Prokletí královské krve (25. kapitola)

Rytíř ji uviděl, jak sestupuje po schodech a dech se mu při pohledu na svou milovanou zatajil.
„Je tak nádherná...“ Pomyslel si.
„Jak skvěle by vypadala po boku krále. Byla by ozdobou každého plesu a každé větší společnosti. A přeci se vlády vzdala a žije v ústraní - po mém boku...“.
D'Shay podal Maxi jednu ze škrabošek. Společně nasedli do kočáru a vyrazili na cestu ke Camelotu. Cesta ubíhala rychle. V pohodlném kočáře však mezi oběma cestujícími panovalo ticho. Oběma se honila hlavou spousta myšlenek. Maxi se připravovala na nadcházející chvíle a rytíř se snažil vymyslet alespoň nějaký plán pro případ, že by se něco pokazilo. Bylo tu tolik možných chyb! Co by se dělo, kdyby je poznali hned u brány? Ano, Maxi měla dýku, ale tím by se sotva ubránili. I kdyby projeli branou Camelotu bez problému, mohli je zastavit stráže někde jinde - třeba u vstupu do hradu při kontrole pozvánek. Co když se král nezaměří na Maxi, ale na úplně jinou ženu - co pak?
Otázek a možností bylo mnoho a rytíř brzy poznal, že pokud bude myslet na tyto věci, ovlivní to jistě jeho chování na plese. Snažil se tedy vše vytěsnit z hlavy a doufal, že k němu přijde ten chladný klid, který se dostavuje před velkou bitvou. Ale klid nepřicházel.

Kočár zastavil před branou Camelotu. Kočí řekl hlídce, že veze hosty na ples a stráže je pustili bez dalšího zkoumání dál. Cestující v kočáře si oddechli. D’Shay pohlédl na svou ženu a sevřel jí ruku. Možná to bylo naposledy… Hned, jak kočár zastaví na nádvoří, vystoupí a rozdělí se. Nebylo by dobré, kdyby je někdo viděl pohromadě.
Kočár zastavil a oba si nasadili škrabošky.
„Miluju Tě …“ zašeptal D’Shay. „Nikdy na to nezapomeň.“
Kočí jim otevřel dveře a jako první vystoupil D'Shay. Nečekal až vystoupí dáma a vmísil se do davu.
Stráže letmo zkontrolovali pozvánky a vpustili je do hradu - bylo zde tolik hostů, že neměli čas prohlížet pozvánky důkladněji.
Taneční sál byl nádherně vyzdoben. V krásných křišťálových lustrech hořelo mnoho svící a osvětlovalo celou místnost. Na stěnách viselo mnoho krásných obrazů a trofejí, stoly po krajích sálu se prohýbaly jídlem na zlatých podnosech. Všude pobíhali lokajové, kteří roznášeli hostům jídlo a pití.
Náhle se ozvala se fanfára a hosté v sále se rozestoupili, aby vytvořili uličku. Přicházel král. Byl oděn v zlatý kostým, který představoval boha slunce. Král prošel uličkou doprostřed sálu a pokynul hudbě, že ples může začít. Hosté se seřadili ke slavnostní polonéze a zábava započala...

Maxi žasla, jak se Camelot změnil. Vypadal daleko honosněji, než jaký si ho pamatovala. Již při polonéze ztratila D’Shaye z dohledu. Jednu chvíli ho zahlédla, jak se snaží zoufale, leč galantně zbavit dam, které ho stále obklopovaly. Po pár tancích začínala být unavená. Nervy měla napnuté a po očku sledovala krále, kterého nebylo možné v jeho kostýmu přehlédnout. Věděla, že ji již delší dobu pozoruje. Stále ji však nevyzval k tanci. Netroufala si však udělat cokoliv, co by se vymykalo běžnému chování.
Právě dotančila s šlechticem, který jí neustále šlapal na střevíčky a páchlo mu z úst. Doufala, že se na další tanec ztratí tomuto tanečníkovi z očí. Náhle se dav kolem ní rozestoupil a vedle ní stál – král Morthy.
„Vaše výsosti…“ vysekla vzorovou poklonu. Najednou jí připadlo bláhové, že sem šla. Připadalo jí, že i s maskou ji král musí poznat…
„Madam, mohu vás požádat o tanec?“
„Jistě, vaše výsosti.“ Maxi se jemným dotekem ujistila, že maska pevně drží. S králem pak tančili v kruhu, který jim hosté uvolnili a pohledem hledala D’Shaye. Král dal pokyn hostům, aby začali také tančit. Byl velmi dobrým tanečníkem a kdyby nebyl mužem, kterého Maxi z hloubi duše nenáviděla, tanec by si užívala.
„Tančíte tak lehce, madam. Mohu si u vás zamluvit i další tance?“
„Zajisté, vaše výsosti.“ Usmála se Maxi.

