Norfret (4. kapitola)

IV.

Norfret poslední dva týdny, které ji ještě dělily od svatby s Hanim, probloumala. Snila s otevřenýma očima. Představovala si, že s Ebenou uteče a budou žit někde v cizí nádherné zemi a budou šťastní, jak jen dva lidé mohou být. Norfret nebyla žena, která tráví život v iluzích, ale tohle její duševní rozpoložení sloužilo jako poslední zoufalé vzepření se budoucnosti. Čím více se ale blížil den její svatby, tím více si uvědomovala skutečnost. Musela se smířit s manželstvím s nenáviděným mužem, ale zároveň měla naději na celkem příjemný vztah se svým milencem. Vztah, který se musí držet v tajnosti. Věděla, že to bude velmi riskantní. Docela živě si dovedla představit, co by udělal Hani, kdyby na její nevěru přišel. On by je zabil a bylo by mu zcela jedno, že zabít velekněze Amonova se neobejde bez následků. Norfret tohle všechno věděla, přesto se rozhodla, že se Ebeny nevzdá.
Seděla před zrcadlem a prohlížela si obličej. Jako vždy vypadala krásně: pečlivě upravené vlasy i líčení, dokonalé oblečení a drahocenné šperky. Přemýšlela o své kráse. Ptala se sebe sama, zde by nebylo vše jednodušší, kdyby byla průměrnou ženou. Bylo jí jasné, že by si Haniho musela vzít stejně a Ebena by si jí ani nevšiml. Proto si řekla, že se nebude zabývat zbytečnostmi a postaví se všemu čelem. Poslední den svobody přece musí nějak využít. A na tváři se jí objevil uličnický úsměv. Otočila se na služebnou, která stála u dveří a řekla jí: „Jdi a řekni panu Herhorovi, že dnešní den chci strávit modlitbami. Řekni, že jsem se rozhodla darovat obětiny bohům a že se vrátím těsně před západem slunce.“
Služebná se uklonila a odešla.
Norfret mezitím, co byla služebná pryč, přemýšlela, jak se dostat k osobě, kterou chtěla navštívit.

Udýchaný chlapec běžel ulicí přímo k domu jednoho z nejváženějších lidí ve městě. Snažil se dostat ke svému cíli co nejrychleji, protože v opačném případě by ho čekal výprask. Konečně už byl u velkých vrat. Otrok, který byl na první pohled dobře živený a v pěkné tunice, si ho nedůvěřivě prohlížel. Malý klučina chvíli mlčel, pak přišel blíž k sluhovi, uctivě se uklonil a řekl:
„Ať tě bohové odmění, za tvoji dobrotu, můj pane! Je velectěný a vznešený velekněz Amonův doma?“
Sluha u dveří se ušklíbl a jen odsekl:
„Co ty mu chceš?“
Chlapec se znovu hluboce uklonil a odpověděl s uctivým výrazem ve tváři:
„Jeden vznešený muž by s ním chtěl mluvit. Je to prý velice naléhavé.“
Starý sluha byl bručoun, přesto ho klučinova uctivost trochu obměkčila a tak jen řekl:
„Jestli chce tvůj pán mluvit s velectěným veleknězem, tak ať přijde osobně dnes před polednem. Můj pán bude doma.“ A pokusil se o úsměv, ale byla to spíš nehezká opičí grimasa.
Mladý otrok, který byl ještě dítě, poděkoval a utíkal domů. Co se dozvěděl, ho potěšilo, protože to bude jistě dobrá zpráva i pro jeho pány, a on se tak mohl těšit na odměnu.

