Prokletí královské krve (17. kapitola)

V klidu a míru uběhlo několik šťastných dnů na hradě Chardonnay. Rytíř se začal starat o zásoby na zimu - vždyť zrána již občas zafoukal chladný vítr. Maxi pokračovala na zvelebování hradu a budování zahrad.
Jednoho rána vyrušil ze spánku D'Shaye a Maxi hluk z nádvoří. Rytíř vyhlédl z okna a uviděl zraněného vojáka, jak všem okolo cosi živě vypráví. Rychle se oblékl a spěchal na nádvoří.

„Co se děje vojáku? Ze kterého jste hradu - a proč jste zde?“
“Pane, přijíždím z Willow. V noci byl hrad napaden! My jsme naštěstí dodrželi rozkazy jenž jste vydal a tak jsme byli k boji připraveni. Útočníků nebylo mnoho a podařilo se nám je zahnat. Ztráty jsme utrpěli, ale útočníci to odnesli hůře!“, dodal nakonec s pýchou v hlase voják.
„Když jsme šli ráno mrtvoly prohledat, našli jsme toto..“, voják odvázal od sedla poloprázdný pytel a podal ho rytíři. Ten ho se zvědavostí otevřel, ale uvnitř našel jen jakousi černou zbroj, nic zvláštního.
„Obyčejná černá zbroj - co se vám na tom zdá zvláštního?“
„Pane, podívejte se na některé kusy blíže. Třeba na jednu z těch přileb. Ten znak se nám podivný zdál...“
Rytíř vytáhl dle rady přilbici z pytle a zkoumal ji ve světle. Opravdu na ní našel znak, ale vypadal, jako by do něj někdo bušil kladivem, aby jej odřel a udělal méně čitelným. A náhle ten znak D'Shay s hrůzou poznal. Medvěd s kopím v hrudi - takový znak na své zbroji nosí královská garda!
„Děkuji ti vojáku za zprávy. Jsem rád, že jste Willow ubránily. Vždyť hradby tohoto nedávno postaveného hradu ještě nedosahují požadované výše. Teď jdi, v kuchyni ti jídlo přichystají a někdo se podívá na tvé rány. Můžeš zde na Chardonnay zůstat jak dlouho chceš. Potom se vrať na Willow.", voják kývnul hlavou na pozdrav, mírně se uklonil a poté chvátal za služebnictvem.

D‘Shay rychle odnesl pytel do pracovny a jeho obsah vysypal na zem. Po chvíli hledání našel i na dalších kusech zbroje stejný znak jako prve na přilbici. Co ale dělala královská garda na Willow? Proč se jí chtěli násilím domoci? Že by to byl jen převlek a někdo v nich chtěl vzbudit nedůvěru ke králi? A nebo král přeci jen tak těžko snáší odmítnutí Maxi?
V tu chvíli vstoupila do pracovny rozespalá Maxi a rytíř jí vše vyprávěl. Nakonec jí podal zbroj, aby se sama přesvědčila. V jejích očích viděl zmatek i úžas.
„Není z toho o moc chytřejší než já...“, napadlo rytíře.
„Lásko, musím se za králem vypravit - tohle se musí vysvětlit. Pokud to byla opravdu královská garda tak to potom znamená...válku. Ne, chci jet sám – „, dodal rychle D'Shay, protože viděl, že se Maxi nadechuje k tomu, aby mu oznámila, že s ním pojede.
„Není to proto, že bych měl strach, co se stane, až tě král uvidí a na tvé odmítnutí si znovu vzpomene - mám o tebe starost. A někdo se musí postarat o panství zatímco já budu pryč.“ D‘Shay viděl několikrát jít k Maxi bylinkářky a ranhojiče. Také si všiml, že je jeho žena v jídle i pití trochu obezřetnější a sám si z toho vyvodil radostný závěr. Nechtěl však nic zakřiknout a dělat planá rozhodnutí. Věřil, že mu to Maxi jistě sama brzy vysvětlí.
„Chci odjet již zítra. Vezmu si sebou malý doprovod několika mužů - pojedeme rychleji. Vyberu si ale muže z Catcastlu, kteří po mém boku stojí už od počátku. A na tebe mám prosbu. Vím, že se ti na Catcastlu moc nelíbilo, ale zvaž, jestli by po mém odjezdu nebylo lepší odjet právě tam. Jeho hradby jsou silnější a vyšší, vojska na tvoji ochranu je tam také více...“.
Jeho rozhodnutí už nemohlo nic změnit. Potřeboval si s králem Morthym znovu promluvit. Královo rozhodování přeci nemůže ovlivňovat žárlivost a závist?! Tak se král nechová a D'Shay byl odhodlán mu to jasně říci. Možná se na královském dvoře také dozví něco o svém otci...posel se stále nevrátil.
Maxi byla tvrdě zasažena zprávou o útoku na Willow. Těžce na ni dopadlo také rozhodnutí D’Shaye, že odjede tak brzy. Na dnešní večer chystala malou oslavu, chtěla mu říct, že … Ale to bylo teď jedno. Bude muset počkat. Měl by o ni zbytečné starosti. Věděla, že D’Shay jedná správně. Byla také přesvědčena o nutnosti té cesty i o tom, že její přítomnost na královském hradě by mohla celou situaci jen zhoršit. Ona sama ani netoužila po setkání s králem. Zbývalo se tedy pouze rozhodnout, zda na zůstane na Chardonnay nebo zda se vypraví na Catcastle. Mezi cizí lidi se jí nechtělo, ale byla rozhodnuta udělat vše pro to, aby se nemusel D’Shay bát o její bezpečí. Na Catcastlu měli navíc velkou knihovnu . Maxi doufala, že tam najde nějaké kroniky a odpovědi na otázky ohledně tajemného klíče.

