Prokletí královské krve (12. kapitola)

Ráno se probudila u stolu. Svíčka dávno dohořela a vosk se rozlil okolo. Celé tělo ji bolelo a výsledek pátrání byl nulový. Vzpomněla si, že musí zajet do města. Připravila se na cestu a vydala se ke stájím pro koně.
„Snad jsou mé pochyby a nedůvěra zbytečné“ doufala Maxi. „Od těch strašných událostí vidím všude zradu a zločince, místo toho abych se na den svatební a na návrat do společnosti těšila. Kdyby D'Shay něco věděl, jistě by mi o nebezpečí řekl, abych se nevědomky hlouposti nedopustila. V noci dorazil posel na Catcastle a dnes bude rozhlášeno naše zasnoubení. Celá země bude vědět, jak moc na mě D'Shayovi záleží, neboť z tohoto nerovného sňatku je jasné, že není z důvodů majetkových.“
Vedla koně k bráně, když ji uprostřed nádvoří zasáhla myšlenka poznání.
„Já hloupá... Jdu na to od počátku ze špatné strany. Pravděpodobně vůbec nešlo o mě... Rebelie a zrada rádců na D’Shayově panství byly předzvěstí událostí, které následovaly. Snaha zbavit se D'Shaye, snaha zničit Chardonnay... mě chtěli využít pouze pro nátlak na Pána z Catcastlu, proto jsem měla zůstat při napadení Chardonnay na živu. Proto mě z hořícího hradu zachránili a proto sem D'Shaye přivedli... Nesmím ohrožovat D'Shayovo panství svojí neopatrností. Jistě vědí, že kdyby mne zajali, udělal by cokoliv, aby mne zpět získal. K tomu nesmí nikdy dojít, ale kdyby se tak stalo ...O tom s ním musím promluvit, musí mi slíbit, že nikdy by za mě nedal více než může dát...“

S těmito myšlenkami uvázala koně u brány a vrátila se do strážnice. U nového velitele stráží si vyžádala deset mužů jako doprovod.
„A dejte jim rychlé a dobré koně - pojedeme co nejrychleji.“ dodala.

Celá skupina pak tryskem zamířila k městu.
Cesta bez vozů ubíhala rychle a zanedlouho již vjížděli do bran města. Maxi nechala u hostince koně a polovinu mužů, aby zchvácená zvířata napojili a od místních zjistili, co po kraji se povídá. Se zbylými muži, kteří by určitě také rádi v hostinci zůstali, zamířila k obchodníkovi, kde koupila překrásnou látku na svatební šaty. Látka byla jemná a lehká jako pavučina. Ještě pár metrů krajky....
Poté se vydala ke švadleně, na kterou dostala mnohá doporučení. Švadlena poctěna zakázkou z hradu si vzala hned míry a s domluvila vzhled šatů. Bude šít zde ve městě a až poslední úpravy dodělá na Chardonnnay.
Pak už spěchala Maxi zpět k hostinci se svým doprovodem se vydala na cestu.
Celá skupinka byla již v blízkosti Chardonnay, když zaslechla zvuky bitky. Stráže bez váhání obstoupili Maxi v těsném kruhu a ta rukou meč pevně uchopila, připravena i bez zbroje bojovat, bude-li to nutné. Zvolna se blížili k zápolícím mužům. Jeden z nich byl oděn v barvách D'Shayových a bránil se přesile tří žoldáků. Vojáci vyjeli muži na pomoc a žoldáky zneškodnili. Muž krvácel z rány na ruce, ale nezdálo se, že by jeho zranění bylo vážné.
Maxi sesedla z koně a blížila se k muži, zatím co vojáci bedlivě pozorovali okolí.
“Paní....“ muž poklekl. „Děkuji. Objevili jste se v pravou chvíli. Jsem posel z Catcastlu a nesu našemu pánovi odpověď od regenta. Tihle muži mne přepadli ... .“ ukázal na mrtvé žoldáky.
„Vstaň, jsi raněný....“ Maxi utrhla kus plátna ze svých šatů a muži ránu ovázala.
„Snad plátno krvácení zastaví. Na Chardonnay již pojedeš pod naší ochranou.“
O chvíli později společně vjeli na nádvoří Chardonnay a Maxi s poslem spěchali do pokoje k D'Shayovi.
Tomu utekl den nezáživně. Celé dopoledne vyhlížel posla i Maxi a v hlavě osnoval plán. Toho neznámého bylo nutno zastrašit, ukázat, že se jeho ani jeho intrik nebojí. Ozvalo se zaklepání na dveře a do místnosti vpadla Maxi s poslem v zádech. Ten padl na koleno a předal dopis. Rytíř rychle strhl pečetě a pustil se do čtení.