Vechlis vešla do pokoje své paní a uctivě se uklonila. Norfret byla netrpělivá, přesto na sobě nenechala nic znát. Neuspěchaným gestem pokynula otrokyni, aby mluvila.
„Má paní, tvůj čas přijde před polednem.“
Norfret se usmála. Všechno jde dobře, bohové jí jsou nakloněni. Dala Vechlis příslušné rozkazy a sama se šla připravit.
O hodinu později se do zrcadla nedívala mladá žena, ale mladý asyrský obchodník. Norfret byla se svým převlekem spokojena. Podívala se na Vechlis a řekla:
„Máš moji sponu?“
Otrokyně vytáhla krásnou sponu, kterou její paní dostala k zásnubám a přikývla.
„V tom případě jdeme.“ A Norfret vykročila směrem ke dveřím pro otroky. Musela dům tajně opustit. Všechno muselo být tajné. Nemohla si vzít ani nosítka, protože otroci příliš mluví a tohle její dostaveníčko mělo zůstat utajené.
Když kličkovala úzkými chodbičkami pro otroky, přemýšlela o tom, jak se bude tvářit on, až ji uvidí v mužských šatech. Konečně vyšly na čerstvý vzduch. Na ulici na ně už čekali najmutí otroci z cizích domácností a nosítka. Norfret si nastoupila a dala povel. Ubírali se ulicemi, které teď byly poloprázdné, protože bylo největší horko z celého dne. Čím více se blížili cíli, tím více se Norfret chvěla. Trochu se bála, ale zároveň byla šťastná.
Norfret bylo teplo a mužské šaty byly nepohodlné. Konečně byly u velkého domu s oplocenou zahradou. Norfret se rozhodla, že ještě nevystoupí. Nejdříve pošle Vechlis se sponou, aby nemusela být dlouho na slunci. Také se trochu strachovala, kvůli tomu, aby ji někdo náhodou nepoznal.
Vechlis se vrátila a řekla své paní, že může jít dál. Norfret vystoupila a rázným krokem šla přímo dovnitř. Mužský krok si nějakou dobu cvičila. Chtěla mít jistotu, že u nikoho nevyvolá ani stín pochybností, že není muž.
Jeden z otroků ji vedl domem. Norfret připadala tahle cesta neuvěřitelně dlouhá. A čím déle šli, tím více ztrácela odvahu, až v ní byla úplně malá dušička. Když se otevřely dveře a ona před sebou uviděla Ebenu, myslela si, že se s pláčem vrhne na kolena a bude prosit za odpuštění své neuvěřitelné troufalosti. Jen strach z odhalení a následného hněvu jejího otce a jejího budoucího manžela ji přinutil k hranému klidu. Pokračovala dál a šla přímo k Ebenovi. Ten stál u okna a tvářil se velmi nakvašeně. Norfret si všimla, že sponu, kterou ji daroval k zásnubám, drží v ruce. Nasucho polkla a uklonila se. Ebena pokynul mladému obchodníkovi na uvítanou a nechal přinést občerstvení.
Norfret věděla, že musí být v místnosti s Ebenou sama, protože jinak se mu nesmí odhalit. A tak čekala, až ji osloví. Neslušelo se přece, aby nějaký cizinec začal rozhovor s tak váženým mužem. Norfret se snažila chovat jako muž, ale neustále klopila oči k zemi a nebyla schopna vydržet pohled, který na ni Ebena upíral. Myslela si, že to snad nikdy neskončí a otroci, kteří přinášeli občerstvení, ji připadali neuvěřitelně pomalí. Ebenův hlas zněl jako vysvobození, když řekl:
„Jděte, už vás nebudu potřebovat.“ A mávl rukou, aby bylo všem jasné, že nechce být rušen.
V místnosti zůstal jen velekněz a mladý asyrský obchodník. Na chvíli se rozhostilo ticho. Norfret bilo srdce jako o závod.
„Co mi můžeš nabídnout, obchodníku?“ Norfret tohle trochu polekalo. Netušila, zda Ebena vážně neví, že mladý obchodník je ona nebo zda to jen hraje, aby ji poškádlil. Pak si ale připomněla, že by nikdy nepřijal nějakého neznámého obchodníka a už vůbec by s ním nezůstával sám. Proto se usmála a řekla:
„Můj pane, dnes jsem poslední den v této nádherné zemi, a když jsem se dozvěděl, že mám poslední možnost setkat se s tak významným mužem, jako jsi ty, neváhal jsem ani chvíli, a přijel za tebou.“ Norfret se postavila a zhluboka se nadechla, jakoby na ni teprve teď dopadla tíha toho všeho. „Vím, že muži, jako jsi ty, toho nemám moc co nabídnout, ale přišel jsem i s tím málem, co vlastním, abych tě potěšil.“ V tu chvíli se Norfret zlomil hlas a do očí ji vstoupily slzy. Otočila se k Ebenovi zády. Snažila se rychle mrkat, aby zahnala pláč. On k ní přišel a objal ji. Norfret se mu schoulila do náručí a řekla: „Máme čas jen do západu slunce, pak se musím vrátit.“ A trochu víc se k němu přitiskla.
„I v těch mužských šatech vypadáš nádherně.“ Usmála se. Žádné výčitky, ani ostré připomenutí její svatby. Byla za to Ebenovi velmi vděčná. Podívala se mu do obličeje a nabídla mu ústa k polibku. A on je chtivě přijal.