Prokletí královské krve (27. kapitola)

Konečně vstoupili do královy komnaty. Maxi se vrhla k D’Shayovi, který seděl na lůžku. Doktor mu právě ošetřil ránu na noze a ujistil ho, že rána je čistá, meč nezasáhl kost.

„D’Shay, lásko. Tolik jsem se o tebe bála….“ Maxi se vrhla svému muži do náruče.
Pak se otočila na lorda Anleka, který ji pozoroval s přivřenými víčky. Zadívala se na muže, kterému tak dlouho nedůvěřovala. V pokoji zavládlo napjaté ticho.
Věděla, že by se měla poklonit a vyjádřit svou pokoru a díky. Stála před budoucím králem a byla pouhou ženou jeho syna. Hlásek uvnitř ji nabádal, že by tomu tak nemuselo být… stačilo pouhých pár slov a jejich společenské pozice by se obrátily. Ale ona vládnout nechtěla a navíc bylo nutné dodržet daný slib.
Poklonila se a zašeptala slova díků. Vzal její ruku a políbil ji.
„Dobře si D’Shay vybral.“ pomyslel si. „Každá jiná by se složila po dnešním zážitku. Z ní ale sálá důstojnost… Jeho syn však nyní potřebuje dědice. A pokud mu ho tato žena nedá, je bezcenná. Musí se synem o této záležitosti pohovořit…“
„Myslím, že bychom měli jít do tanečního sálu a promluvit k shromážděnému lidu …“ ozval se rytíř Bors.
„Ano, všichni by se měli dozvědět, že král...zemřel.“ Ozval se D'Shayův otec.
„Jsi se nemohl dočkat, že otče? Máš už připravenou řeč?“ Promluvil znechuceně rytíř. Najednou mu bylo ze všeho špatně. Dlouho přemýšlel, zda si dokáže pošpinit ruce královou krví. A teď se odpovědi dočkal. Potom se však zadíval na Maxi. Ještě teď měla na tváři rudou skvrnu a napuchlý ret. Kolik strachu musela vytrpět tam dole?
„Co to bylo za člověka, když takto zacházel se ženou?“ Napadlo rytíře a postupně mu do nitra pronikalo vědomí, že se zachoval správně. Sevřel ruku Maxi:
„Dobře, pojďme. Ať už tu zavládne pořádek ...“ a s bolestí v očích kulhal za ostatními.

Dveře sálu se otevřely a v sále zavládlo ticho. Nejprve vešlo do sálu několik anlekových vojáků a teprve po nich lord Anlek s rytířem a jeho ženou po jedné straně a rytířem Borsem po straně druhé. Hosté se rozestoupili a se strachem v očích pozorovali příchozí.
„Král je mrtev.“, promluvil do ticha silným hlasem lord Anlek.
Sálem to zašumělo. Nic víc nemusel D'Shayův otec vysvětlovat - lidem v sále stačil pohled na zakrvácené meče vojáků i samotného lorda. Opět nastalo ticho. Stovky očí se vpíjely do lorda a jeho doprovodu. Ten hrdě pohled oplácel a snad i šlechtice vyzýval, aby proti němu někdo vystoupil.
Náhle se v sále něco změnilo. Několik málo šlechticů pokleklo a vzdalo úctu lordu Anlekovi. Po chvíli se k nim přidávali další a další až celý sál klečel a vzdával holt budoucímu králi.
„Vidíš lásko, bude to dobrý král. Pouhým pohledem si je získal.“, zašeptal D'Shay k Maxi.

Na D'Shaye s Maxi všichni zapomněli. D'Shay vzal Maxi za ruku a vedl ji pryč ze sálu. Na chodbě našel několik vystrašených sluhů a přikázal jim, aby pro ně našli pokoj a pro dámu, aby připravili koupel. Sloužící se s úkosem podívali na rytířův meč, který byl stále ještě zašpiněný krví mrtvého krále a bez námitek je zavedli do útulného pokoje. Maxi se vděčně ponořila do připravené lázně a snažila se ze sebe smýt špínu camelotského sklepení. D’Shay se zatím kochal pohledem z okna - sluhové pro ně našli pokoj s krásným výhledem na Camelot. Na několika místech dohoříval požár, v ulicích bylo mnoho vojska, které udržovalo pořádek. Ale lidé byli zavřeni doma. Nikde se již nebojovalo. Obránci Camelotu byli poraženi a smířeni s tím, že nyní budou sloužit novému pánovi.

