Prokletí královské krve (23. kapitola)

Rytíř s doprovodem na uštvaných koních vjel na nádvoří hradu. Cesta se podepsala na něm i jeho doprovodu, ztratil něco ze své váhy, rysy měl strhané a únavou se jen tak tak držel v sedle. Ale vědomí, že něho čeká jeho milovaná, ho hnalo dopředu a dodávalo mu sílu.

Na nádvoří seskočil z koně a klopýtavě se vydal do hradu, kde v pracovně našel Maxi. Jejich oči se střetly a D'Shay v nich opět nalzl ten ledový chlad, který však jejich setkáním trochu pookřál. Vrhli se k sobě do náruče.
„Maxi, tak rád tě opět vidím. Dopadl jsem dobře, otec nám pomůže. Odpust mi, jsem po cestě unavený, musím si na chvíli odpočinout, potom ti vše povím...“ Shodil ze sebe zbroj a ulehl na lůžko ve své pracovně. Okamžitě usnul.

Probudil se až k večeru. Na stole měl připravené jídlo, které mu Maxi nechala přinést. Teprve nyní si rytíř uvědomil, jak je vyhládlý a rychle se pustil do večeře. Poté ze sebe smyl prach cest a vzal čistý a pohodlnější šat. Náhodou vyhlédl z okna. Na nádvoří Catcastlu právě vjelo několik jezdců v neznámých barvách. Rytíře se opět zmocnily obavy, co za špatné zprávy přináší. V tu chvíli však viděl, že jezdcům vychází vstříc jeho žena a že se s jedním z mužů přátelsky objímá. D’Shaye se zmocnila zvědavost a tak se vydal na nádvoří.
„Lásko, představuji ti rytíře Borse, našeho snad posledního přítele na Camelotu., představila je Maxi a oba muži se vzájemně poklonili. Potom odešli do nitra hradu, kde Maxi vylíčila D’Shayovi svou cestu na Camelot.
„Maxi, ty jsi se zbláznila!“, vykřikl rozzlobeně D'Shay.
„Víš jaké nebezpečí ti hrozilo? Co by bylo s dětmi?! A o co těžší by pak mohlo být obléhání Camelotu?!“ Tentokrát se opravdu zlobil, i když věděl že to, co Maxi udělala, jim může pomoci. Měl však zlost, že tak snadno vydávala svůj život v nebezpečí.
„Rytíři…“ zapojil se poprvé Bors do rozhovoru.
„Při vší úctě k vám, snad nebude tak zle. Převlek vaší ženy byl velmi dobrý a navíc ji při zpáteční cestě sledovalo několik mých mužů - i když o tom nevěděla.“ tlumil D’Shayův hněv.
„Raději nám teď řekněte, čeho jste dosáhl na severu.“.
Teď bylo na D'Shayovi, aby začal vyprávět. Začal příjezdem na Panton. Vyprávěl o setkání s otcem i o dohodě, kterou uzavřel. Skončil tím, že za tři dny bude otcovo vojsko připraveno na catcastlovských hranicích.
Jako poslední se ujal slova Bors. Rozpovídal se o maškarním plesu, o velkých přípravách i tom, kolik tam bude lidí. A na závěr nastínil svůj plán. Našel několik mužů, kteří jsou za zlato schopni čehokoliv - třeba i zabití krále. Stačilo krále vylákat do ústranní a potom ….
D'Shay chvíli přemýšlel a sledoval Borse. Neušly mu kradmé pohledy, které vrhal na Maxi a nakonec se rozhodl, že tomuto muži bude důvěřovat.
„Dobrá, váš plán zní rozumně. Dokážete mě na ten ples dostat? Jistě budu potřebovat pozvánku - chci být u toho. Za tři dny přitáhne lord Anlek s vojskem. Přenocují na Catcastlu a na Camelot se vydají až za šera. Pokud se plán podaří, tak k hradbám dorazí ve chvíli, kdy země bude bez krále a my budeme pány situace. Až král bude mrtev, vtrhne do tanečního sálu vojsko. Poté už budeme mít království v hrsti.“
Samotného D'Shaye zarazila jeho poslední věta. 'Království v hrsti', jak zvláštně to znělo. Nikdy nechtěl rozpoutávat rebelie a nikdy ho nenapadlo, že to bude on, kdo zabije krále a moci se zmocní silou - i když to nebude pro něho, ale pro jeho otce.
„Maxi, ty jsi se chtěla zúčastnit obléhání Camelotu… Chtěl bych, aby ses připojila k mému otci a vedla catcastlovské oddíly. Vám, rytíři Borsi, děkuji za vaši loajalitu – vím, co všechno riskujete. Pokud se vše vydaří, určitě bude vaše přátelství odměněno.“ Skončil D'Shay a čekal na reakci ostatních.