„Zítra vyrazím s tebou na Catcastle. Počkám tam na tebe, než se vrátíš od krále. Jdu nechat připravit věci na cestu.“ zašeptala a se sklopenou hlavou vyběhla z pokoje, aby D’Shay neviděl slzy, které se jí draly do očí. Běžela dolů po schodech, aby se na nádvoří nadýchala čerstvého vzduchu.
D’Shay vyběhl za ní. „Lásko…“
Maxi se otočila za hlasem. Snad ta chvilka nepozornosti, snad slzy přes které schody pořádně neviděla… snad se jí hlava zatočila… Už byla téměř dole, když náhle ztratila rovnováhu a na schodech upadla. Ihned se vše ponořilo do tmy…
Bylo štěstí, že na hradě právě pobýval doktor a ošetřoval zraněného vojáka. D’Shay vynesl bledou Maxi zpět nahoru a položil ji jemně na postel. Mezitím odběhla služebná, aby doktora přivolala .
„Nic mi není, jsem v pořádku….“ Bránila se Maxi a styděla se za svoji neopatrnost. Felčar vyhnal D’Shaye z pokoje, položil Maxi pár otázek a důkladně ji prohlédl. O chvíli později již zaklepal na dveře rytířovy pracovny.
„Pane. Nemusíte mít strach, paní je v pořádku. Měla štěstí….“
Pokýval hlavou a chvíli váhal.
„... No, ...hm...jsou v pořádku oba – ona i dítě. Nu, řekněme, že se pravděpodobně narodí o pár dnů dříve než by mělo.... to se občas stává. Na mé mlčení se můžete spolehnout, pane. Ale paní by na sebe měla dávat pozor. Žádné rajtování na koni a žádné dlouhé cestování.“
Pak s lehkou úklonou odešel.