Můj pane. Nevím, jak jste mohl události předvídat, ale skutečně před několika málo dny na Catcastle opět delegace dorazila. Už jsem je chtěl z panství vyhnat, ale zařídil jsem se dle vašeho dopisu. Jejich listiny vám posílám.

Očekávám dalších rozkazů...

D’Shay otevřel druhý dopis.

Vzácný rytíři D'Shayi a krásná panno Maxi..

K mým poslům míru a zvěstovatelům dobrých vztahů jste se již jednou nezachovali pěkně a slyšel jsem, že mé dobré rytíře, které jsem na Chardonnay poslal, aby vám pozdravy vyřídili, postihl nepěkný osud. Avšak srdce mé je velké a dobrotivé a jsem ochoten Vám oběma odpustit. Stačí jen, když se mými posly necháte doprovodit na moje panství. Mám pro vás zajímavé informace….

Rytíř se třásl zlostí.
„Poslové míru? Jen kupa krvežíznivých zabijáků a zrádců!“, křičel vzteky bez sebe. Mezitím si dopis přečetla také Maxi. V jejích očích uviděl známky strachu.
„Lásko, nestrachuj se - jsou to jen plané řeči. Nikdo nám neublíží a nikdo se nám vysmívat nebude!“ Rytíř ve vzteku zapomněl na bolest a v rozčilení chodil po pokoji naprosto přirozeně, jako by byl již zdráv.
Maxi byla zmatena výjevem před sebou.
„Uklidni se... Alespoň se posaď, když už neležíš!!! Nemusíš tady pobíhat!!!.“ Snažila se zklidnit vztekajícího se rytíře.
„O sebe se nebojím ... můj život nechtějí, mnohé jsem dnes pochopila. Posaď se už konečně!
Pokud jsem to správně pochopila, chtějí se dostat na tvém panství k moci. Je možné, že to budou chtít udělat vydíráním ... možná ještě díky tomu žiji... Chci, abys mi slíbil, že pokud by se něco stalo a já se do jejich rukou dostala ... nedáš jim výměnou víc než můžeš dát. Neohrozíš kvůli mě své panství ... slib mi, že nenecháš se vydírat, že neustoupíš. Já udělám vše pro to, aby ta situace nenastala....“
Maxi věděla, že to co po něm chce, je velmi těžké, ale nutné. Potřebovala vědět, že D'Shay kvůli ní neohrozí lidi na jeho panství i kdyby to pro ni znamenalo rozsudek smrti.
„Prosím... slib mi to.... .“
„Lásko...“, D’Shay ji vzal do náručí.
„Víš, co po mě vůbec žádáš? Jak ti mohu něco takového slíbit?! Cožpak by se to neprotivilo všemu, co k tobě cítím?“ Pak se zahleděl pozorněji do jejích očí. Viděl v nich lásku a oddanost - a také strach. Strach o něho. Náhle pochopil , proč Maxi potřebuje slyšet jeho slib. Nikdy by si neodpustila, kdyby se mu kvůli ní něco stalo.
„Dobrá. Jak tedy chceš. S těžkým srdcem ti na tomto místě slibuji, že se nenechám vydírat. Ale pamatuj, že se mi tato slova neříkají snadno. Ještě pošlu našemu neznámému odpověď. Takovou, aby mu došlo, že já - my - se zastrašovat nenecháme. Lásko, nechci ale, aby jsi u toho byla. Některé věci raději nechtěj vědět...již ses přesvědčila o tom, že se zrádci zacházím tvrdě a stejně tak tvrdá a krutá bude i má odpověď.Nechci, aby ses mě zhrozila. Rozumíš mi? Nechci před tebou nic skrývat. Jen se o tebe bojím a chci tě chránit.“, vykřikl nakonec zoufale D'Shay.
Maxi ho objala.
„Za slib ti děkuji. Vím, že je to pro tebe těžké, ale je to nutné. Budu opatrná, aby k tomu nedošlo. Teď jde ale o tebe. O tebe mám strach.... Věřím tvému úsudku a udělám, co řekneš... ale prosím, šetři se ještě.“ Pak odešla rychle do své pracovny, aby D’Shay neviděl slzy, které se jí leskly v očích.