Chvíli bylo ticho. Pak promluvil Bors:
„Dobře. Nebude problém sehnat pozvánku. Na Camelotu bude toho dne chaos a stráže nebudou poctivě kontrolovat příchozí, doufejme. Mě se zdá ten plán dobrý, jen potřebujeme upřesnit pár věcí.“ Oba muži pohlédli na Maxi. Ta se zadívala D’Shayovi přímo do očí. Z jejího pohledu čišel chlad.
„Nechtěla jsem se účastnit obléhání Camelotu. Dobře víš, že jsem chtěla jít s tebou, ne s tvým otcem. Velení jednotkám z Catcastlu zvládnou jejich velitelé.“ Pak se otočila k Borsovi.
„Budeš muset sehnat pozvánky dvě, protože já na ten ples půjdu také…“ viděla jak se oba muži nadechují k námitkám.
„Ne, nechte mne domluvit. Chci vidět, jak král umírá. Chci se mu dívat do očí ve chvíli, kdy pochopí, že je konec. Chci, aby věděl, proč umírá. A navíc pod plesové šaty se dá ledacos schovat. Stráže se těžko budou dívat dámám pod sukně.“ Usmála se.
„Na Camelotu to dobře znám, vím o každé tajné chodbě a ty tam budeš mít, lásko, o dalšího člověka, kterému můžeš důvěřovat, víc.“
Oba muži přemýšleli. D’Shay pronikavým pohledem probodával Maxi.
„Ne, to nedovolím!!!“ Bors i Maxi hleděli upřeně na D’Shaye.
Ten pokračoval: „Co když to nevyjde.... víš co nám... co ti udělají, když to odhalí?!!!“
„Já vím, co mě čeká, když to nevyjde. Strašná a pomalá smrt… ale je mi to jedno. Tohle riskujeme všichni tři.“ Trvala na svém plánu Maxi.
„Já myslím, že to není špatný nápad.“ vložil se do jejich sporu Bors.
„Maxi opravdu bez problémů pronese do Camelotu dýku. A jistý způsob, jak vylákat krále z tanečního sálu je ten, že půjde za ženou. Bez svých nohsledů chodí pouze, když nechce být rušen. Morthy si Maxi jistě všimne. Vedle těch zkostnatělých žen bude zářit. Bude mít masku, takže ji nepozná. My dva budeme v sále a budeme mít vše pod kontrolou. Král ji určitě vyzve k tanci ... a bude zvědavý na její tvář, proto se ji bude snažit vylákat pryč z tanečního sálu. Maxi musí odhadnout správný čas, aby s králem neodešli moc brzy - aby vojsko za hradbami mělo dost času. Je-li větší sešlost, král vodí své milenky do salónku hned vedle tanečního sálu – je obložený čalouněním a ven není nic slyšet. Celý Camelot ví, že odejde-li král s ženou do salonku, nepřeje si být rušen. Do salonku vedou dvoje dveře – z tanečního sálu a z postranní chodby. Až Maxi dostane od krále nabídku, dá nám znamení a my se přemístíme. Vy vtrhnete dovnitř z chodby a ….odstraníte krále. Já zatím zabavím stráže a otevřu bránu.“
Bors i Maxi upírali své pohledy na D'Shaye a čekali co řekne.
„Vím, o kterém salonku mluvíš. Vede z něj tajná chodba ven z Camelotu... kdyby něco selhalo, budeme mít únikovou cestu.“ zašeptala Maxi a očima prosila D'Shaye, aby souhlasil.