D‘Shay spěchal za Maxi. Ta seděla na lůžku a nejistě se usmívala.
„Promiň, lásko… nebyla jsem si jistá… nechtěla jsem ti přidělávat starosti. Já … z cesty na Catcastle asi nic nebude…. Zůstanu tedy na Chardonnay.“
D'Shay tomu nemohl uvěřit. Tušil, že před ním Maxi něco skrývá, ale ani nedoufal, že se dědice dočká tak brzy. Vrhnul se Maxi k nohám
„Miláčku, tak je to pravda? Ty...já - my budeme mít...“, rytíř se štěstím zajíkal a nebyl ze sebe schopen vydat kloudného slova.
„Dnes večer jsem ti to chtěla říct. Myslím, že se to stalo tenkrát u jezírka s šípkovými růžemi....“
D'Shay vzal Maxi do náruče.
„Ach lásko, takže mám osud přeci jen štěstí přeje...teď se mi od tebe nechce už vůbec odjet...“
„... tak neodjížděj...“ chtěla říct Maxi, ale raději mlčela. Cesta ke králi byla nutná.
“Tak se mi co nejdříve vrať a hlavně dej na sebe pozor. Tolik tě miluji. Bude se mi ... bude se nám po tobě stýskat.“ Maxi si pohladila bříško.
„Nechám ti připravit věci na cestu. A myslím, že zatím měli bychom si to tajemství nechat pro sebe... kvůli bezpečí. Než zjistíš u krále, co se děje.“ Maxi se snažila zakrýt smutek nad D'Shayovým odjezdem.
„Ano, máš pravdu. Tu šťastnou novinu si zatím necháme pro sebe. I mě se bude stýskat, ale je to jen necelý den cesty. Za několik málo dní jsem zpět u vás. Nic nepřipravuj, nebudu s sebou brát nic víc než svůj meč a pytel se zbrojí, jako důkaz. Na Catcastlu se ke mě přidá několik málo zkušených vojáků jako čestná stráž. Ale nemám ti odtud poslat nějaké posily? Jen pro jistotu...“
„Ne, myslím, že ne. Vezmi si raději ty víc mužů.“ D'Shay chtěl něco namítnout, ale Maxi mu položila svůj ukazováček na ústa...
„Psst, ne - žádné námitky. Slibuji, že kdyby hrozilo sebemenší nebezpečí, pošlu na Catcastle rychlého posla o pomoc. Jen se mi, prosím, v pořádku vrať.“
Věděla, že musí D'Shayovi odjezd ulehčit. Určitě by ji nechtěl vidět, jak pláče.
„Lásko, než se vrátíš, upravím ten pokoj vedle naší ložnice pro chůvu a pro miminko. A z města nechala jsem si dovézt jemné plátýnko... dám se do šití košilek. Jenže jakou barvou vyšít košilky? Modrou nebo růžovou?“ snažila se Maxi zoufale odvést řeč.
„Myslím, že modrá bude správná.... v nejhorším to potom vypářu.“ nutila se do smíchu.
„Miláčku, já tě z domu kvůli dcerce nevyženu, vždyť to víš.“, usmál se D'Shay a vychutnával si poslední společné doteky. V podvědomí si vždy přál syna, ale kdyby se jim měla narodit dcera, byl by stejně šťastný jako ze syna.
„Už je pozdě, přestaňme už přemýšlet o vážných věcech a na zítřek pro chvíli zapomeňme...“, rytíř stiskl opatrně Maxi v objetí a k sobě ji přivinul. Jejich ústa se opět spojila v dlouhém polibku.

Přišel nový den - den odjezdu rytíře a možná den osudný pro celé panství a všechny jeho obyvatele. D'Shay se vzbudil časně, ale nechtěl opustit Maxi bez rozloučení. A tak ležel v jejím obětí a přemýšlel. Snažil se připravit na chování krále. V hlavě mu vířily různé situace, ke kterým hledal v hlavě vhodné odpovědi a gesta. Na dvoře králově bude muset využít veškerého svého taktu a společenského chování, aby na krále dobře zapůsobil.
Nakonec společné lůžko přeci jen opustil a odešel se obléci. Již včera mu připravili a vyleštili válečnou zbroj - rytíř se pro ni rozhodl, aby dal všem najevo, že je k válce připraven. Nakonec připnul k pasu obouruční meč, který kdysi dostal od krále Palma. Rytíř ho vytáhnul z pochvy a párkrát švihl - opět se musel obdivovat dokonalé práci mečířů, stejně jako dokonalému ostří, na kterém zatím nebyl jediný zoubek, i když prošel již několika boji.
Vrátil se do ložnice, aby zjistil, zda je již Maxi vzhůru. Seděla na lůžku a pohlédla na něho se smutkem v očích.
„Už musím odjet. Je čas. Cesta je dlouhá a naše věc nepočká...“ Dlouze ji políbil a odešel. Když se pak ohlédl od brány, viděl svou milovanou, jak mu mává z okna. Na oplátku jí také zamával a poslal vzdušný polibek. Potom už pobídl koně ostruhami a vyjel z bran Chardonnay.
Cesta na Catcastle uběhla rychle a bez nějakých obtíží. Na hradě si D'Shay dopřál chvíli oddechu, posilnil se na další cestu a v doprovodu deseti mužů oděných v těžké zbroji se vydal na cestu k Camelotu. Skupina jela ostrým tempem. Vládlo ticho. Muži sledovali okolí, připraveni chránit svého pána při jakémkoliv nebezpečí. Nic a nikdo jim však v cestě nebránil.
Několik málo hodin před soumrakem vjel D'Shay s doprovodem branou do Camelotu. Rytíř si ve své pýše myslel, jak krásný a silný je hrad Catcastle, ale ten byl pouze letohrádkem ve srovnání s Camelotem. Vysoké široké hradby; bílé štíhlé věže. Všude se pletlo nespočetně lidí a jízda na koni byla těžká.
Zvolna se dostali až k bráně hradu, kde je zastavil člen královské gardy s erbem - stejným jako ty, co nalezli před hradbami Willow - pyšně vytepaným na hrudním pancíři a vyptával se na důvod jejich návštěvy.
„Jsem rytíř D'Shay z Catcastlu a dalších hradů. Žádám audienci u krále - mám pro něho důležité zprávy. Ty však nejsou určeny pro uši každého obyčejného vojáka!“, dodal, když viděl tázavý výraz ve vojákových očích.
„Král nemá čas.“, odpověděl voják chladně. „Přijďte zítra!“
„Ty jsi mě nepochopil, vojáku. Mé zprávy nepočkají. Král mne zná, jdi a ohlas mě, hned!“, avšak voják se nepohnul.
„Pane, řekl jsem, že král nemá čas. Já vás neohlásím. Přijďte zítra ráno. Pokud chcete mluvit s králem ihned, budete muset projít přes třicet mužů , pane.“
„Dobře.“, vzdal se rytíř. Vždyť voják plnil jen rozkazy. „Přijdu se svým doprovodem zítra ráno - a očekávám, že si na mě král čas udělá...“

