Prokletí královské krve (24. kapitola)

Vlčí zavytí vytrhlo rytíře ze zamyšlení a až teprve teď si uvědomil, že se setmělo. Vstal z trávy a zamířil zpět na Catcastle. U brány ho stráže zadržely, ale když zjistily, kdo je nočním pocestným, hned rytíře s omluvami vpustily do hradu.
D'Shay si všiml, našlapujíc došel k postýlkám. V tu chvíli se ho zmocnil děs - Kateřina ve své postýlce nebyla. Stačil však jediný pohled, aby se uklidnil. Vzal Kate opatrně do náruče a uložil ji do postýlky.
„Vaše paní tu již dlouho nebyla.“, ozval se za rytířem hlas chůvy, kterou i přes veškerou opatrnost vzbudil. že se v okně jejich dětí svítí.
„To jistě chůva usnula a nezhasla svíce“, zamračil se rytíř a zamířil do pokoje dětí. Opatrně otevřel dveře a pak pomalu
„Myslím, že má mnoho starostí a řekla bych, pane, že vy jí s nimi příliš nepomáháte. Cožpak jste si neslíbili u oltáře, že při sobě budete stát v dobrém i ve zlém?“
„Moc mluvíš, chůvo.“ Zahřímal rytíř a navíc se už nezmohl. Rychle utíkal z místnosti na vzduch..Tam si sedl na studenou zem a opřen o zeď hradu přemýšlel o slovech chůvy.
Cožpak opravdu zklamal? Cožpak je viníkem toho všeho on? Vždyť on nikdy nechtěl dělat rebelie či mečem dosazovat na trůn nového krále! To Maxi žene nenávist a ztráta dcery vstříc vraždě. A může vůbec rytíř připustit, aby se ruce ženy, kterou tolik miluje, smočily krví? Otázky se mu hlavou jen vířily až z toho usnul na tvrdé zemi u hradu ...

Ráno se probudil a cítil se, jako by mu lámali tělo v kole. Vstal a zadoufal, že ho nikdo z čeledě neviděl - uměl si představit, jaké řeči by se začaly šířit podhradím.
Smyl ze sebe prach a špínu a vydal se hledat Maxi. Byl rozhodnut za každou cenu ukončit ten chlad mezi nimi. Nemusel hledat dlouho – stále ještě spala u dětí. Chvíli ji pozoroval. Náhle si uvědomil, že ji ztrácí a že ačkoliv ji včera v noci ze všeho vinil, tak na jeho lásce a oddanosti k ní se nic nezměnilo. Cítil, že až tohle všechno skončí, pak budou mít oba klid a snad budou žít tak jako dřív.
D'Shay vzal Maxi opatrně za ruku a ta se probudila.
„Dobré ráno lásko.“ Pozdravil ji rytíř. Chtěl jí vše vypovědět. Chtěl jí říci, že s ní půjde na kraj světa a že bude stát vždy po jejím boku. Že se na jeho lásce nic nezmění, jestli král zemře nebo bude žít, ale slova mu uvízla v hrdle. Nakonec se jen k e své milované nahnul a vroucně ji políbil na rty, doufaje, že pochopí jeho city, že mu porozumí...
Maxi se ulevilo, že se vrátil v pořádku. Zvedla oči, aby viděla do těch jeho. Zračila se v nich bolest smíšená s láskou. Nadechla se, ale to co chtěla říct bylo příliš těžké. Už teď vinili jeden druhého z toho, co chystají... ale král jim vzal už příliš a ještě stále měl co vzít. Mohou však dovolit, aby jejich děti vyrůstaly s cejchem, že jejich otec či matka byli vrahy krále? Raději znovu oči sklopila, nemohla a nechtěla čelit jeho pohledu. Vstala a chvíli postála nad postýlkou malého D’Shaye. Pak se otočila ke svému muži. Přímo cítila hradbu, která se mezi nimi vytvořila, ale nedokázala ji prorazit. Tak dlouho se uzavírala před láskou, že se nyní nedokázala vrátit. Milovala ho z celého srdce, ale najednou jí připadal cizí... a včerejší obvinění její odcizení jen podpořila.
D’Shay ji chvíli pozoroval. Pak ji v náhlém popudu chytil za ruku a vedl pryč. Ani se nesnažila odporovat. Odevzdaně šla za svým mužem. Ani jeden z nich nebyl schopen slova. Jejich duše byly raněny, srdce naplněna bolestí, zlobou i strachem. Došli do jejich komnat. D’Shay zavřel dveře a opět Maxi pozoroval. Jejich oči se střetly. Najednou Maxi nedokázala odhadnout, co D’Shay cítí. V jeho očích se míchala ona tvrdost, kterou zdědil po otci a které se tolik bála, s bolestí, kterou mu působila a s láskou, kterou k ní cítil. Dostala strach. Věděla, že každý jiný muž by její chování netrpěl. Podvědomě o krůček couvla. D’Shay její strach vycítil.

