Prokletí královské krve (20. kapitola)

Další dny ubíhaly velmi rychle.
Všichni, kdo přečkali bitvu ve zdraví, se vrhli do práce. Bylo třeba opravit provalené hradby a poškozená místa v hradu. Lidé v podhradí opravovali svá obydlí. Postupně byly odklízeny a pohřbívány mrtvoly padlých vojáků. Pohled na okolí Catcastlu nebyl vábivý a krajem se šířil zápach krve a mrtvých těl. Odklízení mrtvol pokračovalo pomalu a poslední teplé dny tohoto podzimu přispěly k rychlému rozkladu těl. D'Shay se velmi obával nemocí, které by se brzy mohly začít šířit. Zranění se pozvolna uzdravovali. D'Shay, který ztratil v boji více krve než se zpočátku zdálo, začal znovu nabírat síly. Rány se pomalu zatahovaly a díky odvarům z bylinek nehnisaly.
Na hradě se stále zdržovalo jen málo žen a tak Maxi trávila většinu času ve svých komnatách při studiu herbářů s léčivými bylinami a při vyšívání maličkých košilek. S prvním nepatrným pohybem, který ve svém nitru ucítila, se začala na dítě velmi těšit a omezení, která musela nyní podstoupit jí začala připadat jako malá daň za dar, kterého se jim s D'Shayem dostane. Rytíře vídala jen zřídka. Starosti s opravou Catcastlu a zvýšenou ostrahou ostatních hradů, jim nepřály trávit mnoho času spolu.
Špeh, kterého vyslal D'Shay po stopách lorda Anleka, se vrátil se zprávou, že lord opravdu odtáhl se svým vojskem na sever.

Maxi poslala zprávy dvěma svým někdejším přátelům, kterým důvěřovala. Doufala, že se od nich dozví o dění na Camelotu. A snad i čerstvé zprávy o jejich situaci.

První odpověď dostala velmi brzy:

"Drahá Maxi,
dostat se do sporu s králem, bylo velmi nerozumné. Po Camelotu koluje několik verzí způsobu zrady, které jste se dopustili.
Cítíte-li se nevinni, přijeďte na Camelot a podrobte se řádnému soudu. Král přislíbil, že do vynesení rozsudku budete mít všechna práva náležící vašemu postavení. Maxi, nemusíte se obávat vězení .... Pokud je vše tak, jak jste mi v dopise popsala, pak nemusíte mít ze soudu strach. Je však nutné, aby jste oba co nejdříve přijeli na Camelot. Každý den prodlení hovoří ve váš neprospěch.
Přimluvím se u krále, ale vydejte se na cestu ještě dnes.
Váš přítel."

Maxi se pro sebe usmála. Vyhlídka na veřejný soud ji nijak nelákala, ale po přečtení zprávy začala věřit na spravedlnost. Král tedy není všemocný. Večer ukáže D'Shayovi zprávu a domluví se, kdy vyjedou.

Druhý posel se objevil o pár hodin později. Maxi nedočkavě zlomila pečeť svého přítele a rychle četla ....

"Maxi,
jsem rád, žes napsala. Doufal jsem však, že jste s D'Shayem dávno opustili Catcastle a že jste dobře ukryti. Pouštět se do křížku s králem v těchto dobách je šílenství. Camelot již není tím co býval. Rada rytířů se rozpadá. Úplatky a intriky jsou na denním pořádku.
Tento list ihned po přečtení spal. Z vězení bych vám mohl jen těžko pomoci.
Maxi, chápu co vás oba vedlo k odepření poslušnosti králi. Věřím, že se věci udály přesně tak, jak jsi ve svém dopise popsala. Když se vrátilo vojsko od Catcastlu - bez vás a se značnými ztrátami, král Morthy zuřil. K boji nemělo dojít - věřil, že se přesile vzdáte. Odvaha D'Shaye bojovat proti tak početnému vojsku je neuvěřitelná a pro krále znamená velké ohrožení. Tvůj muž se tak stal pro krále nepřítelem číslo jedna. Po Camelotu se dokonce nesou zprávy, že D'Shay začne brzy usilovat o královo sesazení...
Král vydal prohlášení, že je ochoten ponechat vám veškerá práva, podrobíte-li se soudu. Chce vás za každou cenu dostat na Camelot. Je si však vědom, že pokud dojde k soudu - má jen velmi malou šanci, že nebudete zproštěni viny. To prohlášení je jen "na oko". Současně vypsal na vaše hlavy tučné odměny. Ani nechtěj raději vědět na kolik si vás každého král cení. Pro mnohé ta odměna znamená nemalé bohatství a mnoho lidí je schopné zrady pro polovinu toho, co za vás nabídl. Myslím, že se nemusíte bát o své životy - král nařídil, že odměnu dostane pouze ten, kdo vás předvede živé. Netuším, co má v úmyslu s vámi udělat a ani si to nechci raději představit.
Maxi v žádném případě nejezděte na Camelot. Jakmile se přiblížíte k hradbám Camelotu, král prohlášení zruší a u první brány vás seberou. Nikdy se před soud nedostanete - Ty ani D'Shay. Ten spor se dávno vymkl jakýmkoliv zákonům a stal se soukromou záležitostí krále. Jeho touha po pomstě rostě s každým jeho neúspěchem dostat se k vám.
Pokud zjistím něco dalšího, dám vědět.
B.

