Norfret (5. kapitola)

V.

Desítky lidí se na sebe tlačily, mačkaly a požďuchovaly se. Každý chtěl mít dobrý výhled. Takové povyražení se zase dlouho nenaskytne. Velevážený a úctyhodný pan Herhor odvádí dceru z domu a předává jí do rukou vynikajícímu vojákovi Hanimu. Je z nich dokonalý pár. Všude se šeptá, že věno a svatba přijde pana Herhora na dobré dva talenty zlata. Každý divák prý dostane bochník chleba a piva, kolik jen bude chtít.
Hloučky lidí vytvořené podél cesty od domu nevěstina otce až k provizornímu přístřešku, kde mělo dojít k samotnému aktu zaslíbení, začaly jásat. Mladá budoucí manželka právě vyšla z domu a celá v jemné bílé říze kráčela utvořeným špalírem zvědavců i pozvaných hostí. Splývavé roucho obepínalo její mladé tělo, na hrudníku se jí houpal zlatý přívěsek a ruce i nohy měla ovinuty desítkami náramků. Na hlavě jí seděla těžká paruka a perfektně nalíčený obličej se ani nepohnul. Žádný záchvěv radosti, jaký bývá obvyklý u mladých nevěstinek, ani náznak nervozity. Bystrému pozorovateli by neunikla nucenost a nepřirozenost celého výjevu, ale lidé okolo nic takového nezpozorovali. Viděli jen to, co vidět chtěli, a v tuto chvíli to byla nádherná dívka tetelící se štěstím, že se může vdát.
Norfret se snažila hrát svoji úlohu v tomto divadélku přesvědčivě. Nemohla za to, že jí přišlo všechno nehezké, vtíravé a protivné. Stačil jí jediný pohled na bandu hostí, kteří lemovali cestu k místu, kde se měla zaprodat, a nenáviděla je. Nenáviděla Haniho a měla vztek na otce. Nic ji dnes nemohlo potěšit.
Stála naproti Hanimu a dívala se mu do očí. Ještě nebyl opilý, ale moc dobře věděla, že dnes přijde i chvíle, kdy opilý bude a ona mu bude muset být po vůli. Otec jim právě podal číši vína. Nejdříve se napil Hani, poté podal obřadně číší Norfret. To samé následovalo s chlebem. Norfret se divila sama sobě, že vůbec dokázala sousto polknout. Nakonec se Hani musel posadit a ona mu musela symbolicky omýt nohy. Všechny tyto úkony dělala zcela mechanicky a bez přemýšlení. Zůstala by v tomto stavu nezúčastnění ještě dlouho nebýt pohledu jednoho z hostí, kterému bylo vyhrazeno čestné místo. Norfret si ho všimla právě v okamžik svého naučeného proslovu děkování otci za věno. Upíral na ni tmavé oči, které byly tmavší než hluboká noc. Norfret netušila, že přijde. Věděla, že ho otec pozval, ale doufala, že se neobjeví.
Okamžitě se jí vybavilo jejich poslední setkání. Jak z ní nedočkavě trhal mužské oblečení. S jakou vášní ji líbal, jak se k sobě tiskli v milostné křeči. Zrychlený dech a hlasité rytmické vzdechy. Vzpomněla si na pach pižma, který ze sebe tak nerada smývala, protože byl to poslední, co jí mohlo potvrdit, že se to opravdu stalo. A na jemnou bolest v podbříšku, se kterou se dnes ráno probudila. Na pocit, když byli jeden a na jeho ruce všude na i v ní. Na příjemnou tíhu i chuť jeho těla.
Cítila, jak se jí krev hrne do tváří, jak celá hoří. Nejraději by zavřela oči a celé to prožila znovu. Vzrušovalo ji pouhé pomyšlení na jejich včerejší milování. Nemohla se odtrhnout od pohledu na něj. Ale o co silnější bylo tohle elektrizující spojení mezi nimi, o to horší byl návrat do reality. Pohled na Haniho ji uštědřil ostrý políček a ona si okamžitě uvědomila, kdo bude dnes ten, co se jí bude dotýkat, a udělalo se jí špatně.
Během Norfretiny citové bouře byl obřad u konce a ona byla vedena svým manželem na hostinu. Připadala si teď ještě hůř, než kdy předtím. Kdyby mohla, plakala by.
Šla v čele průvodu, po boku svého muže. Všichni se radovali, hlasitě provolávali slávu, přáli Hanimu hodně mužné síly na dnešní noc, a to vše ve jménu Esety a Hathory. Při pohledu na stoly prohýbající se pod všemi tácy s jídlem a džbány s vínem a pivem, se všeobecné veselí ještě stupňovalo. Norfret byla odvedena ke stolu s ostatními ženami a muži se usadili k svému stolu. Hostina mohla začít.