„Copak Maxi, bojíš se mě? A zavraždit krále se nebojíš…?!“ zašeptal D’Shay a probodával ji pohledem.

A najednou věděl, co musí udělat. Věděl, že musí zničit propast, která se mezi nimi hloubila. Přistoupil až k Maxi a chytil ji pevně za ramena. Nehýbala se. Cítil, jak jí zrychleně bije srdce. Přitáhl ji k sobě a přitiskl svá ústa na její. Snažila se ho odstrčit. Objal ji, aby se mu nevysmekla. Bránila se, ale držel ji pevně a stále ji líbal. Po chvíli její odpor slábl až ochabl úplně. Její tělo jako by zvláčnělo. Zvolna mu začala polibky oplácet. Vzal ji do náruče a odnesl k lůžku. Jemně ji položil a zasypával ji polibky. Vzedmula se v něm prudká vlna touhy. Nemilovali se spolu od narození dětí. Polibky byly stále vášnivější. Maxi v jeho náruči slastně zavzdychala. Jemně jí sundal šaty. Byl si jist, že nyní po něm touží stejně jako on po ní. Rychle odhodil své oblečení a přitulil se k jejím rozpálenému tělu. Opět ji zahrnul polibky a poté se jejich těla spojila a jejich duše odlétli až k oblakům, pryč od veškerého trápení.

Milovali se dlouho. Nenasytně i velmi jemně. Jako by si chtěli vynahradit, co zameškali, jako by to mělo být naposledy. Nakonec oba znaveni opojnými pocity usnuli jeden druhému v náruči. Probudili se o pár hodin později s vědomím, že svému trápení neunikli. Že zítra by měli dle plánu vyrazit na Camelot. Věděli, že si o celé věci musí promluvit.
Maxi se přitulila blíž k D’Shayovi. Cítila jeho teplo. Toužila schovat se do jeho náruče před celým světem. Nechtělo se jí prolomit tuhle kouzelnou chvíli, ale věděla, že je to nutné. Musí si mezi sebou vyjasnit, co oba cítí. A nadechla se. Začne tedy ona:
„Má-li král zemřít jen kvůli mé pomstě, nechť si klidně žije. Jeho smrt mi nevrátí nic z toho, co mi vzal. Pokud musí zemřít proto, abychom mohli klidně žít, pokud není jiná cesta, chci být s tebou. Nepustím tě samotného. Máme-li zabít krále, tak oba … ne jeden. Vidíš, co způsobilo jen podezření, že jeden z nás chce královu smrt víc než ten druhý? Prosím – buď oba nebo nikdo…“ Maxi se po vyslovení těchto vět nesmírně ulevilo. Řekla jimi všechno. Maličko se odtáhla, aby viděla na D’Shaye.

Ten byl zbaven slov. Dlouho se díval do hlubokých očí své milované a hledal v nich správnou cestu. Ale potom si uvědomil, že už zašli příliš daleko. Pokud by nyní couvli a nechali věcem volný průběh, navždy by žili ve strachu. Ve strachu z krále, ze sousedů...z každého cizince, který projde podhradím. A tento strach by se přenesl i na ně a nakonec by mezi ně vnikl jako ostrý klín. Avšak pokud svůj plán uskuteční, bude na jejich rodě navždy ulpívat znamení vraždy, které jen tak nezmizí. Ale pokud D'Shayův otec splní dohodu, bude mít moc očistit jejich čest. Byla to těžká volba a ani jedna z možností nebyla jistou...
„Lásko,“ promluvil po chvíli.
„Už jsme zašli příliš daleko na to, abychom rušili plány. Rytíř Bors se příliš vystavil nebezpečí na to, abychom teď všechno vzdali. Provedeme to. Ve jménu spravedlnosti pro nás i naše děti. Jen doufám, že vše vyjde. Budeme mít jen jeden jediný pokus...“, rytíř ji k sobě opět přivinul a snažil se vrýt si do paměti každý její dotek, její vůni …..