Maxi pročetla zprávu několikrát. Rozhodla se, že co nejdříve ukáže obě zprávy D’Shaovi. Musí se poradit, co dál.
Rytíř oba dopisy důkladně pročetl. Na čele se mu objevily vrásky od starostí a přemýšlení. Toho, co vyčetl z druhého dopisu o dvoře se bál...jak jiné byly časy, když na trůně seděl moudrý a spravedlivý Palm...!
Snáze uvěřil druhému dopisu. Doufal sice, že po jedné porážce se král vzdá, ale v hlouby duše věděl, že se tím spor jen vyostří. Na mysl mu opět přišla poslední slova jeho otce..
„Společně máme moc zlomit králi vaz...v právu je jen ten, za kým stojí armáda...“, jenže D'Shay nikdy nechtěl rozpoutávat rebelie, stejně jako nechtěl vládnout celému království - jemu stačilo těch několik hradů a blízkost Maxi.
„Otec by se jistě zachoval jinak. To by se ti šašci na dvoře divili, jak by na ně dopadla přísná ruka v železné rukavici. Ten by hned udělal pořádek - podle svých představ...“, honily se rytíři hlavou myšlenky.
„Jenže cožpak tak krutý člověk jako můj otec může vládnout celé zemi? Určitě by se po několika měsících vrhl do nějaké nesmyslné války...a nebo ne?“, rytíř se rozhodl, že se s svými myšlenkami svěří Maxi.
Ta chvíli přemýšlela nad tím, co jí D'Shay nastínil. Jaký může být člověk, který si vezme moc silou? Byla si jista, co chce odpovědět, ale má právo tohle říct? Dlouze se zadívala do očí muže, jehož tolik milovala. Snažila se vyčíst, zda by on sám toužil jít cestou, kterou mu navrhl otec po bitvě. Změnil snad názor? Chtěl by k trůnu pomoci svému otci nebo dokonce sobě?
Pak se náhle rozhodla. D'Shay jí několikrát řekl, že vždy bude poslouchat její názor. Srdce jí bušilo na poplach a žaludek se jí svíral. Věděla, že slova, která řekne, se D'Shayovi líbit nebudou. Pomalu promluvila a dávala pozor, aby volila správná slova:
„Lásko, tvůj otec by byl stejně špatný král jako ten, který na trůnu sedí nyní. Snad by byl jen o něco málo méně dětinský, i když tvůj otec jde také tvrdě za tím, co si zamane. Má smysl prolévat krev proto, aby špatného krále nahradil jiný špatný král? ... Nebo jsi myslil na trůn pro sebe? Ty bys byl dobrým králem... Ale těšila by tě moc, kterou jsi nabyl silou?“
Maxi těžce oddechovala. Dítě uvnitř se začalo bouřit, jako by vědělo, že se nyní jedná i o jeho budoucnosti. To co se Maxi chystala dále říct, bylo těžké, ale zbytí již nebylo.

