Prokletí královské krve (22. kapitola)

Uběhlo pár dní. Maxi se cítila být již v pořádku. Opět začali chodit s D'Shayem na procházky. Kolem Chardonnay vše vonělo rozkvetlými květy. Po dlouhé době zašli také k jezírku s divokými růžemi. A jak tam spolu seděli na lavičce, zdálo s jim, že nic nemůže být krásnější, než společný život na Chardonnay.
Avšak starosti se začínaly zvolna objevovat. Bylo třeba pokřtít D’Shaye II. a Kateřinu. Farář již na D'Shaye tlačil, aby konečně oznámil datum křtin. Maxi stále váhala, koho na tuto událost pozvat. Věděla, že by měla rozeslat zprávy nejen všem sousedům, ale i králi. Začalo ji trápit vědomí, že bude třeba spor s králem vyřešit už kvůli dětem. Chtěla jim zajistit dobré postavení ve společnosti, což za současné situace nebylo možné. Stále váhala, nemá-li napsat lordu Anlekovi. Její dřívější nedůvěra k D'Shayovu otci ji stále mrzela, neboť lord Anlek o sobě od bitvy na Catcastlu nedal znát. Její ostražitost vůči tomuto muži pozvolna mizela.
Starost s křtinami však nebyla jediným temným mráčkem, který se vynořil v jejich klidném životě. D’Shay chtěl pro svého syna upevnit pozici panství a dceři zajistit bohaté věno, ale jak, když se k nim téměř všichni otočili zády a na jejich hlavy byla vypsána odměna? Copak takto mohou přežívat? Schovaní za vysokými zdmi hradů bojíc se každého cizího člověka, který projede okolím? Poddaní jim zatím zůstávali věrní, protože měli na paměti vše, co pro ně jejich páni udělali, ale časem bude i jejich přesvědčení a loajalita nahlodána. A co pak? Vynutit si poslušnost na vlastních hradech násilím? Začít popravovat nespokojence jako varování pro ostatní? Ne, tohle rytíř nechtěl!
Stále častěji se mu v hlavě objevoval otcův návrh, aby vytáhli do války a krále sesadili, jenže kdo by se mohl stát lepším králem? Otce neměla Maxi ráda o nic víc, než ho měl rád D'Shay a ten sám nikdy na trůn usednout nechtěl.
A pak si D'Shay vzpomněl na mocného strýce Maxinny dcery Rozárlie. Snad od by se mohl u dvora přimluvit a pomoci jim celou záležitost s králem urovnat.

Jednoho dne se na nádvoří Chardonnay objevil posel z Catcastlu. Byl okamžitě přijat u D'Shaye a tomu potom vypověděl o nejnovějších událostech na mocném hradě.

“Slezl sníh, oteplilo se a lidé se chystali vyjet na pole, znovu je zorat a obilí zasázet. Avšak z ničeho nic se na polích blízko hranic s jedním ze sousedů objevili skupinky ozbrojenců a začali sedláky z vlastních polí vyhánět a vykřikovat, že jsou jejich pána a oni ať táhnou. Z Catcastlu byly okamžitě vypraveny oddíly, aby zřídily pořádek, což také udělaly. Druhý den se objevilo poselstvo od souseda a na Catcastlu požadovalo vrácení zabraných polností! A proč? Prý když je chce sám král soudit, tak jim jistě odebere majetek a tak si ho sousedé začali zabírat. Regent se tak rozčílil, že poselstvo nechal vypráskat z hradu bičem a na hranicích stálé posádky zřídil...“

„…nyní je na hranicích klid a pole jsou osázena, pane.“, skončil své vyprávění posel a sledoval zamyšleného rytíře.
„Dobře, děkuji ti za zprávy. O všem ještě popřemýšlím a poté se buď vydám sám na Catcastle nebo pošlu příkazy. Teď můžeš jít...“
Posel se chystal k odchodu, ale u dveří se ještě zastavil a otočil se zpět na rytíře.
„Pane, víte...v krčmách se povídá....nehněvejte se na mě. Váš lid je vám stále věrný, ale občas se po krčmách šeptá, že by jste měl situaci s králem a sousedy co nejdříve vyřešit nebo prý vše skončí špatně...“, rytíř mu jen pokynul a poslal ho pryč.
„Je čas jednat...“, pomyslel si a spěchal za Maxi, aby ji o všem spravil a poptal se jí na možnost pomoci od Rozárčina strýce.