Rytíř se vydal hledat nocleh pro sebe a své muže. Po chvíli pátrání nalezl hostinec s prázdnými pokoji. Objednal jídlo pro celou skupinu a poté dal svým mužům volno, aby si mohli vychutnat krásy Camelotu. Přikázal jim však, aby sundali kocourkovský znak a barvy a aby se po cestě na lorda Anleka vyptávali.
D'Shay šel hned do pokoje. Neměl náladu na procházky po přeplněném Camelotu. Ulehl na lože a přemýšlel, co asi dělá jeho milovaná, až usnul neklidným spánkem...

„… viděl už známý obraz. Pobořené hradby Catcastlu, všude dým z šířících se ohňů. Něco však bylo jinak - nebojovali uvnitř síně, ale stál s muži v hradní bráně a bránil vstup do hradu na padacím mostě. Maxi nikde neviděl, ale něco mu říkalo, je stále živá a spolu s několika vojáky skrytá uvnitř hradu. Na most se hrnul jeden nepřítel za druhým, boj neměl konce. Každého zabitého muže nahradil okamžitě další, zato obránci byli již unaveni a své meče zvedali s velkou námahou.
Pak najednou zavládlo ticho. Útočníci na mostě se rozestoupili a přicházel král, který zatím jen z dálky přihlížel. Rytíř šel proti němu s vědomím, že tenhle boj rozhodne o všem...“

D'Shay se probudil s krůpějemi potu na čele. Chvíli trvalo, než si uvědomil, kde je a že se jednalo o pouhý sen. Venku byl již den a tak se začal chystat na přijetí u krále. Opět na sebe vzal naleštěnou zbroj, připjal meč a vyšel z pokoje. Jeho doprovod již čekal u výčepu, připravený k odjezdu.

Ohlásil se u brány a další člen gardy ho vedl do hradu.
„Král vás přijme ve své pracovně.“, řekl a ukázal na mohutné dubové dveře.
„Nejdřív mi ale odevzdejte své zbraně.“ D'Shay pokynul mužům a ti pomalu a neochotně odevzdali své meče a dýky.
„Pane, váš meč prosím.“, řekl nakonec voják, když spatřil, že se D'Shay ani nepohnul meč z pochvy nevytáhl.
„Zkuste mi ho vzít, vojáku….“, ten chvíli zaváhal, ale nakonec otevřel dveře a D'Shaye s doprovodem vpustil dovnitř.