Nadechla se zhluboka, podívala se svému muži do očí a pokračovala:
„Budeš-li chtít sesadit krále z trůnu, ať pro sebe nebo pro tvého otce, bude to první věc, ve které tě nepodpořím. Pamatuješ? Už jednou jsem řekla Camelotu své ne... Co tě přivedlo na myšlenku o trůnu? Zrádný král, tvůj chamtivý otec nebo krása Camelotu? Před Bohem jsem slíbila, že ti budu oddanou ženou. Ano, ať uděláš cokoliv, budu tě následovat. Ale mou podporu mít nebudeš. Budeš mít vedle sebe loutku, která tě bude poslouchat... Proto tě prosím, nezačínej si nic s tvým otcem. Ten člověk je tvrdý a baží jenom po moci. Za svými cíli jde přes mrtvoly a s větší mocí poroste i jeho chuť na bohatství. Nesnaž se sesadit krále - nikdy bys pak nenašel klid. Ten se sesadí sám - dříve nebo později a my budeme opět v bezpečí. Do té doby budeme muset chodit všude s doprovodem 2 - 3 mužů. Zítra bychom je měli vybrat.“
Maxi si s hrůzou uvědomila, že se D'Shay po setkání se svým otcem začal měnit. Zadoufala, že změna prostředí by jí mohla vrátit zpět muže, kterého si brala.
„Chtěla bych se co nejdříve vrátit na Chardonnay. Za chvíli bude zima a cesta nebude možná. Chci, aby se dítě narodilo tam... Mám jednu z posledních možností, jak se na Chardonnay dostat. S malým děckem nebudu moci cestovat a pokud neodjedeme před zimou, uvíznu tady na dlouho...“
Maxi schválně D'Shayovi neřekla o poslední návštěvě doktora. Neřekla mu, že dítě je veliké, že ji felčar varoval před problémy, které ji možná při porodu čekají. Zamlčela i to, že by cestovat neměla, že každý den, o který bude cestovat později bude pro ni i pro dítě nebezpečnější. Chtěla být co nejdříve na Chardonnay u své chůvy, aby se s ní mohla podělit o své starosti.
Na krále se snažila nemyslit. Doufala, že je na Chardonnay hledat nebude. Přála si, aby ho někdo z trůnu sesadil - ne však D'Shay.
„Teď mne, prosím, omluv. Potřebuji být chvíli sama...“ Maxi se znovu zahleděla do očí svého muže. Věděla, že je zaskočený jejími slovy, ale v této chvíli neměla nic, co jiného by k tomu řekla.
„Miluji tě...“ snažila se mu říci očima.
Vyšla ven na nádvoří. Pozdravila stráže u bran a vydala se kolem hradeb. Od severu vál chladný vítr a po chvíli chůze pocítila Maxi chlad. Došla až k téměř opravené zdi. Zadívala se do temnoty za zdí. Tak ráda by se rozeběhla pryč, daleko odtud ... Jak dlouho budou s D'Shayem vězni na svých hradech? Jak dlouho po nich král půjde? Což neexistuje možnost, jak se s ním usmířit?
Náhle uslyšela kroky. Otočila se - to ji jistě hledá D‘Shay. Doufala, že se nezlobí za její slova. Zatoužila padnout mu do náruče, schovat se k němu před celým světem. Otočila se a snažila se rozpoznat tvář muže, který se k ní blížil stínem stromů.....

Rytíř chvíli přemýšlel o jejích slovech. Ano, měla pravdu, jeho otec byl krutý, ale přesto, že se s ním rozhádal a nesnášel ho, zachránil jemu i jeho ženě život. Bylo těžké potom takového člověka nazývat krutým a bezcitným. Nejvíce však rytíře mrzela poslední slova jeho milované...jak si může myslet, že se chci trůnu zmocnit pro sebe? Cožpak ho již za tu dobu, co jsou spolu nepoznala, copak neví, jak touží po svobodě a jak málo mu stačí ke štěstí?
Prý „krása Camelotu“ - k čemu by mu ta krása byla, kdyby v ní nebyla jeho Maxi? Bez ní to byly jen holé zdi, jen zlatá klec!
A náhle věděl, co chce a co by měl udělat. Maxi měla pravdu, když prosila, aby se vrátili na Chardonnay. Tam budou žít v klidu a samotě a svět na ně snad zapomene. Vždyť nikdo nežije věčně!
D'Shay vyběhl z hradu na nádvoří, ale Maxi nikde nenašel. Zamířil do besídky, ale ani tam nebyla. Jeho srdce opět ovládla panika a strach. Vyběhl ven z hradeb. Volal její jméno, ale odpovídala mu jen ozvěna.

Neznámý muž se zatím přiblížil tak, že mu Maxi viděla do tváře. Tu tvář však neznala... ale povědomá se jí zdála. Byla si jista, že muže již někde viděla, ale kde?
„Kdo jsi, pane, a co tu pohledáváš?“ snažila se Maxi zachovat pevný hlas. A tu si najednou vzpomněla, kde toho muže viděla. Tenkrát na plese - přijel s králem.
„Hm, jsem královský posel. Mám pro paní důvěrnou zprávu - pouze do jejích rukou.“ Maxi zaváhala. Že by opravdu přinesl zprávu?
„Pojďte se mnou, zavedu vás k mé paní...“ Maxi doufala, že ji muž nepoznal, že se jí podaří dostat se k bráně, kde jí stráže v případě nutnosti pomohou.
„Ne, paní, to vy půjdete se mnou.“ Muž tasil meč a jeho špičkou dotkl se Maxinna hrdla. Ta ucítila na kůži chlad železa... Maličko couvla, ale neměla kam - za ní již byla hradební zeď. V tu chvíli uslyšela D'Shaye, jak ji nedaleko volá. Nadechla se, aby zavolala o pomoc.
„Mlčte, nebo ...!!!“ Maxi zaváhala jen chvíli. Ten muž ji potřebuje živou - nezabije ji - snad.
„D'Shay pomóóóóc!“ zakřičela do tmy. Muž sklonil meč, přimáčkl ji ke zdi a na ústa jí tiskl ruku. Maxi se bránila sevření, co jí síly stačily. Z temnoty se vynořil D'Shay. V ruce svíral meč připravený k útoku. Muž pustil Maxi a svůj meč obrátil proti D'Shayovi. Oba muži se chvíli pozorovali. Pak cizinec zaútočil. Maxi s hrůzou pozorovala souboj obou mužů, neschopna pohybu. Muž byl zdatný šermíř a boj na život a na smrt trval nekonečně dlouho. D'Shayovi se podařilo vyrazit muži meč z ruky a srdce nepřítelovo probodnout.
Ten padl mrtvý k zemi....