Maxi vše vyslechla. Její obavy se naplnily. Rozhodla se, že napíše mocnému lordovi dopis a požádá ho o pomoc.Vždyť spor s králem by se mohl dotknout také Rozárky.

Uběhlo pár dní.
Maxi s napětím očekávala zprávy. Mezitím na Chardonnay připravili vše k odjezdu na Catcastle. D'Shay chtěl odcestovat sám, avšak Maxi dlouho naléhala, aby ji vzal sebou. Nakonec svolil. Děti nechají zatím na Chardonnay a zjistí vážnost situace na Catcastlu. Za pár dní pak přicestují děti s chůvou a doprovodem.
Odjezd zdržovalo jen čekání na návrat posla.

Konečně se objevil. Z výrazu jeho tváře poznala Maxi, že se stalo něco strašného.
„Pane, paní....“ posel byl bledý a zdálo se, že nenachází slov.
„Co se stalo? Předal jsi dopis?“ zeptala se Maxi zmítána strašnou předtuchou.
„Ne, paní... Hrad, na který jste mne poslala jsem našel v troskách... byl vypálen....“ Maxi zbledla. D'Shay ji okolo ramen chytil a jemně ji posadil do křesla.
„Mluv, zjistil‘s něco dalšího? Co obyvatelé hradu?!!“ snažil se D'Shay dostat více z posla.
„V kraji se povídá, že útok přišel v noci. Vojsko hrad nebránilo, někdo většinu vojáků uplatil a zradou se útočníci téměř beze ztrát dostali za mohutné hradby... Nikdo z lordovi rodiny se nezachránil... Tady jsou stvrzovací listiny...“ Posel podává D'Shayovi pomačkané listy. To už ale Maxi neviděla....

Když přišla k sobě, cítila podivnou prázdnotu. Nemohla plakat, cítila vztek. Svoji dceru ztratila již dávno, ale stále věděla, že někde žije. Nyní tomu tak nebylo. D'Shay očekával pláč, zármutek - nic takového však nepřišlo. Jako by pohřbila své city. Jen oblékla černý šat. Její nitro zelo prázdnotou a při životě ji držela jen láska k dětem a svému muži. Část její duše ovládl zcela jiný cit. Toužila po pomstě. Oba s D'Shayem tušili, kdo měl v útoku prsty a o co mu šlo. Věděla, že setká-li se o samotě s králem Morthym - zabije ho.
Nebylo proč se zdržovat déle na Chardonnay. V náhlém návalu strachu však chtěla mít Maxi děti u sebe. Naléhala na D'Shaye, aby odcestovali všichni společně.
Rytíř stále nemohl pochopit, že král, který má spravedlivě vládnout všemu lidu, může být takto krutý a mstít se na nevinných.
„Ne, toto se musí změnit, takhle by se nezachoval ani můj otec!“, honilo se rozčílenému rytíři hlavou. Zpráva o smrti Rozálie ho zasáhla. Nikdy se s nejstarší dcerou své ženy nesetkal, ale stačilo mu vidět bolest v očích své milované.

Další den odjeli společně na Catcastle. Tam už na ně čekal posel se vzkazem pro Maxi. Byl od rytíře Borse – snad posledního přítele na Camelotu. Maxi a D’Shay rychle četli:

Drahá Maxi,
hluboce mě zasáhla zpráva o vypálení hradů a údajnému zabití vaší drahé Rozálie.Tento hrůzný čin pomsty odsuzuje snad každý, ale nikdo nemá dost odvahy, aby se králi postavil. Celou věc odůvodnil tím, že se prý její poručník chystal chopit moci a zmanipuloval prý i vaši dceru. Na vše měl samozřejmě svědky...svědky, které jistě platil.
Již se objevilo několik málo lidí, kteří Vám začínají věřit, ale nemají dost odvahy jít do sporu s králem - povídá se, že ti, co stojí při Vás podezřele náhle umírají...nedivte se. Na královském dvoře vládnou úplatky, vydírání a vraždy. Na koni je ten, za kým stojí nejvíce vojáků a to je teď král.
Prosím, nevracejte se na Camelot a raději někam i s Vaším manželem odjeďte...