Král seděl za stolem na opačném konci pracovny a byl zabrán do studia nějaké mapy. D'Shay došel do poloviny místnosti a potom klekl na koleno s hlavou skloněnou. Stejně tak jeho muži.
„Rytíř D'Shay... Přišel jste se mi omluvit?“, pronesl král chladným hlasem, aniž by zvedl hlavu.
„Omluvit, pane?“
„Ano. Omluvit za chování vaší ženy. Takové chování od ženy je nepřípustné!“
„Pokud vím, pane, tak právo první noci bylo zrušeno už před mnoha lety a o opaku přesvědčím každého - i krále -, kdo si myslí, že může beztrestně sahat na mou ženu nebo na mé panství!“ D'Shay s uspokojením sledoval, jak v králi pomalu roste vztek. Král Morthy konečně vzhlédl od mapy a jeho oči se setkaly s D'Shayovýmy. Morthy uhnul pohledem dříve.
„Vidím rytíři, že jsi porušil můj zákaz nošení zbraní - jak mi tohle vysvětlíš? Za neuposlechnutí královského rozkazu jsou tresty, to jistě víš.“
„Nevěděl jsem, jestli vstupuji ke svému králi nebo ke svému nepříteli. A nevím do doposud. Vaši muži napadli před dvěma dny můj hrad Willow! Chcete důkaz? Prosím!“, rytíř kývnul na jednoho ze svých mužů a ten mu podal pytel. Přistoupil blíže ke královu stolu a všiml si, že král studuje podrobnou mapu D'Shayova panství - velmi podrobnou. Vysypal na zem před králův stůl přilbice a kyrysy mrtvých vojáků a ty s řinkotem dopadly na zem.
„Toto je zbroj vašich vojáků. Vojáků, které jste vyslal, aby plenili mé panství! Žádám náhradu všech škod a vaši omluvu mé ženě za to, že jste se jí pokusil pošpinit pověst svými choutkami!“

Král zrudnul vzteky. Zvedl se ze židle a postavil se proti D'Shayovi.
„D tří dnů přijede v pokoře tvá žena na Camelot a stráví se mnou noc. A ty - ty mi podepíšeš přísahu věrnosti a poddanství, jinak čtvrtého dne přitáhnu s vojskem a poslušnost si vynutím.“ cedil mezi zuby král a bylo vidět, že se brzy přestane ovládat. Naproti tomu D'Shay klidně a pozorně naslouchal. Něco podobného čekal. Morthy nebyl zvyklý na odmítnutí a jeho pýcha byla raněna. Žádná slova s ním nemohla pohnout. Rytíř pomalu vytáhl od opasku dýku.
„Tuto dýku bych vám měl vrazit do srdce a pravděpodobně bych zabránil krveprolití a mnoho lidských životů. Ale pošpinil bych jméno své i mé ženy. Čtvrtého dne vás čekám zde“ – rytíř zabodl dýku do míst, kde byl na mapě vyznačen Catcastle a potom beze slova odešel. Rozčíleného krále nechal stát v jeho pracovně.
Věděl, že jeho muži mají mnoho otázek, ale na ty nebyl čas. Muži to chápali a mlčeli. Rychle se vrátili do krčmy a sbalili věci na zpáteční cestu.

Také Maxi neměla klidnou noc. Opět ji trápil zlý sen s šibenicemi. K ránu ji pak vzbudil rozruch na nádvoří. Z okna viděla, jak vojáci běhají po hradbách i po nádvoří. Rychle se oblékla, aby zjistila, co se děje. U dveří ložnice našla zdvojené stráže.
„Děje se něco?“ zeptala se prvního vojáka, na kterého narazila.
„Má paní ...“ voják se poklonil.
„Nech si ty poklonky, na to není čas. Pověz, co se venku děje?“ Maxi se snažila skrýt strach.
„Neděje se nic, jen ... měli jsme takové podezření. Velitel vám vše vysvětlí. Vraťte se do svého pokoje, jste tam v bezpečí.“
Maxi se vrátila zpět, avšak spát se jí už nechtělo. Po několika hodinách přišel nedávno pasovaný velitel stráží. Pohlédl do Maxinných vystrašených očí a jeho pohled zachytil i meč, který si Maxi mezitím připravila.
„Má paní, nemusíte mít strach. Byli jsme jen obezřetní. Váš muž by nás dal bez váhání pověsit, kdyby se vám něco stalo. Po okolí se potulují neznámí muži, odění v černé zbroji. V noci se snažili zaútočit na Chardonnay, ale k hradbám se vůbec nedostali. Většina z nich skončila v pastech, které nastražili lovci na zvěř. Bohužel se jim podařilo prchnout. Všem, až na jednoho. Dali jsme ho zatím dolů do kopky. Budete ho chtít vyslechnout?“
Maxi se vybavila kopka, mučírna i výslech správce. Přemohla slabost, která se o ni pokoušela.
„Ano, vyslechnu ho... přijdu...přijdu tam. Přivažte ho do okovů...“

