Prokletí královské krve (21. kapitola)

Další dny plynuly poklidně. Na Catcastle dorazil královský posel s rozkazem, aby se D'Shay s Maxi dostavili k řádnému soudu na Camelot. Odpovědi na svůj list se král nedočkal.
D'Shay se několikrát vydal s muži na lov do blízkých lesů. Sklady na Chardonnay byly naplněny nasoleným a vyuzeným masem, obilí v sýpkách bylo dostatek. Také stavební práce byly téměř u konce. Z malého letohrádku se stal dobře opevněný hrad.
První sníh na sebe nenechal dlouho čekat. Napadlo ho tolik, že se obyvatelé Chardonnay nemuseli bát útoků - nepřítel by přes závěje neprošel. Zdálo se, že na lidi žijící na Chardonnay celý svět zapomněl, tak jak si to jejich páni přáli. Král a jeho garda i lord Anlek, jako by zmizeli do jiného světa.
Přešly první vánoce a začal nový rok. Rok, který měl D'Shayův rod rozšířit o potomka. Maxi ve skrytu duše doufala, že dá D'Shayovi dědice. Toužila po synovi, i když ji D'Shay mnohokráte ujistil, že z dcerky bude mít stejnou radost jako ze syna.
Zima byla krutá. Maso i obilí bylo spravedlivě děleno mezi hrad a podhradí. Obyvatelé Chardonnay v duchu děkovali svému pánovi, že přípravy na zimu nepodcenil a že mají všeho dostatek. D'Shay nyní trávil čas zvelebováním vnitřních hradních prostor. Rádi také s Maxi sedávali u krbu a on ji zasvěcoval do tajů bylinek. Byl dobrým učitelem a Maxi se rychle učila. Po večerech, když Maxi usnula, vyřezával D'Shay ze dřeva kolébku, kterou chtěl svou ženu překvapit.

Míjel den po dni a sníh začal tát. Na Chardonnay se chystala svatba, kterou D'Shay s Maxi vystrojili služce Anně - vnučce své chůvy. Anna si brala za muže chasníka Toma, který nedávno vstoupil na hradě do služby jako podkoní. Miloval hlavně koně, ale poradil si se vším, co bylo na Chardonnay třeba vykonat. Byl vřelý a uctivý. Své pány velice obdivoval. S D'Shayem našli brzy společnou řeč a často spolu probírali důležité věci okolo hradu. Tom byl moudrý muž - i když pocházel z chudého rodu. D'Shay mu stále svěřoval více a více úkolů a brzy se pro něho stal nepostradatelným.

Ze země vyrazily první sněženky a z lesů se ozývaly první nesmělé hlasy ptáků vítajících začátek jara. Rána byla stále chladná, ale sluníčko již mělo více síly a k poledni už příjemně hřálo.
Maxi s D'Shayem chodili na dlouhé procházky po okolí Chardonnay. D'Shay poctivě dbal na to, aby s sebou vždy měli doprovod několika stráží. Každým dnem se však procházky zkracovaly, to jak Maxi den za dnem docházely síly. Dítě bylo veliké a Maxi často trápily bolesti v zádech. Navíc se jí zdálo, že dítě snad nikdy nespí. Kopalo vytrvale a mnohdy nedopřálo Maxi klidný spánek. Byla proto často unavená a rozmrzelá.
Minuly velikonoční svátky a Maxi se již na procházky necítila. Chodila alespoň do stájí, kde se jednoho dne stala svědkem porodu hříbátka. Ten se však nevyvíjel dobře. Hříbě bylo zaklesnuto v klisně a nemohlo ven. Maxi s úžasem sledovala, jak Tom uklidnil vyděšenou klisnu a velice jemně pomohl hříbátku ven. Zachránil tak hříbě i klisnu. Maxi Toma od toho dne obdivovala ještě více a s D'Shayem se dohodli, že ho jmenují správcem na Chardonnay.
Blížil se máj. D'Shay ukázal Maxi hotovou kolébku a společně zřídili ložnici pro dítě i chůvu. Malé košilky a čepečky... všechno bylo připraveno na příchod dítěte. Celé Chardonnay očekávalo den, kdy se hradem ozve dětský pláč.