Dál nebylo třeba číst. Rytíř neschopen slova svíral pěsti a v duchu sliboval králi pomstu - pomalou a bolestivou. Nejvíce ho však vyděsil ledový klid Maxi. Neměla radost ani z dětí a ani sebehezčí dárek ji teď nerozveselil. D'Shay to chápal, ale takovou ji neznal...

Oba se po cestě převlékli a vyhledali regenta. Na hranicích byl zatím klid. Avšak regent vyslovil obavy nad výbojnými výjezdy sousedů.
„Lásko“ otočil se k Maxi.
„Již není čas přemýšlet. Jak vidíš, svět na nás ani po zimě nezapomněl. Musíme jednat a pomstít se za všechnu bolest. Zítra ráno vyjedu na sever - za svým otcem. Myslím, že víš, proč tam chci jet a o čem s ním chci hovořit. Vím, že se ti to možná nebude líbit a možná dělám chybu, ale král toho beztrestně napáchal už dost. Četla jsi to sama - pokud budeme dost silní, šlechta se za nás postaví a pak...“, D'Shay se obával, že se Maxi rozzlobí. Neměla jeho otce ráda. Ale ona zůstávala chladná. Krátce se podívala D'Shayovi do očí a on pochopil. Maxi si přeje jen jedno - smrt. Vlastní nebo královu. Po zádech mu přeběhl mráz. Toto nebyla ta šťastná žena, kterou si zde na podzim bral.
Jen přikývla.
„Ano, jeď a vyřiď otci pozdravy. Lituji, že jsem tě tenkrát odrazovala od útoku. Ošklivě jsem se mýlila. Snad nám bude tvůj otec ještě nápomocen. Mám ale jednu podmínku... Pojedu do boje s tebou. Chci vidět krále, jak umírá. Myslím, že tenkrát za vypálením Charleslandu stál také on. Když padl král Palm – a kdo ví, zda jeho smrt byla náhodná – překážela jsem Morthymu v cestě na trůn jen já… Nemohl vědět, že na trůn nastoupit nechci… Je to obyčejný vrah.“ Pak se zadívala na děti, které k ní vztahovaly ručičky.
„Nebudu mít pokoj, dokud nebude potrestán.“ Vzala do náruče chlapečka.
„Jednou usedneš na trůn, a budeš moudrým králem....“ pak se otočila k rytíři.
„Lásko, jen jediné mi slib. Slib mi, že na sebe dáš pozor. Budu čekat tvůj návrat každým dnem... Přiveď svého otce a společně vyrazíme ...“

