby zeptala se, co se stalo.
Výraz v D'Shayových očích ji však zarazil. Jeho pohled jasně říkal, že není čas na otázky. Že je otázkou života a smrti její rozhodnutí, komu z nich důvěřuje více.
„Vše ti vysvětlím později!“, vyhrkl D'Shay. „Okamžitě se vrať na Chardonnay. Zmobilizuj muže. Ve skladu najdeš zbraně a zbroj, které přivezli z Catcastlu. Rozdej zbraň každému, kdo ji unese a všechen lid svolej za hrady. Rychle!“

Maxi vyslechla rozkazy s očima upřenýma na mrtvolu u D'Shayových nohou. Pak němě kývla, neboť nebyla schopna slova. Vyšvihla se na koně a cestou na Chardonnay štvala koně tryskem.
D'Shay rychle otřel do Rodrigova pláště meč i dýku a tělo ukryl do nejbližší skalní průrvy. Banditi nesmí poznat, že je něco v nepořádku. Potom se také co nejrychleji vrátil na Chardonnay. Zbývalo už jen málo času a ještě bylo třeba vydat mnoho rozkazů. V hloubi duše se rytíř trápil...bál se, jak se na něho teď bude Maxi dívat. Jestli, až skončí boj, ještě někdy snese jeho přítomnost...
Vjel na nádvoří, kde již byl všechen lid shromážděn. Mužům se v očích zračil vztek a hrdost, ženám strach. Děti snad jako jediné nemajíc žádné starosti vesele pobíhaly.
D'Shay k sobě zavolal muže a vydal jim rozkazy:

„Až nastane noc, všechny ohně budou uhašeny a hrad se zahalí do naprosté tmy. Vojáci budou čekat spolu se mnou za branou, ozbrojený lid se schová do svých domovů a podél cesty před hradbami. Žoldáci se budou chtít jako první dostat do hradu a zajmout Maxi, proto budete v bezpečí.", ujistil poddané rytíř.
“Jakmile žoldáci dorazí před bránu, otevře se jim a vpřed vyjedou vojáci na koních. Z hradeb pak lid dostane signál, vyběhne a obklíčí žoldáky. Moment překvapení bude na naší straně. Sevřeme je mezi sebe a tak ti, co budou ve středu, nebudou moci bojovat, čímž snížíme možnou početní výhodu. Vyjde to … snad…“ zadoufal už jen v duchu rytíř.
Muži naštěstí pochopily rozkazy velmi rychle a začali se chystat k boji. Ženy a děti se skryly do bezpečí uvnitř hradeb.
Rytíř ještě vydal několik rozkazů a pak rychle zamířil dovnitř hradu, aby našel Maxi. Ta na nádvoří nebyla - i když zbroj a zbraně byly rozdány. D'Shay se začal strachovat, kde je...co se rozhodla učinit...?

Ta, když vyřídila vzkaz veliteli vojska pomohla mu rozdat zbraně, šla se převléknout do zbroje. Meč k pasu připjala a snažila se, srovnat si v hlavě myšlenky.
„Velitel stráží, muž, který jí zachránil život tedy zradil....“ Ani na vteřinu neuvěřila, že by ho D'Shay jen tak zabil.
„Ale o co mu šlo? Na čí příkaz jednal? Kdyby chtěl zničit D'Shaye, zabil by ho už dávno - příležitostí měl dost. Jde tedy po něčem co mám já ....“ dumala Maxi, ale moudrá z toho nebyla.
Z okna pozorovala hemžení na nádvoří a stále přemýšlela.
"Potřebuje mne živou - jinak by mne býval v hořícím hradě nechal....“
Na nádvoří zahlédla D'Shaye. Vyběhla na chodbu, aby ji nemusel hledat, aby neměl strach, že opět vyvedla nějakou hloupost.
„Co se stalo, lásko. Povídej. ...“. zeptala se rytíře a vešla do jeho pracovny.
D'Shay šel za Maxi a posadil se ke stolu. Mlčel a v očích se mu zračil chlad.
„Tak mluv, prosím... Co se stalo? Co jsi zjistil? D'Shayi tak co se stalo, provedla jsem něco?“ Maxi pomalu propadala panice. Takový chlad v rytířových očích ještě neviděla.
Ten se konečně pomalu probral ze zamyšlení a klidně vše Maxi vypověděl. Vše co zaslechl, až po boj, jehož konce byla svědkem.
“Lásko, předpokládám, že se chceš do boje zapojit...a vím, že ti to asi nevymluvím, ale prosím tě o jedno. Připoj se ke skupině, která bude čekat ve vsi a přepadne žoldnéře zezadu. Potřebuji někoho, kdo zvládne řídit boj.", rytíř už nedodal, že vzadu bude Maxi snad ve větším bezpečí než u brány.
Přípravy se nachýlily ke konci, vojsko čekalo na svých místech a slunce již zapadlo. Celé okolí Chardonnay se zahalilo do tmy, stejně tak i hrádek. Rytíř s poslední hrstkou cvičených vojáků na koních stáli přímo proti bráně a v tichosti čekali na příchod nepřátel.
Maxi vděčna D'Shayovi, že ji od boje nezrazoval, nepřela se s ním o to, kde se do boje zapojí. Ráda by bojovala po jeho boku, ale dobře věděla, že by rytířovu pozornost rušila svou přítomností. Za zbroj ještě schovala malou dýku, vědoma si rozkazu, který žoldáci mají ... „ji nechte naživu“…. Kdepak, živou ji nikdy nedostanou. Ještě poslední pohled do D'Shayových očí, které říkaly, jak moc ji rytíř miluje. Poté spěchala za muži za bránu, aby se včas podél cesty skryli….
Obklopena muži v záloze čekala na signál z hradem - zvuk rohu ... srdce jí bilo na poplach a tiše doufala, že se žoldáci neobjeví.
A pak se v dáli ozval nový zvuk. Zvuk těžkých bot šlapajících po tvrdé zemi a cinkot zbraní, které se žoldákům houpaly u pasu. Maxi dala znamení mužům, aby se více přikrčili. Kdyby je žoldáci zahlédli, celý plán by byl k ničemu. Jenže něco nebylo správně - ten hluk zdál se být příliš silný. Maxi se snažila ve tmě rozpoznat, jak početná je skupina dusajících žoldáků .... „dělají moc hluku ...“ ozval se hlásek v Maxinně podvědomí.
„Proč dělají tolik hluku?“ lámala si hlavu. I muži okolo se zdáli být zaskočeni. V tu chvíli však už Maxi znala odpověď - jdou dvě skupiny. Jenže, kde je ta druhá skupina? Tahle měla odlákat případnou pozornost... Odhalil včas D'Shay úmysl nepřátel? Na hradě se zdál být ještě klid ...