Rytíři bylo smutno z událostí posledních dnů, ale věděl, že ještě chvíli musí vytrvat. Oblékl se a vydal se do podzemí.
„Ty a ty!Pojďte se mnou!“, křikl na dva vojáky, které potkal cestou. Společně sešli až dolů do míst, kde Maxi vyslýchala bývalého správce.Mrtvola už začínala pomalu páchnout. V tom spěchu na něj úplně zapomněli.
„Odvažte ho a položte na zem.“ přikázal znechuceně rytíř. Poté přímo před očima vyděšených vojáků jedním švihem setnul mrtvole hlavu. Z kapsy vyndal malou lahvičku s roztokem, který mu chůva dnes připravila, aniž by věděla, k čemu slouží. D'Shay s ní potřel krvácející místa na hlavě správcově a zbytek vylil na obličej.

„To se postará o to, že hlava nezačne hnít - ty!“, ukázal na jednoho z vojáků. „Dojdi mi pro koš, do kterého se hlava vejde a vezmi také hodně provazů. A ty!“ zavelel druhému, „dones pytel, do kterého se vejde tělo.“ Otřesení vojáci odešli splnit rozkazy a rytíř mezitím sedl ke spoře osvětlenému stolu a na list papíru začal psát odpověď nepříteli. Teď již nepochyboval, že je to nepřítel.

Zdravím tě mocný pane!
Bohužel, zvelebování panství a přípravy na svatbu s pannou Maxi mi veškerý můj čas zabírají. Poddaní jsou líní a musím na ně dohlédnout - jistě i ty máš podobné problémy...pokud však ne a čas by jsi si našel, tak tě na Catcastlu rád přijmu a pohostím tě stejně, jako jsem pohostil tvé posly míru a tvé statečné rytíře, jejichž mrtvoly jsme už spálili a prach na všechny strany rozptýlili. Na znamení úcty ti tento malý dárek posílám, nevím, jestli trofeje sbíráš, ale tato trofej se ti do sbírky jistě hodí.

A pokud ještě jednou budeš panství mé obtěžovat nebo proti mě či Maxi úklady strojit, potom tě čeká stejný osud jako toho tvého posla míru, jehož hlavu jsem ti poslal.
S úctou, rytíř D'Shay.

Rytíř stočil dopis do ruličky a vložil jej do úst nebohého správce. Po návratu vojáků, uložil rytíř hlavu do koše, zavřel jej víkem a poté pečlivě převázal, aby se koš náhodou neotevřel dřív, než na hradě nepřítele. Mrtvolu kázal dát do pytle a zakopat ji u severní zdi. Nakonec zsinalým vojákům vše vysvětlil a každému dal po třech zlatkách výměnou za jejich mlčenlivost. Nakonec vyslal nového posla na Catcastlel se vzkazem pro delegaci, že odpověď pánova je uvnitř koše - i s drobnou pozorností.

Poté si nechal připravit koupel. Věděl, že svůj čin ze sebe jen tak nesmyje, ale po teplé lázni mu bylo hned příjemněji. Maxi se stále ještě hrbila nad účty. Beze slova ji jemně donutil vstát od práce a odvedl ji do ložnice. Jemně ji políbil. Jednou, podruhé …Maxi polibky oplácela. Jejich dech se zrychloval a vášeň rostla.
„Neměl by ses ještě šetřit? Nevysilovat se zbytečně?“ zašeptala Maxi. Před chvílí viděla posla, který s košem v rukách opouštěl hrad. Netušila, co v koši bylo a přísahala si, že se za žádnou cenu nebude vyptávat. Slíbila rytíři před lidem svou oddanost a za pár dnů slíbí totéž před Bohem. Bylo na místě věřit mu a svou zvědavost potlačit ve prospěch pokory.