Prokletí královské krve (26. kapitola)

D’Shay se snažil nespustit Maxi z očí. V přeplněném sále to bylo těžké. Děkoval v duchu králi, že na sebe vzal tak nápadný oblek. Náhle si všiml, že král tlačí Maxi stále více a více na druhý konec sálu, než byly dveře salónku. Nebo se mu to zdálo?
Odpověď našel o chvíli později - král s Maxi opustili sál. D’Shay se snažil co nejrychleji protlačit davem a vydal se za nimi. Chvíli je sledoval, ale na chodbách bylo příliš mnoho stráží na to, aby vypadal nenápadně. Nezbývalo než se vrátit do tanečního sálu. Chvíli přemýšlel co dál. Tušil, kde se teď Maxi nachází - zcela vydána do rukou muže, který se nezastavil před ničím. Zvolna se ho zmocňovala panika. Pohlédl z okna a usilovně přemýšlel. Anlekovo vojsko muselo být již velmi blízko. Rytíř Bors čeká se svými muži v tajné chodbě za zdí salónku. Vchod do salónku byl ale střežen...
„Jak jen odpoutat pozornost stráží?“ a náhle ho napadla spásná myšlenka. Počkal, až dohraje hudba. Nadechl se a z plných sil zakřičel do sálu:
„Úto-o-o-ok...před hradbami Camelotu je obrovské vojsko...všude jsou vojáci!!!“
Sál oněměl a k rytíři se otočily stovky párů očí. Chvíli panovalo zaražené ticho, ale jak hostům začal docházet význam slov, která právě slyšeli, začal se dostavovat požadovaný účinek. Dámy si mezi sebou začaly šeptat a mnoho mužů se vyhrnulo k oknům a zírali do tmy.
Oči nás tak rády klamou! Často vidí to, co chceme vidět a tak se mužům, opravdu chvílemi zdálo, že viděli pochodně vojáků či odrazy měsíčního světla od lesklých zbrojí nepřátel. A snad tomu i tak bylo, neboť vojsko již muselo být téměř na dohled. Sálem se začaly šířit zvěsti a velikosti vojska. Muži se začali dohadovat, čí vojsko by to mohlo být. Dámy zajímalo, jak s nimi všemi naloží, ale všichni se shodli, že král zřejmě věděl vše dopředu a proto spolu se svojí favoritkou opustil předčasně ples. Na rytíře, který tuto zprávu rozšířil, všichni zapomněli. Stráže se snažily udržet klid a pořádek, ale záhy se samy staly terčem rozvášněného davu. Sálem to hučelo a hosté se začali tlačit u dveří a dožadovali se, aby je stráže pustily ze sálu. Nakonec se dveře rozletěly a hosté se vyhrnuli do chodby mezi překvapené stráže...

Rytíři už nikdo nevěnoval pozornost. D'Shay vběhl do salónku. O chvíli později se v obložení salónku otevřeli tajné dveře a ven vyšla dvacítka mužů v lehkých zbrojích.
„Rád tě vidím, rytíři Borsi.“ Podal D'Shay ruku spiklenci a v rychlosti mu sdělil, co se stalo.
„Král odvedl Maxi jinam a na chodbách jsou zesílené stráže. Někdo zřejmě mluvil...a nebo ti král neuvěřil, když jsi mu vysvětloval svou přítomnost na Catcastlu. Dejte mi meč...tady končí všechny naše plány - je čas na boj. Musíme se probojovat ke králi. Myslím, že teď už ví s kým má tu čest. Musíme spěchat, než bude pozdě….“
Bors jen kývl hlavou a pevně sevřel D'Shayovu ruku. I v jeho očích se objevil strach z toho, co se asi nyní odehrává v královských komnatách. Pokynul jednomu z mužů:
„Bránu!“ víc nebylo třeba říkat. Muž zmizel ve tmě tajné chodby.
D’Shay se ozbrojil mečem, za opasek zasunul dýku a spolu s ostatními vyšli ze salónku.

