Dopis z Angouleme

Dunivý hlahol zvonů a všeobecně nadšené veselí, zahlcující svou radostnou atmosférou veškeré boční uličky v okolí angoulemeského svatostánku, zažehly nyní naplno v pobledlé nevěstě onen plamen pochybností, jehož nepatrná jiskřička v jejím srdci doutnala od okamžiku, kdy ji Gaston-Henri požádal o ruku. Rozostřené skvrny barevných oslavenců jí splývaly v jeden jediný celek a ani osvěžující červnový větřík, pohrávající si se saténovými mašlemi rukávků a něžně laskající její kadeřavé havraní lokýnky, nedokázal uhasit spalující žár v dívčině nitru.
Vzpřímená postavička na prahu katedrály, opírající se o pevné rámě pyšného pána, který se právě stal jejím právoplatným manželem, se doslova dusila pod přívaly přízně, kterou jí projevovali ponížení šlechtici v čele s obtloustlými dámami, ověnčenými záplavou třpytivých cetek, které by zajistily obživu chudému rolníkovi nejméně na polovinu jeho ubohoučkého života. Zachvěla se odporem. Je konečně jednou z nich! Nechala se pobláznit mazlivými slovíčky šarmantního vévody a dočista opominula fakt, že během jejich intimních chvilek, vyplněných krátkými zamilovanými veršíky, vlastně vůbec nic necítí. Nic, nic, nic! Jak jen mohla být tak slepá?
Tmavovlasá panenka se rozechvěle rozhlížela po nabubřelém defilé nesčetných hostí, zdravících jí mírnou úklonkou. Nejistě těkala z jedné tváře na druhou a nervózně se ošívala na polstrované židličce, umístěné mezi arcibiskupem a mužem v rudém obleku.
Téměř pominula zpáteční cestu do paláce. Snila jakýsi podivuhodný sen, kterým pouze občas pronikl nepatrný záblesk uvědomění, skýtající tak alespoň mlhavý pocit bezpečí jejímu poděšenému já. A teď tu strnule dřepí, lapená mezi fialkovou sutanou tučného církevního hodnostáře a ledovou sochou, ztělesňující jejího osudového životního partnera, mhouří oči a nechápe.
Ve stínu vzrostlých platanů se dlouhé bílé stoly prohýbaly pod nánosy těch nejvybranějších dobových specialit, z mramorových fontán tryskalo nejlahodnější víno z vévodových nekonečných vinic, a sladké tóny smyčců přitom dotvářely iluzi bezchybného výjevu z Bible. Obraz ráje…
Annabelle křečovitě svírala záhyby svých zdobených sukní a odmítala propustit jemňounkou látku mezi prsty. Nepatrně sebou trhla, když se vévodova hladká dlaň pod damaškovým ubrusem zmocnila té její. Polekala se, ale hřejivý dotek nakonec způsobil, že povolila svůj zarputilý stisk a věnovala manželovi plachý úsměv. Gaston-Henri ani tehdy neodložil masku nabubřelého paira a dál zcela nezaujatě konverzoval s papouškem po své levici. Bella posmutněla.
Neměla v nejmenším úmyslu věnovat svou pozornost druhému sousedovi. Drahokamy na arcibiskupském kříži se zlověstně třpytily a břichatý metropolita se jí ani za mák nelíbil. Otřásla se zjevnou nechutí.
Večerní chládek jako mávnutím kouzelného proutku odvál přebytečný prach horkého dne a tím i veškeré neduživé myšlenky mladičké novomanželky. Půvabné čelo se rozjasnilo představou nadcházejícího plesu. Naivita dívenky ožila a kdyby se nestrachovala, že svým nevhodným chováním pobouří přinejmenším vznešeného monsignora, již dávno by spontánně zatleskala svými spanilými ručkami.
Galantní rozmluvy pomalu utichaly a malátná ospalost se začala plíživě proplétat mezi poloprostřenými stoly. Annabelle si povšimla postarší markýzy, kladoucí svou rusovlasou hlavičku na rameno nedospělého vikomta. Vyďobávala různé sladkosti s křišťálové misky a něžně mu je vkládala do úst. Rty se jí lehce chvěly.
Bella raději pozvedla zdobenou sklenku a zvědavě usrkla. Krev se jí maličko rozproudila.
Z parku se rozezněly tklivé housle. I když byla značně unavená, s povděkem přijala nabízené rámě pohledného hraběte, který ji vyzval k tanci. Váhavě doklopýtala k vydlážděnému parketu, na kterém se již stačily rozmístit roztodivné figurky v požadovaných pózách. Cítila, že ji Gaston-Henri upřeně pozoruje. Tonula v rozpacích.
Složité sestavy ji plně zaměstnávaly, brzy však nabyla své ztracené sebejistoty a taneční krůčky zvládala s elegancí sobě vlastní. Uvolnila se. Mezi natřásavým poskakováním pak nejasně zaregistrovala, že se její prstíky občas pozastaví o něco déle v hnědavých dlaních, nestoudně laskajících jejich drobné konečky. Řasy se chvěly a stříbřité oči tápavě vyhlížely onoho drzého neomalence.
Páry se rozestoupily a na malý zlomek vteřiny Bella zakolísala. Trhavě dokončila libozvučný kousek a nenápadně se vytratila z dosahu žádostivých pohledů. Aniž si to uvědomovala, mířila stále hlouběji do potemnělého parku. Teprve ostré bodání v pravém boku ji donutilo, aby se cele bez dechu sesunula na kamennou lavičku v zátiší šumících habrů. Zuřivě si mnula bolestivé spánky. Ty oči, ty oči!
Nešťastně se rozvzlykala. Dokonalý účes vzal při prodírání jehličím za své a usmolené prameny vlasů se lepily na zvlhlé tváře.
Ach, to není možné. Začíná šílet!
Skřípání písku pod vysokými podpatky ji přimělo vzhlédnout.
Saténová škraboška a uhlíkové oči?!
Natáhl k ní ruku.
Skousla dolní ret.