Tančili společně další a další tanec.
„Máte s sebou doprovod, madam?“ zeptal se náhle král.
Maxi se svůdně usmála. „Jen takový, jak se na dívku sluší, vaše výsosti.“
„Ukážete mi alespoň kousek vaší tváře?“ Maxi zavrtěla hlavou.
„Jen kousek… když vás král poprosí?“ Tančili teď v opačné části sálu, než byl D’Shay, což se Maxi příliš nelíbilo.
„Vaše výsost si bude muset počkat na jinou příležitost. Tady vám svou tvář neukáži i kdyby vaše výsost prosila na kolenou. Dovedete si představit, co by tomu řekli hosté – král coby bůh slunce klečící na kolenou…“ smála se Maxi.
„Máte kuráž. Měla byste kuráž také na to, aby jste potěšila svého krále? Chtěl bych vidět více než vaši tvář.“ Král se jakoby omylem otřel rukou o Maxin živůtek. Ta se otřásla odporem, ale on si to vysvětlil po svém.
„Vidím, že i vy toužíte po mé společnosti…“ vzal Maxi za ruku a vedl ji pryč ze sálu.
„Vaše výsosti počkejte, já…“ byli blízko dveří. Na úplně jiné straně sálu, než byl salónek a než byl D’Shay. To nebylo dobré. Král ji táhl dál ze dveří a chodbou. Všimla si, že na chodbách je daleko více stráží než když přišli. Přemýšlela, jak zařídit, aby se vrátili do tanečního sálu.
„Vaše výsosti, já… snad jsem se unáhlila. Myslela jsem, že posedíme společně … třeba …. v salónku…“.
„V salónku? Někdo vám vyprávěl lži, které po Camelotu kolují? Do salónku vodím pouze ženy, na kterých mi nezáleží. Vám bych však chtěl poskytnout stejné potěšení, jako vy jistě poskytnete mně. Pokud budu spokojen, budete moci užívat výsad královské přízně a pohodlí královských komnat. Nebojte, vaší cti má přízeň neublíží..“
Zastavili se u dveří, před kterými postávalo nejméně šest vojáků. Jeden z nich dveře otevřel.
„Až po vás ….“ vyzval král Maxi ke vstupu. Pak se otočil k vojákům.
„Posilte stráže a dovnitř nikoho nepouštějte. Bude-li se někdo dožadovat vstupu – zabijte ho. Nechci být nikým rušen.“
Maxi se rozhlédla. V této místnosti na Camelotu ještě nikdy nebyla - ocitla se přímo v králově ložnici. Král zavřel dveře a přistoupil k ní.
„Nu, ukažte mi tvář, kterou přede mnou skrýváte, má drahá.“ Maxi zaváhala. Doufala, že si D’Shay všiml jejich odchodu, že se nějakým způsobem dostane přes stráže. Doufala, že se jí podaří dostat se k dýce ukryté pod šaty…. Zvolna sundala masku.
„Vy?!!!“ král se však zdál méně překvapen, než by Maxi očekávala.
„Tedy nemýlil jsem se. V tom sále jste i s maskou působila jako labuť mezi kachnami. Vaše odvaha je známá po celé zemi, ale váhal jsem, zda byste se dopustila takové drzosti. Mohl bych se dozvědět důvod vaší návštěvy?“
Maxi polkla na prázdno. Král ji tedy poznal už v sále. Co když si všiml také D’Shaye? Co když se o chystaném plánu dozvěděl?
„Vaše výsosti, přišla jsem vás poprosit o milost pro Catcastle a ostatní panství. Udělám vše pro to, abychom získali zpět vaši přízeň…“ Maxi si pomyslela, že tak neupřímná slova již dlouho nevypustila z úst.