V chodbách Camelotu panoval zmatek. Šlechtici v maskách hnáni pudem sebezáchovy pobíhali chodbami sem a tam a pletli se do cesty strážím. Do tohoto zmatku vešla dvacítka mužů v černé zbroji. Účinek byl okamžitý. Hosté, kteří si mysleli, že nepřátelské vojsko proniklo až do hradu, se s výkřiky hrůzy dali na zběsilý útěk šlapaje jeden po druhém. Strážím tak znemožnili, aby se seskupily a postavily k obraně. D'Shay s žoldáky pomalu postupovali směrem ke královským komnatám, ale čím hlouběji se dostávali do hradu, tím tužší byl odpor královské gardy.
Tu se otřásla zem a v městě vyskočily obrovské plameny.
„Catcastlovští dorazili!“ křikl D'Shay a dodal tak zpět trochu sil znaveným žoldákům. Doufal, že se vojsku podaří brzy zlomit odpor dole ve městě a přispěchá jim na pomoc.
Zvolna postupovali vpřed. Z jejich skupiny byla naživu stále ještě většina mužů, i když byli vyčerpáni a obdrželi od protivníků mnohé šrámy. Konečně se dostali do menšího sálu, ze kterého už vedly dveře do soukromých královských komnat. A tam už na ně čekala královská garda v čele s - králem.
Muži chvíli strnuli a pozorovali protivníka. A poté se na sebe vrhli. V místnosti bylo dost prostoru a tak se muži rozvinuli do linie aniž by si navzájem překáželi. Královi vojáci měli výhodu - nebyli unaveni, měli lepší zbroj a přítomnost krále, kterého byli povinni chránit, jim dodávala na odvaze to, co jim ubíralo vědomí o vojsku před hradbami. Nicméně Borsovi muži nenechávali gardě nic zadarmo. Do boje je hnalo vědomí, jak by s nimi bylo naloženo, kdyby se teď vzdali...
Boj se blížil ke konci. Už zbýval jen D'Shay s Borsem spolu s několika posledními unavenými žoldáky. Královská garda je sevřela v kruhu a nedovolila jim jediný pohyb. K rytířovu vzteku se král ani na chvíli nezapojil do boje - vše jen sledoval z bezpečné vzdálenosti.
„Rytíři z Catcastlu, je konec!“ zvolal král.
„Vzdej se a já tobě i tvé ženě zaručím rychlou smrt...“ Usmál se jistý si svou převahou.
„Čas i způsob své smrti si vyberu sám! Nech řečí a raději se mi postav v boji, ty...“ D’Shay nenacházel slov pro označení muže, kterého viděl před sebou. Jeho samolibý úsměv a strach, co asi udělal s Maxi, doháněly D’Shaye k šílenství.
Král chvíli mlčel a rytíř se již bál, že se nenechá k boji vyprovokovat. Morthy však nakonec vytáhnul meč z pochvy a vykročil k rytíři. Gardisté stojící okolo rytíře se rozestoupili a umožnili D'Shayovi, aby zvedl svůj zakrvácený meč a vyšel vstříc králi.
Ten se na rytíře vrhl silou dravce a zasypával ho údery. D'Shay se z posledních sil bránil a ustupoval. Zády narazil do zdi a na chvíli ztratil rovnováhu. Zaváhal a král toho využil. Rytíři projela nohou ostrá bolest, jak ho králův meč zasáhl pod koleno pravé nohy. D’Shay upadl.
„Konečně mi klečíš u nohou! Stejně bude klečet i tvá žena, až si ji vezmu i přes její odpor. Máš štěstí, zemřeš rychle, ale ona bude prosit o to, abych ji zabil….“ ušklíbl se král a rozmáchl se k poslední ráně.
Meč dosáhl svého vrcholu, když se místností ozval znovu třeskot zbraní – vojsko přišlo na pomoc svému pánovi! Král se na okamžik otočil po původci zvuku. Rytíř uchopil pevněji meč a naslepo bodl vzhůru. Obestřela ho tma...