Rytíř odpověděl jen přikývnutím. Nebylo třeba slov, bylo řečeno vše. D'Shay odešel připravit vše k odjezdu.
Přišlo nové zamračené ráno. Rytíř byl na nohou brzy. Čekala ho dlouhá cesta. Maxi ještě spala, když ji jemně políbil na ústa a zašeptal poslední slova lásky. Potom už spěchal do svých pokojů, aby na sebe oblékl zbroj a vzal vše potřebné. Na nádvoří už na něho čekali dva statní muži na neklidných hřebcích jako doprovod. Rytíř se vyhoupl do sedla, ostruhami pobídl koně a vyjeli tryskem z nádvoří.
Cesta k lordu Anlekovi trvala tři dny, po které byli téměř pořád v sedle. Jen v noci spali pár hodin a po cestě se občas na chvíli zastavili, aby dopřáli koním oddechu. V poledne třetího dne vjeli na území patřící D'Shayovu otci. Večer projeli branou hlavního města - Pantonu. Pozornosti stráží neunikla trojice jezdců v lesklé, válečné zbroji a hned za branou je zastavili.
„Kdo jste a co pohledáváte na tomto hradu?“, oslovil je jeden ze strážných.
„Jsem rytíř D'Shay z Catcastlu a přijíždím za lordem Anlekem v naléhavé záležitosti nejvyššího zájmu, vojáku.“, odpověděl rytíř a se smutkem zjistil, že jméno 'D'Shay' strážím nic neříká. Doufal, že si zdejší lid zapamatuje alespoň jeho jméno.
„Lord právě odpočívá. Pokud je to opravdu tak naléhavé, pošlu mu vzkaz a uvidíme, zda vás ještě dnes přijme.“, voják s těmito slovy odvedl rytíře s doprovodem k hradu.
Cestou se D'Shay rozhlížel po městě. Bylo jiné, než si je pamatoval. Rozrostlo se, mnohé ulice se změnily, bylo tu více lidu. Lid vypadal vcelku spokojeně. Ale zdálo se, že má velký respekt před vojáky.
D'Shay byl přijat u otce okamžitě. Páže ho vedlo mnoha pokoji a nakonec byl uveden do prostorné pracovny s vysokým stropem. Místnosti vévodil obrovský dubový stůl a několik velkých tapisérií na stěnách - tuto místnost si rytíř nepamatoval. Na druhé straně místnosti se otevřely dveře a do místnosti vešel otec.
„Zdravím tě, rytíři z Catcastlu. Copak zde pohledáváš?“, zeptal se posměšně lord.
"Přišel jsem za tebou, otče. Přes zimu jsem přemýšlel o tvé nabídce, abychom spolu vyrazili proti Camelotu. Trvá tvůj zájem i nyní?", D'Shay se cítil nesvůj. Vlastní otec ho oslovil „rytíři z Catcastlu“, a proto slovíčko „otče“ pronesl se zvláštním důrazem.
„Už nejsem tvůj otec, copak jsi zapomněl rytíři? A k tomu tažení - co z toho budu mít, pokud vezmu svoje muže a pomohu Catcastlu? Co mi nabízíš na oplátku?“
„Nabízím ti královskou korunu.“, D‘Shay se musel usmát, když viděl, jak se otci pootevřela ústa. Určitě čekal mnoho, ale nabídku koruny, to určitě ne.
„Nabízím ti za tvou pomoc královskou korunu - ale pouze tobě, nikoli dědičně celému rodu. O králi, který nastoupí po tobě, se rozhodne hlasováním královské rady, ale vzhledem k tvému tuhému kořínku by ses mohl z koruny těšit ještě několik dlouhých let.“
„Takže, celou zemi, říkáš..... a co za to budeš chtít ty ode mne?“, zeptal se nedůvěřivě lord.
„Catcastlovské pozemky budou mým vlastnictvím - budeme svobodní, ne ničí leníci. Popřeš veškeré lži, které se o mě a Maxi povídají, zrušíš soud i odměnu na naše hlavy. Sousedi, kteří usilovali o mé pozemky budou potrestání dle práva a...a má žena chce královu hlavu.“
„Cože..., tvá žena?“ Lordu Anlekovi klesla brada, ke spokojenosti D'Shaye, podruhé. Tato informace ho překvapila snad ještě více.
„Žena chce pomstu a požaduje hlavu nepřítele...“, kroutil nevěřícně hlavou.
„Hochu, ta žena má v sobě sílu. Vidím, že je lepší si ji nepoštvat proti sobě. Pokud ti dá syna a ten bude alespoň z půlky takový jako ona, tak o něm jednou jistě uslyší celá země.“
D'Shay se jen usmál.
„Takže, jsme domluveni? Ty přitáhneš k catcastlovským hranicím s armádou - já už tam budu čekat se svými muži a potom vyrazíme na Camelot. Poté bude už na vůli Boha, komu dopřeje vítězství…“. D'Shay zamířil s napřaženou rukou k otci. Ten chvíli váhal, ale nakonec ruku přeci jen stiskl.
„Dobrá rytíři, za sedm dní nás očekávej na hranicích.“, pronesl lord slavnostně.

Společně pak strávili ještě chvíli nad plány, ale rytíř byl již celý netrpělivý a chtěl vyrazit zpět na Catcastle. A tak druhého dne opustili brány Pantonu tři jezdci a tryskem zamířili na jih.

Maxi zatím na Catcastlu připravovala vše pro svůj i D'Shayův odjezd.
Třetího dne, co D'Shay odjel, neměla již Maxi stání. Děti jí připomínaly Rozárku a nechtěla je k sobě vázat, aby si na ni nezvykly. Pokud se na cestě nic nepřihodilo, měl by se tohoto dne setkat D’Shyy se svým otcem – počítala Maxi. Za tři dny by se měl vrátit. Za tři dny již bude vědět, jak u otce pochodil.
Zoufale se potřebovala spojit se svým přítelem rytířem Borsem, který pobýval v Camelotu. Nechtěla však posílat zprávu po poslovi, bála se prozrazení jejich úmyslu. Věděla, že pomoc z nitra Camelotu bude nutná. Nevěřila, že by pevný hrad dobyli z venčí. Byla si jista, že by D'Shay s jejím nápadem nesouhlasil, ale musela se pokusit svého přítele vyhledat.