Také rytíři připadal hluk nepřiměřený...chvíli přemýšlel a pak mu došla děsivá pravda. Možná je teď Maxi ještě ve větším nebezpečí! Zavolal k sobě nejzkušenějšího z vojáků a rychle mu sdělil nový plán. Muži se skryjí do stínů a jakmile dají žoldáci signál, brána se otevře a nechají je vejít. Hned potom se brána musí zase zavřít a skupina co nejrychleji vyřídit. Potom D'Shay předal muži velení.
„Já musím ven. Mám o Maxi strach“, zodpověděl otázku v mužových očích. Rytíři nezbylo než doufat, že druhá skupina míří z druhé strany a nesleduje tu první...jinak by došlo ve vesnici k těžkému boji.
„Nezapalujte ohně a ani na roh nedávejte znamení!“, vykřikl ještě tiše za vojákem .
„Ale pane, když nám nepřijde druhá skupina na pomoc, budeme slabí…“ pokusil se namítnout voják.
„Říkám, ne! Jen bychom je dostali do pasti… a já… mám tam… mám tam ženu…!!!“

Zatím Maxi usilovně přemýšlela .... muži byli netrpěliví, chtěli již za zády žoldáků vyrazit k branám hrádku. Tam však stále panoval klid...
„Ne!“ dala pokyn, aby ještě vydrželi ve svých úkrytech. Druhá skupina jde určitě až za první. Je možné, že informace o D'Shayově plánu unikly mimo hradby Chardonnay. Maxi jen doufala, že se nemýlí. Ale to již zaslechla tiché našlapování mnoha kroků.
„Tedy nemýlila jsem se...“ pomyslela si Maxi a nevěděla, zda si má oddechnout nebo ještě více strachovat. Tohle bylo špatné..
První žoldáci dorazili k bráně a tiše na ní klepali smluvené znamení. Rytíř opatrně tasil meč a dal pokyn k otevření...Brána se zvolna otevřela a žoldáci se hrnuli na nádvoří do připravené pasti.
„Naštěstí jen pěší a navíc ve špatné zbroji.“, pomyslel si s úlevou rytíř.
Žoldáci se rozhlíželi. Zřejmě očkávali Rodriga. Tu ze stínu hradeb vyletělo několik šípů a srazilo k zemi první nepřátele. Rytíř již na nic nečekal a nikým nezpozorován rychle vyběhl ven z nádvoří. Běžel cestou dolů do vesnice. Potom si svoji nerozvážnost uvědomil a rychle se ukryl do stínu stromů. Ohlédl se. Brána se již zavřela a z nádvoří sem doléhala vřava boje.

Maxi se svými muži zatím čekala na smluvené znamení.... druhá skupina již prošla, bylo by vhodné vyrazit jí tiše v zádech. Z hrádku již byl slyšet hluk boje. Maxi váhala už jen chvíli. Nevěděla, co se stalo, že nebyl dán signál. Přesto dala pokyn mužům k tichému přesunu před brány hradu. V přehlednějším terénu v blízkosti hrádku uviděla Maxi, že druhá skupina žoldáků již dorazila před hradby ... a brána byla zavřená.

D'Shay vše pozoroval z úkrytu. Teď byl chycen mezi dvě skupiny.
„Že já raději více nevěřil Maxinnu úsudku a za hradbami nezůstal!“ zoufal si. Druhá skupina se k němu stále blížila. Ještě chvíli a jeho úkryt bude odhalen. Pak D'Shay zahlédl několik záblesků v zádech nepřátel...to se jistě přesouvá Maxi, ale jak jim dát znamení k útoku?
Rytíř potěžkal v ruce svůj meč. Od nepřátel byl vzdálen asi dvacet metrů...nebylo pořádně vidět...Maxi nemohla být daleko...D’Shay se tišd pomodlil a vystoupil z úkrytu s taseným mečem.

„Útok!!!“, vykřikl co nejvíce nahlas. Doufal, že ho Maxi uslyší a pochopí. Pozornost nepřátel se stočila směrem k výkřiku.