Kdyby tady byl D'Shay, přála si Maxi. Přísahala, že do těch míst už nikdy nevstoupí, ale čekat až na rytířův návrat by mohlo být nebezpečné.
Sebrala odvahu a sestoupila do sklepení. Zajatec se v okovech tvářil vyděšeně, žalářník zahříval v ohni kleště. Maxi zoufale potlačila paniku a pevným hlasem se obrátila k zajatci:
„Co jsi ty a ostatní muži pohledávali v okolí Chardonnay?“ Muž jen vyjeveně zíral.
„Tak mluv!!! Jaké a od koho jsi dostal rozkazy?!!!“ muž stále mlčel a z očí mu čišel strach. Žalářník tázavě pohlédl na Maxi. Ta s malým zaváháním kývla. Žalářník roztrhl zajatcovu košili na hrudi, vyndal žhavé kleště z ohně a to ruda rozpálený kov přitiskl zajatci na prsa. Zvuk, který se vydral muži z hrdla, byl otřesný, děsivý a podivný. Žalářník odložil kleště a muže prohlédl.
„Ten vám toho moc nepoví, má vyříznutý jazyk, paní.“
Maxi spěchala zpět do svých komnat, aby se s velitelem stráží domluvila co dál.
„Má paní, pokud na nás zaútočí, obávám se, že budeme mít velké problémy. Nemůžeme hlídat vás i bojovat na hradbách. Máme málo mužů. A vy ani neuvažujte, že byste šla do boje s námi.“
„Ne, neuvažuji o tom. Slíbila jsem svému muži, že se vyhnu jakémukoliv nebezpečí. Avšak než dorazí posel na Catcastle a posila ... bude to trvat příliš dlouho. A hradby Chardonnay jsou nízké. Sbalím nejnutnější věci a odjedu na Catcastle. Myslím, že by si to tak D'Shay přál. Kdybych tak věděla, jak u krále pochodil....“
„Inu, paní, máte pravdu. Pěchota by sem šla dlouho a ztratili bychom mnoho času, než by byla zpráva doručena. Pošlu s vámi jízdu a ta se hned vrátí zpět, abychom hrad v případě útoku bránili.“
„Je tu jeden problém veliteli. Já nemohu cestovat na koni. Musím jet vozem. Na koni bych naše dítě vystavila příliš velkému nebezpečí.“
„Rozumím, paní. Tedy pošlu s vámi doprovod s vozem a posla na Catcastle, aby odtud vyslali také vojáky. Cesta vozem potrvá dlouho, ale nedá se nic dělat. Na půli cesty se setkáte s jízdou z Catcastlu a stráže se vymění.... Myslím, že tak zajistíme pro vás i Chardonnay největší bezpečí.“
Velitel odešel vydat rozkazy a Maxi sbalila nejdůležitější věci. Do vozu s sebou vzala meč i dýku. O chvíli později vyjel posel a následně i vůz i s doprovodem z bran Chardonnay.

Cesta ubíhala poklidně, ale pomalu, neboť vojáci prověřovali každý kousek cesty. Večer přijel vůz k hostinci, kde se setkali s vojáky z Catcastlu. Napojili koně a stráže se vyměnili. Karavana se dala opět do pohybu a vojáci z Chardonnay se otočili na cestu zpět. Nad ránem vjel vůz šťastně do bran Catcastlu. Vyčerpanou Maxi odvedli do jejích komnat. Ta si však přála, ještě než půjde odpočívat, mluvit s regentem.

O chvíli později již oba - Maxi i regent – seděli v jeho pracovně.
„Vítejte, má paní. Již se nemusíte bát. Je dobře, že jste bez meškání přijela.“
„Děkuji, pane. Mám na vás ještě jednu prosbu. Ráda bych, kdybyste do Camelotu poslal některého ze špehů, aby zjistil, jak D'Shay u krále pořídil a zda-li je v pořádku. Můj muž se o tom nemusí dozvědět.... Mám o něho strach.“
Regent pokýval hlavou.
„Rozumím vám, paní. Někoho tam vyšleme. I mě by zajímalo, co se v Camelotu děje. Žádný posel odtud ještě nedorazil. Běžte si teď ale odpočinout.“
Maxi ve své komnatě ihned usnula.