V průběhu večera byly prohlašovány různé přípitky, a čím bylo později a muži měli vypito víc a víc, tím byly přání chlípnější. Po setmění už se ani nesedělo odděleně jako na začátku, ale část žen se posadila ke stolu mužů a část mužů se vetřelo ke stolu žen.
V okamžiku, kdy ještě většina hostí byla schopná chodit, otec předal definitivně Norfret Hanimu. Ona byla odvedena služkami do novomanželského lože a byla jí dána chvíle na přípravu, než „slavnostně“ přivrávorá její drahý manžel.
Mladá nevěsta přecházela nervózně po místnosti. Moc dobře si uvědomovala, že pokud bude Hani opilý příliš málo, mohl by si všimnout toho, že již není panna. Horečnatě přemýšlela, jak by z této nepříjemné situace mohla vyjít živá, když uslyšela hluk ze zahrady. Hosté se právě halasně loučili se ženichem. Norfret ztuhla a naslouchala. Slyšela smích a zpěv, ale nemohla odhadnout v jakém stavu je Hani. Věděla, že se jí na tuto otázku brzy dostane odpovědi.
Dveře se rozrazily a do pokoje vtrhl Hani. V ruce držel džbán vína a opilecky se smál. Norfret si zase zvedl žaludek. On se na ni podíval a jeho pohled nebyl vůbec příjemný. Chvíli si jí měřil, jakoby přemýšlel, jak velkou práci mu dá ji znásilnit, pak zabouchl dveře, přičemž rozlil zbytky vína, co ještě zbývaly v džbánu. Otočil se. Teď najednou nevypadal tak opile, ale nebezpečně. Chtěl se napít ještě jednou vína, ale když pozvedl džbán k ústům, zjisti, že je prázdný. Rozčíleně ho odhodil a džbán se roztříštil na tisíc kousků. Norfret si při pohledu na podlahu pokrytou střepy představila samu sebe, jak leží v kaluži krve – zabitá a znásilněná. Na sucho polkla. Podívala se zase na Haniho a ten se vítězoslavně ušklíbl.
„Už se těšíš, co?“ a vrávoravě se k ní blížil.
Norfret se bála a zároveň se snažila přemýšlet, co má dělat. Jestli bude klást odpor, Hani se s ní zrovna mazlit nebude. Tušila, že tenhle údajně chrabrý voják, moc daleko pro ránu nechodí. Na druhou stranu, dokáže se přemoci a předstírat? Strach a zmatek na ni musel být vidět.
Hani ji chytil nevybíravým způsobem kolem pasu a přitiskl ji k sobě. Norfret nekladla odpor, jakoby si neuvědomovala, co se děje. Následoval hrubý polibek chutnající po alkoholu a zvratcích. Hani ji tlačil k posteli a Norfret se mezi tím rozhodla: zavře oči a zítra se pokusí zapomenout. Hani se s ničím moc dlouho nepáral. Vykasal ji sukni, roztáhl jí nohy a bez sebemenších pochybností do ní hrubě vnikl. Norfret vykřikla. Nebylo to nic příjemného. Snažila se od něj na poslední chvíli odtáhnout, ale tíha opilého Haniho jí nedovolovala se moc hýbat. Odstrkovala ho od sebe, prosila zlomeným hlasem. Když se udělal, převrátil se na záda a usnul. Norfret se okamžitě zvedla. Nechtěla s tím prasetem být v jedné místnosti, natož vedle něj ležet. Připadala si špinavá, ale měla neodbytný pocit, že tuhle špínu už ze sebe nikdy nesmyje.
Vyběhla z pokoje a utíkala na druhou stranu domu. Do pokojů, které byly určeny pro manželku a milenky jejího manžela, a tedy i pro ni. Zavolala Vechlis, svlékla ze sebe svatební roucho a poručila si koupel.
Jak předpokládala, špinavá se cítila stále. Když se drhla asi po páté, poslala služku spát, sama se utřela a posadila se na postel. Podívala se před sebe, za pár hodin se začne rozednívat. Ještě stále slyšela hosty na hostině, která se už chýlila ke konci. Přemýšlení o tom, zda si Hani všiml, že už není panna, na ni bylo příliš namáhavé. Přitáhla si kolena k hrudníku a rozvzlykala se. Pocit nepříjemné prázdnoty a špíny ji nepřestal mučit až do chvíle, kdy usnula neklidným spánkem.