Norfret (6. kapitola)

VI.

„Vechlis, nech mi připravit nosítka!“ přikázala Norfret své otrokyni. „A pospěš si!“ dodala. Chtěla odjet co nejrychleji. Měla pro tak brzký odjezd své důvody. Hani ještě stále spal a Norfret byla přesvědčena, že jen jediná osoba jí může pomoci z této povážlivé situace. Něco jí říkalo, že Hani neví, že nebyl první. Úplně jistá si nicméně být nemohla až do chvíle, kdy se probudí. Čekat na druhé straně nehodlala. Ať to Hani ví nebo ne, jedno je jisté, Norfret se musí zařídit tak, aby jí její manžel překážel v normálním životě co nejméně. Věděla jen o jedné ženě, která dosáhla všeho, čeho se jí zamanulo. Tou ženou byla paní Nefes.

***
Norfret vešla do místnosti ozdobené krásnými malbami. Paní Nefes seděla na poduškách a s tak trochu škodolibým úsměvem naznačovala své mladé přítelkyni, aby se posadila vedle ní.
„Nechci být nikým rušena, rozumíš?“ řekla paní Nefes přísně jedné otrokyni. Otrokyně přitakala a s úklonou opustila místnost. U bohatých svobodných Egypťanů nebylo zvykem se rozpakovat před otroky, protože to byly pouhé mluvící nástroje, ale paní Nefes si ještě pamatovala, jaké to je být otrokem, a nechovala se ke svým otrokům, jako k mluvícím nástrojům, protože velmi dobře věděla, že i když jsou považování za nástroje, mluví rádi a za kroužek zlata řeknou i to, co neví.
„Norfret, co tě ke mně přivádí?“ a trochu tišeji dodala: „Tak brzy po svatbě.“
Norfret si byla dobře vědoma, že Nefes jí nedá nic zadarmo, přestože jsou si poměrně dost blízké.
„Nefes, mám na tebe jednu otázku.“ Norfret se smutně usmála, aby dala najevo svůj žal. Nefes měla jednu slabost a to pro ženy, které jsou si vědomi své nešťastné pozice ve světě mužů, a tou Norfret byla. Chytře této skulinky v jinak pevné obraně paní Nefes využila.
„Co by, podle tebe, měla dělat žena, která chce být svobodná, ale je vdaná?“ na slovo svobodná dala Norfret větší důraz.
„Záleží na tom, za koho je tato žena vdaná.“
Norfret se trochu začervenala, ne studem, ale rozčílením, a odpověděla:
„Za, řekněme, hlupáka, co si myslí, že je pánem světa.“
„V tom případě by mu ta žena neměla jeho iluzi brát.“ Paní Nefes se šibalsky pousmála.
„Muži jsou ješitní, má milá. Stačí je v jejich ješitnosti podporovat a dostaneš všechno, po čem toužíš.“
„Ale jak?“ řekla zoufale Norfret.
„Nejdříve musíš zjistit, jak daleko můžeš zajít. Pro úspěšný útěk musíš nejdříve zjistit všechno o zvycích svého věznitele, potom teprve můžeš přemýšlet o způsobu útěku.“
Norfret si nahlas povzdechla:
„Nemůžeš být trochu konkrétní? Jak mám zjistit zvyky věznitele, když s ním nemůžu být v jedné místnosti, aniž bych nepomyslela na vraždu?“
„Norfret, když něco chceš, musíš pro to něco obětovat. Věř mi, vím, o čem mluvím.“
„Takže mám dělat, že ho chci?“
„Žádná žena, která dostala vše, po čem toužila, nezůstala pannou. A rozhodně si nemohla příliš vybírat. Důležité je, že mezi ty nemilé povinnosti mohla nakonec zařadit i velmi příjemné chvíle volného času.“
Norfret chvíli přemýšlela a pak řekla:
„Budu předpokládat, že nemilá povinnost je můj otec a příjemné chvíle volného času trávíš s tím hezkým otrokem, že?“
„Ano. Učíš se rychle. Norfret, ještě jedna věc. Až budeš znát svého věznitele dostatečně dobře, opatři na své místo někoho jiného. Pěkná mladá otrokyně, či nová hezká přítelkyně. To je jedno. V každém případě ti to ulehčí břemeno ukájení choutek toho tvého věznitele.“ Paní Nefes nabídla Norfret víno.
„Nemůžeme to snášet věčně.“ dodala.
Společně se napily vína. Potom Nefes vstala a otevřela truhle, která byla v koutě místnosti. Vytáhla z ní kus bílé látky a podala ho Norfret.
„Když si vezmeš tohle na sebe, už nebudeš muset vysvětlovat, kde si dnes byla.“
Norfret prozkoumala látku a zjistila, že to jsou velmi zvláštní šaty. Nikdy takové neviděla. Přiměřila si je na sebe. Byly krátké, sahaly jí jen do půl stehen. Pod prsy byly stažené pruhem bílé látky ozdobené modrými korálky a měly hluboký výstřih, nehledě na to, že byly z téměř průsvitné látky. Norfret se ohromeně podívala na paní Nefes.
„Teď chápu, proč si byly favoritka mého otce. S tímhle“ a ukázala na šaty „bys byla favoritka i u faraona. Jak si na něco takového přišla?“
Paní Nefes byla potěšena takovou chválou.
„Mám takových božských výtvorů ještě několik. Nechala jsem je ušít jednou velmi zručnou otrokyní podle svých vlastních návrhů. V zemi, kde jsem se narodila, jsem je většinou viděla na krásných nástěnných malbách, některé jsem si vymyslela tak, aby zdůrazňovaly mé přednosti.“
Norfret byla velmi mile překvapena.
„Jsi kouzelnice, Nefes.“ Na chvíli se odmlčela a prohlížela si šaty, zkoumala každý jejich detail.
„Je opravdu škoda, že si je na sebe obléknu kvůli Hanimu. Je to surovec.“ A dodala: „Nefes, mám takovou obavu, že ti je nevrátím vcelku.“
„To nevadí. Já je snad už nikdy nebudu potřebovat.“
Podívala se na Norfret a uznale si ji prohlížela.
„Jestli chceš, můžu ti poslat i ostatní šaty. Ne všechny musíš použít na manžela. Myslím, že Ebena jistě taky ocení rafinovanost tvého těla doplněného o tyhle šaty.“
„Máš pravdu Nefes. To by mohl a už velice brzy.“