Nadešel první májový den.
Maxi probudily paprsky slunce, které se draly oknem do ložnice. Cítila se odpočatě. Otevřeným oknem slyšela z nádvoří hlasy. Vyhlédla ven a viděla D‘Shaye a Toma, jak o něčem diskutují. Oblékla se a sešla opatrně ze schodů až na nádvoří, aby oba muže pozdravila. Byla od nich jen pár kroků, když tu jí zcela nečekaně bez jakéhokoliv varování tělem projela ostrá bolest. Zastavila se, aby se nadechla. Muži se ohlédli.
Maxi se usmála, udělala dva kroky a nová vlna bolesti ji srazila na kolena.
„Lásko, co se děje? Co tady děláš?!“ to už D'Shay přiběhl k Maxi a pomáhal jí na nohy.
Tom svou paní pozorně sledoval.
„Pane, myslím, že nadešel čas.“ řekl klidným hlasem.
„Vezměte paní nahoru, já seženu teplou vodu a prostěradla.“ Pak se otočil k okounějícímu pacholkovi.
„Skoč do vesnice pro porodní bábu. A hni sebou, myslím, že to bude rychlé.“

D'Shay vzal Maxi láskyplně do náruče a nesl ji do ložnice. Přimkla se k němu a v očích se jí zračil strach. D'Shay ji jemně položil na lůžko.
„Lásko, vydrž, prosím...“ šeptal.
Objevil se Tom s vodou a chůva s prostěradly. Chůva se usmála na Maxi a otočila se k Tomovi.
„Tome, vezmi pána do jeho pracovny a počkej tam s ním. Máš pravdu, tohle bude rychlé....Zvládneme to i bez porodní báby.“
Tom vzal jemně D'Shaye za loket.
„Pane, tady jsme zbyteční.“ D'Shay pustil Maxinnu ruku, kterou do té chvíle svíral a nechal se odvést.
Maxi se nadechla před další vlnou bolesti a zašeptala:
„Chůvo, jde to moc rychle, děťátko chce ven....“ Její slova přerušila další vlna bolesti.
„Tak mu pomůžeme, má paní.“ usmála se konejšivě chůva a sklonila se nad Maxi. O pár minut později ticho pokoje prořízl ostrý pláč dítěte.
„Je to chlapec, paní. Krásný, zdravý chlapec.“
V tu chvíli se otevřely dveře a do pokoje vrazila porodní bába.
„Vidím, že jdu pozdě.“ zahuhlala.
„Právě včas, můžete to dodělat. Půjdu chlapům do pracovny sdělit tu šťastnou zprávu..“ usmála se chůva a umytého chlapečka zabalila do pokrývky. Pak odešla.
Maxi se usmívala a děkovala Bohu, že má vše za sebou a že jim daroval chlapce. Najednou jí však tělem projela opět ostrá bolest. Byla daleko horší než ty předtím.
„Něco je špatně...“ hekla. „Bolest.... strašná....“
Porodní bába se sklonila k Maxi, aby zjistila příčinu bolesti.
„Paní, je tam ještě jedno dítě. Musíte mu pomoci ven.“ Ale ať se Maxi snažila jak chtěla, miminku se ven nechtělo.Pomalu jí docházely síly. Byla vyčerpaná a chvílemi začala usínat. Porodní bába v panice pobíhala po místnosti.