„Uděláte všechno?“ posměšně se zeptal král.
„Tak si tedy svlékněte šaty…!“ Maxi by v té chvíli opravdu udělala všechno, aby nebyl D’Shay poznán a chycen. Jenže pod šaty ukrývala dýku. Kdyby jí král šaty svlékal, snad by se v té chvíli nepozornosti k dýce dostala….
„Pane, já … nemohu si šaty sama svléknout. Vždy mi pomáhá komorná. Potřebovala bych, šaty na zádech rozepnout….“ Snažila se Maxi o svůdný a pokorný tón hlasu.
„Snad bych mohla poprosit vás…o malou službu….“ Pomoci královy se však nedočkala. Král zavolal jednoho ze strážců.
„Tady dáma potřebuje pomoci se svléknutím šatů. Pomozte jí je rozepnout.“ Maxi věděla, že je zle. Voják jedním trhnutím rozepnul šaty a s lehkou úklonou a úsměvem na rtech odešel.
„Nu, teď si již šaty svléknout dokážete. A pospěšte!!“ Maxi se nehýbala.
„Tak bude to!!!“ Král přistoupil až k ní a chytil šaty za výstřih. Maxi ucítila jak se dotkl jejích ňader. Udělalo se jí špatně odporem k muži, jemuž byla vydána na milost. Morthy trhl rukou a šaty se jemně snesly k zemi. Maxi tam stála jen v košilce, která nedokázala skrýt připevněnou dýku…
„Chodíte na dostaveníčko ozbrojená? Což nevíte, že všichni odevzdávali zbraně u brány hradu? Ani se nehněte!!!“ Král sáhl po meči, který ležel na komodě za ním.
„Vaše výsosti, já… nikdy … ji nedávám pryč.“ zašeptala Maxi.
„Znáte to… bezbranná žena ….“ Bála se čím dál víc.
„Nehýbejte se. Pokud se pohnete, nebudu váhat a … Kde je rytíř D’Shay?!“ zeptal se náhle král.
„Není tady… neví, že jsem jela na Camelot…“
„Lžete!!!!“ král položil meč zpět na komodu, rozmáchl se a praštil Maxi do tváře. Vše se odehrálo rychle. Ta útok nečekala a ztratila rovnováhu. Upadla a praštila se do hlavy o roh komody. Na chvíli ztratila vědomí.
Pud sebezáchovy ji přinutil se probrat. V místnosti byli čtyři vojáci a král jim vydával rozkazy. Bylo jí jasné, že již teď jsou chodby plné stráží a že se k ní D’Shay jen tak nedostane… Dva vojáci vyšli ze dveří ven. Maxi rychle sáhla pro dýku, ta však na svém místě již nebyla. Její pohyb však znovu upoutal královu pozornost.
„Vstaňte!“ zařval král. Maxi pomalu vstala. Hlava se jí točila a z prasklého rtu jí tekla krev.
„Ještě jednou se zeptám. Kde je váš muž?!!!“
„Nevím, pane. Není na Camelotu.“ špitla Maxi a pohlédla na šaty ležící na zemi. Ve spodní košilce se cítila ponížená.
„Naše společné chvilky budeme muset tedy odložit. Teď bych si s vámi stejně moc neužil. Raději počkám, až sama budete prosit o moji přízeň. Ale být vámi, moc bych neotálel.“ ušklíbl se král.
„Tam, kde budete pobývat, ženská krása rychle uvadá a já bych o vás pak už nemusel mít zájem…“ Poté se otočil na stráže.
„Odveďte ji!“ rozkázal strážím.
„Ale jemně, je to dáma.“ dodal jízlivě.
„Dejte jí tu nejlepší celu s výhledem na mučírnu. Myslím, že se tam brzy objeví i její muž. Jistě se ráda pokochá pohledem, jak její milovaný sténá na mučidlech. Jděte zadem, nikdo nemusí vědět, jakého ptáčka jsme chytli. Dejte ji do okovů a bedlivě hlídejte. Je příliš cenná, než aby nám nějakým záhadným způsobem zmizela.“
Stráže chytli Maxi a vlekli ji zadní chodbou pryč. Z hlavní chodby se ozval hluk. Král uchopil meč a vyšel ven.