Dopis z Angouleme

Annabelle bezděky využila nastálého zmatku, který rozdělil bavící se dav a s náznakem lehké koketérie, která zasáhla nejedno kavalírské srdce, se vmísila mezi páry žertujících tanečníků. Oslňující krása mladé vévodkyně, podmaňující si svou originalitou přítomné nabubřence v jednotlivých kolových tancích, byla naprosto jasným vítězstvím triumfujícího Gaston-Henriho. Až příliš dobře si uvědomoval, jaké poznámky tato svěží osůbka vyprovokovala.
Nesnesitelné vedro, sálající od nedalekých pochodní, vyrazilo na zkrabatělém čele ženicha nové krůpějky potu. Šlechta, posilněná ztěžklými víny a nejrůznějšími příchutěmi slaďoučkých likérů, se začínala pomalu kácet, a do svých širokých náručí přitom strhávala rozvášněná těla růžolících se milenek.
Pohrdavým pohledem odsoudil plavovlasý vévoda většinu svých hostí a rozhodl se raději věnovat přednostem své rozkošné novomanželky. Tmavé kadeře jí v divokém rytmu poletovaly po ramenou, ruměnec zbarvil její zlatisté tváře přídechem nachu a pootevřené rtíky se svůdně leskly. Nádherná oblost ňader, která bohatě vyšívaný živůtek nabízel, jen mírně zakrývala průhledná krajka. Zajíkl se v očekávání.
Netrpělivě pobídl služebnou, aby pokud možno diskrétně připravila svou paní na cestu k nedalekému letohrádku, kde měli podle letité tradice prožít svou první milostnou noc. Zdálo se, že nevěsta chabě protestuje, se skloněnou hlavou se však nakonec podvolila stisku ruky, která jí vzápětí přehodila přes ramena černý plášť s kapucí.
Rázná komorná postrčila omámenou Bellu do nosítek a sama se vyhoupla za jednoho z jezdců, kteří uzavírali nepočetnou suitu. Průvod se dal do pohybu.
Pronikavá vůně popínavých růží, která vycházela ze zahrad poblíž řeky, otupovala dívčiny smysly. Slastně zavzdychala.
Sen se rozplynul v okamžiku, kdy atlasové střevíčky na mozaikovité podlaze vstupní haly zákeřně zaklapaly. Annabelle pocítila při průchodu východním křídlem nepopsatelnou úzkost, která se vstupem do zšeřelé ložnice hrozivě umocnila. Hrdlo měla stažené a lůžko, ztrácející se v záplavě bělostných prostěradel, jako by se jí ve svitu měsíce zákeřně vysmívalo.
Zámek tiše zapadl. Bella se v duchu vztekala nad hloupostí neschopné služky, která zmizela v zákrutu chodeb dříve, než svou novou paní vůbec řádně odstrojila. S obtížemi začala sama uvolňovat jednotlivé prameny z pozůstatku komplikovaného účesu, prošpikovaného diamantovými jehlicemi a nepřebernými šňůrkami mléčných perel. Sevření sponek konečně povolilo a dívka v navyklém gestu divoce potřásla bolavou hlavou. Již předem vytušila, že jí to nepřinese toliko vytoužené úlevy.
„ Údělem každičké ženy je být, pokud možno, tou nejlaskavější a nejoddanější manželkou drahocennému panu choti, miláčku. Pokud ovšem nepočítáte ony pobožnůstkářky snad stokrát ošklivější než sedm hlavních hříchů či zakyslé staré panny, zamořující svou neustálou přítomností brány angoulemského kláštera. Nešpory pak díky nim ztrácejí…“
Jaký zlomyslný rarach se baví tím, že jí připomíná nehorázně mučivé útržky rozhovoru s madame de Bouvilles?
„ Považte, drahoušku, Gaston-Henri se vyslovil. No není to úžasné? Lhala bych, kdybych se s vámi handrkovala o tom, že jsem tuto radostnou novinu ani v nejmenším neočekávala. Kdepak, horká krev vášnivého mládí, pro tu já měla vždycky slabost… Ach“, Marie se mezi větami zhluboka nadechla.
„ Pohledný mladík, oplývající krom jiného i rozsáhlým majetkem. Vynikající partie“, vykřikovala vzrušeně.
Annabelle se při této vzpomínce kysele ušklíbla.
„ Vzpamatujte se, dítě moje. Přece se neuzavřete po zbytek života mezi čtyři holé stěny, to by bylo příliš kruté! Jste mladičká, užívejte si života plnými doušky. Radím vám dobře, provdejte se za vévodu.“
Tehdy si Bella hýčkala obrázek příjemné existence vedle manžela, se kterým budou jen dobří přátelé. Zářivé Angouleme a palác Charente, proslulý dokonce až za hranicemi kraje svou vstřícnou pohostinností, odhalovaly před naivní dívenkou svět dosud nepoznaných možností.
Spolkla hořkou pilulku ve formě sňatku s nemilovaným člověkem. Tak proč si něco vyčítat?
Žhnoucí oči. Ano, právě ty ji obviňovaly.
Začala z útlých ramen strhávat látku přepychové toalety, přičemž jí unikl nepatrný vzlyk. Po delším zápase s tkanicemi od nabíraných sukní se nasoukala do linonové noční košilky a nejistě vklouzla pod tenounké přikrývky, vonící po fialkách. Zachvěla se.
Pokusila se přemoci únavu, která se jí pomalu ale jistě zmocňovala, jemným pomrkáváním. Netrvalo však dlouho a sladká malátnost ji ve své náruči ukolébala neklidným spánkem.

„ Bože, ta tvoje tupá odevzdanost je vážně nechutná, Oli.“
„ A co mám podle tebe asi tak dělat?“
„ Bojuj, kruci!“
Didier bouchl svou medvědí tlapou do stolu, až i podřimující Maurice poděšeně nadskočil. Peskovaný mladík se mezitím lhostejně přetočil na druhý bok.
„ A prozradíš mi, prosím tě, jak?“
Stařík měl sto chutí zmáčknout toho nemotorného cucáka pěkně pod krkem. Kam se poděla jeho zavilost?
Domníval se, že když Olimu zatají informace o chystané Gasově svatbě, motivuje ho k lepším výsledkům. Menší chybička, která se vloudila v podobě půvabné nevěsty sice zhatila původní plány, nicméně stále počítal s tím, že přiměje přítele k nějakému činu.
„ Seš ty vůbec ještě chlap?“, rozkřikl se Didi rozzuřeně. „ Protože mám poslední dobou pocit, že nám spíš rozkazuje nějaká usmrkaná slečinka než pořádnej velitel!“
Ostří nože se zalesklo, klející nestačil ani polknout a čepel mu svistem přejela po neoholené tváři.
„ Nepokoušej mě, kamaráde“, zamumlal tiše Olivier.
„ Mám tě sice rád, ale příště už nebudu tak mírný.“
Didier si oddychl, až když mladík povolil sevření. Ohromeně si mnul zarostlou bradu a marně přemýšlel, kde se to v tom nedochůdčeti vzalo.
„ Šéfe?“, dovolil si nesměle pípnout Maurice. „ Co budem vlastně dělat?“
„ No, šéfe?“, přisadil si Didi. Byl opět ve svém živlu.
Oli se provokativně uculil.
„ To, co vždycky, pánové. Loupit.“