Ozvalo se zaklepání a do pokoje nahlédla chůva.
„Co se tady děje?“ Porodní bába přispěchala ke dveřím, do kterých se již tlačil také D‘Shay.
„Další dítě... špatně otočené... nejde ven. Zavolejte kněze....“ halekala porodní bába a začala zapalovat kadidlo.
Tom, který stál za D'Shayem a slyšel její slova, odstrčil D'Shaye i porodní bábu a vřítil se do pokoje.
„Proboha....“ zašeptal, když spatřil prostěradla nasáklá krví a uprostřed mezi tím vším bledou a nehybnou Maxi.
„Pane...“ otočil se na D'Shaye, který se již také protlačil do místnosti.
„Já vím, že se to nehodí, nejsem její muž, ale musíme dítě otočit a vyndat. Jinak zemře ona i dítě.“ Když D'Shay neprotestoval, pokračoval Tom:
„Potřebuji, abyste mi ji podržel.“ Ohlédl se k lůžku.
„Je tak křehká. Asi jí způsobím hodně bolesti...“ Pak se zhluboka nadechl a klidným krokem přistoupil k Maxi. Otřel jí pot z čela...
„Má paní, slyšíte mě?“
„Tome, já nechci umřít...“ zašeptala Maxi.
„Neumřete, nedovolím to, paní.... Maxi. Miminko je špatně otočené a nemůže ven. Pamatujete na to hříbátko?“ Maxi kývla a zadívala se s důvěrou do jeho očí.
„Zkusím miminko otočit a vy zatím načerpejte síly. Ke konci budu potřebovat vaši pomoc.... ano, Maxi?“
Pak kývl na D'Shaye. „Můžeme. Každá minuta je drahá.“

Maxi cítila, jak ji uchopily dvě silné paže a ucítila bolest, která ji tělo trhala na kusy. Snažila se soustředit na slova lásky, která jí šeptal D'Shay. Snažila se nekřičet a nevnímat bolest.
„Maxi,“ ozval se Tom „můžeme.“ Maxi sebrala zbytky sil a o chvíli později držel Tom v rukou malé děvčátko, jehož promodralé tvářičky se začínaly zbarvovat. Ozval se tichý pláč.
„Je to holčička.“ Řekl tiše s dojetím v hlase Tom a předal malý uzlíček chůvě.
„Zbytek už zvládnete.“ řekl k porodní bábě.
„Má paní, byla jste statečná. Pane, půjdeme zpět do pracovny....“ vzal jemně D’Shaye za paži a táhl ho pryč.
O chvíli později přišla za oběma muži chůva.
„Krvácení jsme díky bylinkám zastavily. Paní i děti jsou v pořádku. Můžete za nimi jít...“

Na ta slova rytíř odstrčil chůvu a spěchal za Maxi. Našel ji ležící, bledou na posteli. Těžce oddechovala a zvolna se poddávala spánku. Rytíř dojetím nemohl ani promluvit. Zmohl se jen na to, aby zašeptal:
„Lásko, děkuji..“ a potom jen seděl na posteli vedle své milované, svíral její ruku a po tváři mu tekly slzy, které se nesnažil skrýt - slzy štěstí a strachu o svou lásku.
Tiše se modlil k Bohu, aby mu Maxi nebral - ne teď, když mu dala dvě zdravé děti. Ta se po krátkém, ale posilujícím spánku probudila. D'Shay stále ještě seděl na posteli a v jeho očích se leskly slzy.
„Miláčku, neplač. Všechno je v pořádku...“ zašeptala Maxi. „Tolik Tě miluji... Zůstaneš tu se mnou, prosím.“ D'Shay ulehl vedle ní a stále ji držel za ruku. Maxi opět usnula.
Její slova D'Shaye trochu uklidnila, ale strach ho neopouštěl. Chůva se ho pokusila jemně vyhodit s tím, že tu nebude nic platný, ale D'Shay zůstal. Jen na chvilku svou ženu opustil, aby poprvé spatřil děti, které mu dala. Nedokázal se však z dětí radovat, dokud byla jejich matka v nebezpečí.

Maxi zvolna nabírala sílu. Druhého dne mohla si i ona konečně prohlédnout a pochovat své děti. Stále nemohla uvěřit tomu, že mají syna i dceru. O obě děti bylo dobře postaráno. Chůva našla dvě kojné a s péčí o děti jí pomáhala i Anna.
D'Shay hned z rána s několika muži odjel na lov. Ulovenou zvěř nechal napíchnout na rožně a vyvalit sudy s vínem i pivem ze sklepů. Večer se pak Chardonnay konala velká slavnost pro lid z hradu i podhradí. Všichni oslavovali narození D'Shayova dědice a pokračovatele rodu. Maxi byla šťastna, že svou úlohu splnila a doufala, že další děti již nepřijdou.