Rytíř chvíli přemýšlel a na čele se mu objevily drobné vrásky.
„Tak přeci jen chce být u toho.“ pomyslel si. Bál se toho. Vždyť pouze chtěl, aby jeho milovaná byla alespoň z části v bezpečí - a to znamenalo před hradbami Camelotu.
„Copak nevidí, že mi každým svým hazardováním se životem ubližuje? Cožpak tolik prahne po pomstě, že je slepá k mým obavám a mému strachu? Teď by si jistě rozuměla s mým otcem“, pomyslel si trpce D‘Shay. Měl zlost, ale nejvíce ho trápilo, že oba měli pravdu. Král se nechá snáze vylákat do ústraní ženou a navíc Maxi znala Camelot velmi dobře.
„Dobře tedy“ promluvil nakonec.
„Borsi, sežeňte dvě pozvánky. A ty, Maxi, si pamatuj, že tě na Camelotu nespustím z očí.
Borsi, přijedeme za vámi na ples. Největším problémem bude, že nebudeme mít spojení s vojskem venku. Budeme odkázaní po vás, až otevřete brány. Nesmí se tak stát dříve, než bude král mrtev. Ti panáci uvnitř budou naprosto v šoku. Pochybuji, že se nám kdokoliv postaví na odpor...“, najednou se ozvalo zaklepání a do místností vstoupil jeden ze strážných.
„Pane, v okolí hradu jsme objevili několik špehů - určitě je přivedl on –„ ukázal strážný směrem k Borsovi.
„Postarali jsme se o to, aby se už ke svým pánům nevrátili, ale nevíme, kolik jich skutečně bylo a kolik jich mohlo uniknout...“, strážný se popuzeně zadíval na rytíře Borse, kterého považoval za zrádce
„Nebojte se, vojáku. Rytíř Bors ty špehy nepřivedl - tedy alespoň ne úmyslně „ – doufám, dodal v duchu D'Shay.
„Dobrá práce, teď můžete jít - ještě jednou pro jistotu pročesejte okolí!“, posunkem propustil rytíř strážného.
„Rytíři, zdá se, že se někdo zajímal o to, kam a proč jedete. To není dobré. Vezměte si toto.“, D'Shay podal Borsovi svůj pečetní prsten.
„Hádám, že jakmile se objevíte na Camelotu, bude s vámi chtít král mluvit. Ukažte mu můj prsten a vymyslete si nějakou pohádku ….A teď už raději jeďte, nesmíte tu zůstávat příliš dlouho...“.

Za chvíli již D'Shay s Maxi sledovali z balkónu Borse a jeho muže, jak mizí v dálce.
„Tak lásko.“ Přitáhl D'Shay Maxi blíž k sobě.
„Tvá pomsta se blíží. Opravdu tam chceš jít taky?“
Ta jen přikývla. Nebránila se rytířovu objetí, ale sama zůstala smutná a chladná. D'Shay se k ní naklonil pro polibek - žádná odezva.
„Vidím, že jsi již soustředěna na den své pomsty a na nadcházející boj. Nebudu tě tedy rušit, lásko“, pronesl rytíř smutným hlasem a odešel z hradu do polí. Tam seděl v trávě a z dálky sledoval poddané, jak pracují na malých políčkách a jejich děti se jim pletou pod nohy. Bylo mu špatně. Špatně z doby, ve které se ocitl i z toho, jak se poslední dobou k sobě s Maxi chovali. Vždyť ani nebylo poznat, že jsou manželé. Narodili se jim dvě krásné děti a kolik času s nimi strávili společně? D'Shay chápal bolest, kterou Maxi prožívala, ale bolelo ho, že na své další děti zapomíná. Vždyť neztratila vše. Ještě stále měla muže, který ji z celého srdce miloval, věrné poddané a dvě děti, které jí snad jednou vynahradí její ztrátu.

