Norfret (7. kapitola)

VII.

Muž položil na stolek cedrovou krabičku.
„Tady je tvoje odměna.“
Žena otevřela krabičku a překontrolovala její obsah.
„Dobře. A druhá část naší dohody?“
Muž řekl dotčeně:
„Copak mi nevěříš?
Žena dosti netrpělivě odsekla: „Chci důkaz! Ty se zapomínáš. Tak lehce jak jsem ti vypomohla, ti můžu zase odpomoci. Já dosáhnu daleko!“
Muž se trochu zamračil. Chvíli váhal, ale nakonec vytáhl z sáčku, který mu vysel na krku, malý balíček zabalený v plátně. Položil ho na stůl, vedle truhly z cedru. Žena balíček netrpělivě rozbalila. Usmála se. Na malém kousku plátna ležel lidský prst s prstenem.
„Výborně. Ty v sobě vojáka nezapřeš. Můžeš si být jistý, že Norfret ti bude ležet u nohou. O to se postarám.“
„To doufám, protože jinak bych musel několik osob informovat o jistých okolnostech smrti paní Hanutsen. A to, jak jistě víš, by byl tvůj konec.“
Žena povytáhla obočí a strojeně se usmála.
„Pochybuji, že by si to vůbec někomu stihl říci. Jedy jsou dnes velmi účinné. Někdy se až sama divím, jak moc.“
Žena vstala z lehátka, kde do té doby poloseděla a přistoupila blíž k muži.
„Teď ale dost planých řečí. Pověz mi, jak zemřela chuděrka Hanutsen?“
„Splnil jsem tvé nechutné přání, nemusíš mít strach.“
Žena se k muži otočila zády a zeptala se: „To znamená?“
„Ty jsi neuvěřitelná! Vážně ti to tu musím opakovat?“
Žena se prudce otočila a dost tvrdě odsekla: „Ano, musíš.“
Muži se sevřel žaludek nad krutostí této paní.
„Dobře, dobře. Celé to vypadá jako přepadení skupinky přistěhovalců. Byla znásilněna…“
„Kolikrát?“ skočila mu do řeči žena. Voják byl velmi překvapen její otázkou.
„To nevím přesně.“
„Jak to že to nevíš. Ty hlupáku! Tak kolikrát?“
„Jen klid! Přepadlo jí osm mužů. Můj rozkaz byl jasný, tak předpokládám, že osmkrát.“
Žena se trochu uklidnila. Posunkem ruky naznačila, aby mluvil dál.
„Pak jí jeden z mých mužů řekl, přesně to co jsi chtěla. Nejdříve se jí zeptal, zda si vzpomíná na zlatou rybu na krku jedné dívky. Ze začátku prý tvrdila, že neví, na co se jí ptají, ale po tom, co jí usekli prst, co leží támhle na stole, přiznala, že si vzpomíná.“
Žena měla slzy v očích, ale voják to nemohl vědět, protože k němu byla otočená zády.
„A řekla něco?“
„Prý nic, až do chvíle, kdy jí řekli, že o své smrti si rozhodla už ve chvíli, kdy nechala bezmocnou dívku na pospas svému osudu. V té chvíli začala prosit o svůj život a řekla prý, že máme vzkázat jejímu vrahovi, že dělá stejnou chybu, jakou udělala jednou ona a které nesmírně lituje.“ muž se na chvíli odmlčel a pak dodal: „Že zapomíná na odpuštění. To je všechno.“
Ženě se kutálely po tváři dvě velké slzy. Mávnula rukou směrem ke dveřím. Muž pochopil a odešel.
Ona zůstala v místnosti sama. Sama se svou nenávistí. Vždycky si myslela, že touto chvílí získá volnost, že jí ta zžíravá nenávist opustí, ale teď zjistila, že ji neopustí nikdy. Nepříjemné zjištění, že Hanutsen nad ní vlastně zvítězila, jí působilo nepředstavitelná muka.
Její zrak padl na prst s prstenem. Dotkla se ho konečky prstů. Sundala prsten a dívala se na něj, jakoby to bylo něco dosud nevídaného.
Loudavým krokem přešla místnost. Dotkla se malé rybky na nástěnné malbě a o pár vteřin později se otevřela malá dvířka. Žena vytáhla z tajné skrýše dřevěnou krabičku. Otevřela ji. Na dně ležel zlatý přívěšek v podobě ryby. Žena ho opatrně vytáhla, jakoby měla strach, že se může každou chvíli rozpadnout na prach. Chvíli si ho posvátně prohlížela. Pak ho přitiskla ke rtům a zašeptala: „Odpusť mi to!“
Chtěla ještě něco říci, ale zmocnil se jí pláč. Takový ten křečovitý a hořký pláč, jakým pláčou dcery, když je uhodí milovaný otec. A ony netuší, proč to udělal. Žena plakala jen pár chvil. Potom si rychle otírala slzy a upravovala se tak chvatně, jakoby měla strach, že když nebude dost rychlá, přistihnou ji při něčem nevhodném.
Prsten i přívěšek uložila do krabičky, kterou vrátila do skrýše. Rozhlédla se kolem. Posadila se na lehátko plné polštářů. Chvíli se opatrně rozhlížela po pokoji. Snažila se tak uklidnit. Nervózně sáhla po poháru s vínem. Napila se. Postavila pohár na své místo. Znovu se otočila. Pohledem zkontrolovala svůj tajný úkryt. Zhluboka se nadechla a zavolala:
„Bunefer!“
Do místnosti nehlučně vstoupí stará otrokyně.
„Ano, má paní?“
„Přiveď mi toho nového otroka!“
Bunefer přikývne a odejde pro otroka, kterého si dnes její paní žádá.