To je konec…
Olivier nevěřícně zíral na uculující se princezničku po boku proradného ničemy. Líčka jí zčervenala pod důvěrným dotekem, kterým Gas propletl jejich zkřehlé prsty, přičemž obdařila bídáka i okouzlujícím úsměvem.
Bože, zabiju ho!
Když se k němu před dvěma dny donesla zvěst, že brány charenteského paláce budou po dlouhé době opět otevřeny široké veřejnosti, neváhal a rozhodl se využít nastálé situace ve svůj prospěch. Doufal, že pitoreskní radovánky zaměstnají zámeckého pána natolik, aby se mezitím mohl v poklidu věnovat prohledávání jeho soukromých pokojů. Další kroky měly vést k ní…
Kruci, jak si jen mohl nevšimnout, že se slavnostní přípravy týkají nastávající svatby mladého vévody? Gaston-Henri nedělal nikdy nic bezdůvodně!
S kloboukem zaraženým hluboko do čela, halíc svou proklatou tvář večerním příšeřím, sledoval křepčící společnost v plesovém reji. Lehkomyslně se pomotávala kolem nejvyhlášenějších svůdníků a perlivý smích zatím skrápěl její svěží rty.
Zarazila se. Zdálo se mu to, nebo skutečně tak zbledla?
Svatební závoj ztratila během úprku kdesi v houštinách. Doběhl ji až u neprostupného hájku, kde se zhroutila u mramorového podstavce. Popotahovala a její lkání mu zatím cupovalo srdce na tisíce malých kousíčků.
Poněkud přihlouple vykulila svá očka, která se rozšířila poznáním. Dlaň se rozevřela a ona do ní bezmyšlenkovitě vložila diamant, který dostala od Gaston-Henriho ještě před obřadem. Modrá stužka sklouzla se syknutím do trávy.
„ Díky“, zachraptěl a než se vzpamatovala, zmizel neznámo kam.

Zbojník?
Bella bez hnutí sledovala jeho mizející záda a v duchu se modlila za spásu ztracené duše.

Blyštící se diamant, jediná upomínka na babičku.
Oli se zachmuřil.
Nedovolí mu, aby ji zničil. Na to je příliš čistá…