Maxi zůstala na balkoně. Poslední slova jejího muže ji zabolela.
„Den tvojí pomsty…“ vážně to vidí takhle? Najednou dostala strach. Co když se dostala opravdu tak daleko, že ostatní kvůli sobě žene do nebezpečí. Věděla, jak chatrný je jejich plán. Stačila jedna chybička – stačilo, aby je král poznal dříve, nebo aby ji nevzal do salonku…. stačilo, aby je někdo zradil. D’Shayův a svůj život vložila do rukou Borsovi.
„Den tvojí pomsty…“ stále jí ta slova zněla v uších. Vždyť smrt krále nechce jen ona – a nebo ano? Nejde jen o pomstu, ale i o záchranu D'Shayova panství ... Ještě nedávnou na něho křičela, že ho v útoku na krále nikdy nepodpoří, že začíná být stejný jako jeho otec…. A dnes? Není snad ona sama ještě horší? Chladnokrevně plánuje vraždu krále a ubližuje všem okolo. Nesmyslně se žene do nebezpečí, odhání od sebe všechny, které miluje a kteří milují ji. K dětem raději nechodí. Dlouhé chvíle postává za dveřmi jejich ložnice a poslouchá chůvu nebo D’Shaye, jak si s nimi hrají. Brání se lásce svého muže…. Dělá vše pro to, aby na ni zapomněli.
Maxi se zadívala do hloubky pod balkonem. Jak jednoduché by bylo vše skončit…. A najednou uviděla D’Shaye, jak jde přes nádvoří. Chtěla na něho zavolat, že ho miluje, že nic není tak, jak to vypadá... Ale nenašla vhodná slova. D’Shay vyšel branou ven. Sám. Proč je tak neopatrný? V okolí se potulují špehové a kdo ví kdo ještě. A on si jde ven bez doprovodu?! Dostala vztek a …. strach - první projevy jakéhokoliv citu od té strašné zprávy. Náhle jí došlo, že poslední dobou dělá D’Shayovi stejné věci, že se chová jako rozmazlené dítě. Stala se svému muži přítěží a ne podporou. Je na čase se přestat litovat. Musí se vzchopit, dokud je čas. Ale zvládne to?
Otočila se a pomalu šla k dětem do jejich ložnice. Chůva je právě ukládala do postýlek. Maxi natáhla ruku k chlapečkovi. Chytil se jejího prstu a … usmál se.
„Oni, už se umí smát?“ zašeptala s úžasem.
„Umí toho už spoustu, má paní.“ Odpověděla tiše chůva a Maxi pozorovala. Moudrá chůva věděla, že cesta k jejímu uzdravení vede přes děti. Maxi se zadívala na malou Kate. Jak to, že si doteď nevšimla, že je přesnou kopií D’Shaye. Stejné oči, stejně vykrojená ústa. Podoba byla úžasná. Malý D’Shay měl naopak její oči. Vzala Kateřinu do náruče a posadila se s ní do křesla. Byla tak maličká, stále ještě o hodně menší než chlapec. … Maxi cítila její teplo a sílu k životu. Vzpomněla si, jak obě bojovaly za to, aby mohly žít… proč ona teď všechno kazí? Po tvářích jí zvolna začaly téct slzy. Po chvíli ji zmohla únava a usnula zabořená do křesla s maličkou Kate v náruči. Chůva, když viděla spící Maxi, usmála se pro sebe. Byl to první krok na správnou cestu. Zkontrolovala, zda nemůže Maxi děvčátko ve spánku upustit. Křeslo bylo tak veliké, že se v něm obě ztrácely. Potichu si sedla poblíž a nechala Kate u Maxi.