Když otevřel oči, uviděl svého otce.
„Otče...přišli jste...včas.“ Zašeptal rytíř.
„Ano...synu. Už je konec. Vojsko obsadilo město, Camelot se vzdal a král - je mrtvý. Zasadil jsi mu smrtelnou ránu. Ale co se stalo? Proč tady došlo k boji? Kde je tvá žena? Vždyť to ona měla krále odlákat.“ Vyptával se lord Anlek a D´Shay si vzpomněl na Maxi. Do těla se mu vrátila síla. Teď byla hnací silou rytíře ona. Nic nebylo důležitější než její nalezení.
„Král ji někam odvedl - rychle, musíme ji co nejdříve najít. Kdo ví, co jí udělal.“
D’Shay se pokusil vstát, ale nohou mu opět projela prudká bolest. Tiše zaklel.
„Pomozte mu! Odneste ho do královy ložnice a zavolejte někoho, kdo ošetří mého syna i ostatní raněné.“ Ujal se velení lord Anlek. Dva gardisté pomohli zraněnému rytíři vstát a vedli ho do komnaty za jejich zády. D’Shay si okamžitě všiml Maxinných šatů i krůpěje krve vedle nich.
„Proboha, Maxi…“ zasténal bolestí a strachem o svou ženu. Do pokoje už vešli také lord Anlek a rytíř Bors.
„Ví někdo, kam zmizela rytířova žena?“ otočil se lord na stráže, které postávaly poblíž a stále jakoby nevěřily tomu, že král je mrtev.
„Já, pane…“ ozval se jeden z mužů. „Je dole v žaláři, sám jsem ji tam na králův rozkaz vedl…“ D’Shay se začal zvedat z lůžka.
„Ležte, příteli.“ zarazil ho Bors a zvedl ze země Maxinny šaty.
„Přivedu vám ji.“ Pak se otočil na postávající vojáky:
„Vy zatím shromážděte šlechtice, kteří neutekli, v tanečním sále. Bude třeba k nim i k lidu promluvit. A ty mne veď..“ ukázal na vojáka, který do žaláře Maxi vedl. D’Shay se svým otcem osaměli. Rytíř využil té chvíle, aby otci vyprávěl co se událo od okamžiku, kdy přijeli na Camelot.

Maxi seděla na studené zemi. Třásla se zimou a strachem. Neměla tušení, co se děje venku či nahoře v komnatách. Věděla pouze to, že D’Shaye zatím nechytili živého. To už by byl nejspíš zde. S hrůzou pohlédla na nástroje v mučírně. Zoufala si při pomyšlení, co jejího muže čeká, bude-li chycen.
Ozvaly se kroky. Maxi hrůzou ani nedýchala. Do mučírny vstoupil Bors v doprovodu jednoho ze strážných.
.„Borsi…“ zašeptala Maxi a srdce se jí sevřelo nesmírnou bolestí. První, co ji napadlo bylo, že je zradil.
„Klíče!“ křikl Bors na žalářníka. Ten váhal.
„Jakým právem, pane?“
„Právem nejvyšším. Král je mrtev a ty tady držíš pod zámkem možná budoucí královnu. Tak pohni!“ křikl Bors na žalářníka. Vzal si klíče a odemkl kopku. Klekl si k Maxi a sundával jí okovy, které jí i za tak krátkou dobu odřely zápěstí i kotníky do krve..
„Je po všem, Maxi.“ zašeptal. Při pohledu na ni se mu sevřelo srdce. Zachytil otázku v jejích očích. Otázku, kterou se bála vyslovit.
„D’Shay je zraněný, ale bude v pořádku. Neboj se už.“ Zvedl ji ze země a vynesl z kopky. Maxi se úlevou rozplakala. Pohladil ji po ruce a podal jí šaty.
„Měla by ses obléci. U D’Shaye je také lord Anlek. To on nás všechny zachránil. Musíš se vzchopit. Je třeba co nejdříve promluvit k lidu.“ Maxi vklouzla do šatů, které jí jako mávnutím proutku vrátily její důstojnost.

„Maxi, ještě než půjdeme nahoru, musím ti něco říct… Měl jsem ti to říct už dříve, ale bál jsem se, abys neudělala znovu stejnou hloupost. Teď je nutné, abys to věděla - když je král mrtev. Listiny s tvojí abdikací, které jsi tenkrát poslala po svém veliteli stráží, na Camelot nikdy nedorazily. Tvůj posel je nepředal. Myslím, že doufal, že si vše rozmyslíš a že se po tvém boku stane králem. Po vypálení Charleslandu jsme si všichni mysleli, že jsi mrtvá. A tak královská rada dosadila na trůn dalšího v pořadí… Pro Morthyho to musel být šok, když se dozvěděl o tom, že žiješ. Myslím, že právě proto po vás tak šel. Ty a tvůj muž máte teď na korunu plné právo a všichni z královské rady vás podpoří. Měli byste vše zvážit .…“
Maxi jen pokývala hlavou. Tušila to. Vše tenkrát proběhlo velmi rychle a odpověď z Camelotu nikdy nedostala…
„Děkuji Borsi, že jsi mi to řekl. Ale není co zvažovat. D’Shay slíbil korunu lordu Anlekovi za to, že nám pomůže. Sám jsi řekl, že nebýt mého tchána, tak bychom se zde takhle nebavili. Ale dost už pojďme za ostatními.“