D'Shay zahodil meč od krve a přiskočil k Maxi:
„Lásko, jsi v pořádku? Neublížil ti...? Teď vidíš proč jsem chtěl vytáhnout proti králi - ale dost již o tom, souhlasím s tebou, pokud je to tvé přání, okamžitě se vrátíme na Chardonnay, snad na nás svět zapomene.“ Rytíř objal Maxi a kolébal ji v náruči, šeptaje slovíčka strachu a lásky...
„Děkuji....“ zašeptala Maxi, stále ještě v šoku, co svou neopatrností mohla způsobit. Přiběhly stráže vylekány hlukem.
„Odkliďte ho....“ ukázal D'Shay na mrtvolu a odváděl Maxi do hradu.
„Promiň, prosím.... všechno. Já, chovám se hrozně. Nevím, co to se mnou je. Pojedeme už zítra?“ Maxi stále nemohla uvěřit, co málem způsobila. Po krku jí pomalu stékala kapka krve, jak meč nepřítele sjel, když zakřičela.
„Ano, nebudeme otálet. Nebudeme o tom moc mluvit, napíši pouze regentovi dopis a postarám se, aby ho dostal, až my budeme dost daleko. Na Chardonnay tu bouři snad přečkáme v pořádku. Lásko, neomlouvej se. Na nás oba dolehl strach z válek a dalšího krveprolití. Jestli se má někdo omlouvat, tak jsem to já, vždyť jsem zapomněl na tebe i na naše dítě. Snad opustíš prostému rytíři, že se nechal strhnout bojem...“, usmál se rytíř na Maxi.
Usadil ji ke krbu a zabalil ji do pokrývky. Venku nepěkně prochladla. Sám si sedl ke stolu a napsal dopis pro regenta. Oheň v krbu praskal a Maxi se pomalu klížily oči. Těšila se, že již zítra večer budou na Chardonnay. Již zítra se bude moci svěřit se svými obavami a strachem chůvě. Dítě se opět pohnulo - pohyb byl prudký až Maxi zabolel. Ten se snad narodí rovnou na koni, usmála se pro sebe.
D'Shay dopsal dopis a opatřil jej pečetí. Pak Maxi zabalenou v pokrývce opatrně, aby ji nevzbudil, přenesl do ložnice.

Ještě za rozbřesku vyrazila z bran Catcastlu malá skupina mužů. Jeli pomalu a pročesávali okolí cesty. Chvíli po nich vyjel také vůz krytý plachtou a naložený pytli s obilím. Na kozlíku sděl D'Shay převlečený za chasníka a uvnitř vozu schována pod plachtou si hověla na provizorním lůžku z pytlů Maxi. Jeli zvolna. Byli již za polovinou cesty, když se jeden z mužů, kteří jeli vpředu, vrátil.
„Pane, u cesty je hlídka královské gardy. Pokuste se projet. My počkáme za ohybem cesty, kdybyste měli problémy, vrátíme se pro vás.“
„Čekal jsem něco takového. Zkusíme projet bez boje.“ pokýval D'Shay hlavou. Maxi si přelezla na kozlík vedle svého muže. Srdce jim bilo na poplach, ale jejich životy teď závisely na tom, že budou vypadat důvěryhodně. Maxi si ještě uvázala na hlavu šátek a D'Shay narazil čapku hluboko do čela.
Královi pohůnci čekali nedaleko. Vůz s chasníkem a děvečkou zastavili.
„Co vezete?“ zeptal se jeden z gardistů neurvale.
„Vezeme obilí k semletí, pane.“ odpověděl klidným hladem D'Shay.
Gardista prohlédl vůz, ale nic jiného než pytle nenašel.
„Můžete jet...“ mávl rukou.
Vůz se rozjel a pokračoval k Chardonnay. Maxi ze strachu, že u cesty ještě narazí na hlídku, zůstala raději s D'Shayem na kozlíku. Do Chardonnay dojeli vyčerpaní, ale v pořádku.