Převlékla se do mužských šatů, vlasy schovala pod klobouk a zahalila se do pláště. Rázem vypadala jako jeden z poslů. K pasu připnula meč a do botky schovala dýku - pro jistotu. Jeden z dopisů nechala v ložnici na lůžku - pro případ, že by se nevrátila do D'Shayova příjezdu.
O chvíli později vyjela tryskem branou směrem k Camelotu. Jela cestou, kterou dobře znala z dob, kdy jezdívala za D’Shayem a zastavila se až na svém bývalém panství. Poprvé na vlastní oči viděla trosky hradu, který tak milovala. Seskočila z koně a procházela se travou po bývalém nádvoří, nyní zarostlém kopřivami. A najednou se v ní cosi uvolnilo. Svezla se do trávy a plakala. Plakala zoufale pro všechno, co jí král Morthy vzal. Její smutek vycházel ze samotného dna její duše. Vyčerpaná pláčem usnula.
Blížil se večer, když ji vzbudil dusot koňských kopyt. Tak tak stihla upravit neposedné prameny vlasů, které se jí během spánku uvolnily z pod klobouku. Po cestě přijížděli dva královští gardisté.

„Hej, kdo jsi a co pohledáváš na královských pozemcích?“
„Jsem posel. Nesu poselství rytíři Borsovi, ale ... zabloudil jsem.“ snažila se Maxi o pevný hlas.
„Pojeď s námi. Doprovodíme tě k rytíři, holobrádku.“ zasmál se pohrdavě gardista. Maxi se vyšvihla na koně a se svým doprovodem bez problémů dorazila do samého srdce Camelotu.
Gardisté zabušili na dveře domu, kde rytíř na Camelotu pobýval. O chvíli později již všichni tři stáli v přijímacím salonu a vstříc jim kráčel rytíř Bors.
„Čemu vděčím za vaši návštěvu v tuto hodinu, pánové?“ zeptal se gardistů a zadíval se na osobu skrytou pod pláštěm.
„Tenhle holobrádek tvrdí, že vám nese poselství, pane.“
„Ano, poznávám ho. Je to posel mého bratra. Ve službě je krátce, asi po cestě bloudil, že?!! To jsem se také zprávy dočkat nemusel.“ usmál se rytíř.
„Děkuji vám za vaši ochotu.“ rytíř dal každému z gardistů pár zlatek a tlačil je ze dveří.
„Tak cos mi hochu přinesl za zprávy?“ zeptal se nahlas a oknem kontroloval, zda gardisté dům opustili. Pak se otočil.

„Proboha Maxi co tu děláš? Kde je D'Shay?“
„Tys mne poznal?“ divila se Maxi.
„Tvoje oči bych poznal mezi tisíci... Ale k věci. Proč ses vydala na Camelot?“

Maxi vyprávěla rytíři vše, co se přihodilo. Pověděla mu i o cestě D'Shaye za svým otcem.
„Potřebujeme pomoc z nitra Camelotu. Proto jsem přijela.....“ dokončila své vyprávění.
Rytíř se dlouze zamyslil.
„Tedy chcete, aby lord Anlek usedl na trůn? Nemyslím, že by to byl dobrý nápad, ale budiž. Uvidíme. Určitě dá svou rázností zemi zase do pořádku. Pokusím se získat pro vás podporu v Camelotu. Neboj, budu se ptát opatrně a jen lidí, kterým důvěřuji. Nejjednodušší řešení by bylo odklidit krále... Camelot by se pak vzdal... Za osm dní se na Camelotu koná maškarní ples u příležitosti králových narozenin. Myslím, že by to byla vhodná příležitost.... Dobrá, ty ale musíš pryč. Přijedu na Catcastle za tři dny za soumraku, až se vrátí D'Shay. To budeme moudřejší a plán dohodneme. Pošlu s tebou nějaké muže...“
„Ne, bylo by to nápadné. Pojedu sama. Děkuji za tvou pomoc.“
„Neděkuj, Maxi. Vždycky jsem tě .... No, jeď už. A buď opatrná.“

Maxi sedla na koně a ztemnělými ulicemi Camelotu se vydala k branám města. Ulice byly již prázdné a tak po chvíli projela branou a skryta tmou zamířila k Catcastlu.