Ještě dlouho si oba užívali doteky toho druhého, ale nic krásného netrvá věčně: Nadešel čas příprav. Rytíř sepsal dopisy pro regenty všech hradů a vyzval je, aby připravili vojsko a všechny muže, které mohou postrádat. Maxi mezitím promluvila k lidu. Vysvětlila lidu, proč ženou muže do války a snad se i trochu ospravedlňovala v ohnivé řeči proti králi a jeho nenávisti. Poddaní si však po zprávě o brzké válce oddechli. Soužila je nejistota. Nevěděli, co je čeká. A nyní se jim dostalo jasné odpovědi. Ze všech kováren se začaly ozývat údery kladiva, jak kováři spravovali kusy zbroje, vytahovali čepele mečů a vraceli jim ostrost.
Poté povolal D'Shay k sobě do pracovny velitele vojsk a vysvětlil jim plán. Velitelé naštěstí vše rychle pochopili a neptali se, kde bude D'Shay s Maxi.
Minul další den a zvědové ohlásili, že k hranicím panství se blíží veliké vojsko. Rytíř spolu se svou ženou vyjeli vstříc lordu Anlekovi. Vojsko již rozbilo tábor, když oba spolu s doprovodem dorazili. Lord Anlek je okamžitě pozval do svého stanu a po formálním přivítání mu D'Shay nastínil jejich plán. Ve stanu nastalo ticho - lord Anlek chvíli přemýšlel a prohlížel si přitom Maxi. Ta zatím nepromluvila jediného slova; stále ještě nepřekonala odpor k tomuto muži.
„Dobrá, souhlasím. Ten plán zní rozumně a je to naděje na dobytí Camelotu bez jediného mrtvého muže. Vidím, že jsi se přeci jen ode mě něčemu naučil, rytíři.“ Pokýval hlavou a otočil se na Maxi:
„A vy, madam. Zvládnete to? Celý plán bude záviset na vaší rozvaze…“
„A vy pane, zvládnete přijít včas? Aše životy budou záviset na vašem příchodu…“ odpověděla mu Maxi ledovým hlasem.
„Raději půjdeme.“ D’Shay chtěl za každou cenu předejít šarvátce. Věděl, že si Anlek takové chování od ženy nenechá líbit. Pokynul svému otci a vystrčil Maxi ze stanu. Na Catcastle se vraceli mlčky. Každý měl hlavu plnou plánů a starostí. V tichosti dorazili domů a začali se připravovat na odjezd.
Chvíli po jejich návratu dorazil na Catcastle posel. V obálce s pečetí rytíře Borse našli D’Shay s Maxi dvě pozvánky na dnešní ples – každou na jiné jméno. U pozvánek byl pouze strohý vzkaz.

„Uvidíme se v tanečním sálu. Setkání platí.
Hodně zdaru...“

Maxi podala jednu z pozvánek D’Shayovi.
„Ta je tvoje…..“ Srdce ji bušilo na poplach už teď. Bylo ale lepší, že nepřijdou na ples společně, pokud by byl jeden z nich poznán, druhý bude mít šanci se zachránit.
Společně pak zašli do pokoje dětí. Času nebylo nazbyt, ale oba si chtěli užít možná poslední chvíle s dětmi. Zapamatovat si jejich vůni, jejich tvářičky. Čas neúprosně běžel. Maxi předala chůvě dopisy, které měla chůva předat v případě, že by se z plesu nevrátili.
něm vysvětlila jejich počínání a prosila chůvu, aby se za ně modlila, kdyby plán selhal. Další dva byly pro děti. Maxi chtěla, aby je dostaly až budou větší a schopny jejich obsah pochopit. Psala v nich, jak moc je mají s D’Shayem rádi… Poslední dopis byl adresován Tomovi. Toho prosila, aby se dětem stal poručníkem a dobře je vychoval.
Pak kývla na D’Shaye.
„Je čas, jdu se připravit.“ Políbili děti a ruku v ruce odešli z pokoje. Oba měli v očích slzy, ale věděli, že veškeré city musí dnes stranou
Jeden byl pro chůvu. Maxi v, mají-li svou roli sehrát přesvědčivě.
Maxi se vykoupala a nechala si vlasy vyčesat nahoru, aby zůstala odhalena její šíje. Komorná nechala splývat pouze pár pramenů v jemným loknách. Dlouho váhala, jaké šaty zvolit. Nakonec vybrala blankytně modré s hlubokým dekoltem, aby si jí král určitě všiml. Ještě trošku růže na bledé tváře… Maxi se zadívala do zrcadla. Byla spokojená. Mateřství její postavě nijak neublížilo. Naopak. Přidalo tam, kde bylo třeba. Z klenotnice vybrala malý náhrdelník. Byla hotová. Působila jemně a křehce. Do zrcadla zkusila naivní úsměv… ano, ten musí na krále určitě zapůsobit. Stále se však nemohla zbavit pocitu, že něco nevyjde, že něco je špatně.... ačkoliv se zoufale snažila tento pocit zaplašit. Pod šaty schovala dýku a vyšla z pokoje. Sešla do haly, kde na ní čekal D’Shay se dvěmi maskami v ruce.