***

Norfret se upravovala. Před malou chvílí se vrátila od Nefes a podle toho, co říkala Vechlis, Hani pěkně zuří. Rychle se převlékla do těch tak necudných šatů a opět překontrolovala svůj zjev v zrcadle. Byla s výsledkem velmi spokojena. Přesto, že byla pevně rozhodnutá, chvěla se. To, že se pro něco rozhodla, ještě neznamenalo, že se jí to rozhodnutí líbí. Nechtěla svádět Haniho a už vůbec ho nechtěla okouzlovat svým milostným uměním. Pravda, nechtěla, ale musela. Pokud tedy chtěla zneškodnit svého drahého manžela. Když ho donutí ji zbožňovat, bude moci ona dokazovat lásku Ebenovi. Bude volná. Norfret si pomyslela, že se jí nejspíš jen prodlouží okovy, kterými je k Hanimu připoutána. Nechtěla na to myslet takhle, protože by také mohla ztratit ten ubohý kousek odvahy, který jí ještě zůstat.
Uslyšela hluk na chodbě. Věděla, kdo to je. A když se rozrazily dveře, dala nenápadný pokyn Vechlis, aby zavřela dveře a dohlédla na absolutní klid. Otočila se čelem k Hanimu a svůdně se usmála. Hani byl trochu překvapený Norfretiným chováním.
„Kde jsi byla?“ řekl příkře.
Norfret se nadechla, udělala dva kroky směrem k Hanimu a s úsměvem mu sdělila: „Byla jsem si vyzvednout nové šaty.“ A s tím ze sebe nechala spadnout lehký plášť.
Hani byl ohromen vzhledem ženy, která před ním stála. Hlavně byl ohromen neuvěřitelnou změnou chování Norfret. Už nebyl schopen se na ni zlobit. Chtěl něco říci, ale místo toho jen na sucho polkl. A neslušně zíral. Zvedala se v něm vlna chtíče a tak trochu se bál, že si s ním jen hraje, aby ho nakonec odmítla.
Norfret byla příjemně překvapená účinností těchto prostředků a s pocitem paní situace se pomalu přiblížila až k Hanimu. Položila mu ruce kolem krku a přitiskla se k jeho tělu. Potom mu zašeptala do ucha: „Ale nejsem s nimi moc spokojená. Pomůžeš mi je sundat?“ Vyzývavě se mu podívala do očí. Přiblížila svoje rty k jeho a znovu zašeptala: „Prosím.“ A ta chvilka váhání, než ho Norfret políbila, přiváděla Haniho k šílenství. Norfret ho rozhodně nenechala zešílet. K Haniho překvapení byla mnohem náruživější než v jeho nejodvážnějších snech.

O hodinu později…

Norfret ležela vedle spícího Haniho. Netušila, že právě on dokáže být tak pozorný, když chce. Sama se divila, že svého hereckého nadání musela využít pouze na začátku. Odpovědi jejího těla na Haniho touhu nebyly ani trochu lhostejné. Bylo to skoro stejně dobré jako s Ebenou. Jen jeden rozdíl tu byl. Ebenu Norfret milovala. Nebo si to alespoň myslela. Samotnou ji děsily tyhle hříšné myšlenky. Nemůže se jí přece líbit milování s mužem, kterého tak nesnáší. Byla z toho úplně zmatená.
Hani ji k sobě ve spánku trochu víc přitiskl. Norfret zahlédla na zemi svoje šaty. Přes všechny pochybnosti zůstaly celé.