Maxi spolu s koupelí smyla i pocit ponížení, který ji sužoval od chvíle, kdy se ocitla v králově ložnici. Ponořena do teplé vody přemýšlela o slovech rytíře Borse. Její práva tedy nezanikla a sňatkem s ní přešla také na D’Shaye. To on se měl dnes prohlásit za krále, ne lord Anlek.
Maxi poprvé začala zvažovat, jaké by to bylo stanout po boku D’Shaye na špičce společenského žebříčku. Rychle však tyto myšlenky zaplašila. Slib, který D’Shay dal svému otci, platil. Doufala jen, že jim lord Anlek zachová přízeň a neobrátí svou moc proti svému synovi.
Po koupeli ještě napsala pár řádek pro chůvu. Tušila, že se z Camelotu hned tak nedostanou a chtěla ji ujistit, že je vše v pořádku, že jsou živi a zdrávi. Zatoužila po tom, mít děti u sebe na Camelotu, ale příliš se bála o jejich bezpečí. Když posel odešel, ulehla vedle D’Shaye, který již dřímal. Usnula téměř okamžitě….

Vzbudili se odpoledne. D‘Shay byl ještě stále bledý a zranění ho bolelo, ale snažil se nedat nic najevo. Oba byli stále ještě trochu v šoku z událostí minulé noci. Oblékli se a v tom se ozvalo zaklepání na dveře.
„Ano..“ ozval se D’Shay a instinktivně sáhl po meči, ale ve dveřích se objevilo páže.
„Pane, paní, rytíř Bors vás prosí, zda byste se oba mohli dostavit do sálu, kde zasedá královská rada… Jejich zasedání právě skončilo.“
D’Shay kývl a dovolil pážeti odejít.
„Copak nám náš přítel asi chce?“ přemýšlel polohlasem. Maxi tušila, že teď je poslední vhodná příležitost seznámit D’Shaye s tím, co se dozvěděla v žaláři od Borse.
„Lásko, musím ti něco říct…“ Vše rytíři vypověděla. D’Shay ji napjatě poslouchal a poté jí připomněl slova, která mu tenkrát po bitvě na Catcastlu vmetla do tváře.
„Vzpomínáš Maxi … to ty jsi řekla, že staneš-li se po mém boku královnou, budeš jen loutkou… že mne nepodpoříš… Tak proč mi to teď říkáš? Proč o tom vůbec uvažuješ?“ zamračil se.
„Ne, ta slova sis vysvětlil špatně. Tenkrát jsem nechtěla, abys po boku svého otce usiloval o moc, ale od té doby se mnohé změnilo. Pokud by ses nyní rozhodl přijmout korunu, podpořím tě, jak nejvíce budu schopna. Ale stejně není o čem přemýšlet – slib daný tvému otci platí. Chtěla jsem však, abys o svém plném právu na trůn věděl dříve než budeš jednat s královskou radou…“

O chvíli později společně vešli do sálu, kde se scházela královská rada. Bors na ně čekal sám. V tváři byl bledý a pod očima se mu rýsovaly kruhy od nedostatku spánku. Vyzval je, aby se posadili.
„Nebudu chodit okolo horké kaše, příteli. Královská rada právě ukončila své sezení. Nevím, jestli vám stihla Maxi říct, co se od mne včera dozvěděla.“ D’Shay přikývnul.
„Ano, řekla mi o tom.“
„Královská rada nebyla příliš nadšena tím, že by měl na trůn usednout lord Anlek.“ pokračoval rytíř Bors.
„Chtěli na trůn vás a vaši ženu. Řekl jsem jim o slibu, který jste dal svému otci i o přání vaší ženy, aby byl slib dodržen. Královská rada chce po nedávných událostech významně omezit moc krále. Jsou zde obavy, že by lord Anlek mohl zneužít své moci, neboť mnozí z rady vědí o jeho kruté vládě na severních panstvích. Jeho korunovace bude schválena za určitých podmínek. Je to starý muž a je možné, že dlouho vládnout nebude. Toto rychlé střídání králů zemi neprospívá a my chceme zabránit dalším rozbrojům ohledně koruny v případě jeho smrti či odstoupení. Takže královská rada jednomyslně odhlasovala, že nástupnické právo zůstane u lorda v rodě, ale pouze pro vás a vaše potomky. Vaše děti tak získají titul korunního prince a korunní princezny. Další podmínkou, pane, je vaše pasování na prvního rytíře a tedy účast na zasedáních a hlasování královské rady. Bylo by dobré, kdyby jste se usadili na Camelotu, alespoň po dobu než bude země dána do pořádku. Maxi pak získá výsady první dámy Camelotu, neboť místo královny zůstane volné, pokud se tedy lord neožení. Budete se oba účastnit větších společenských akcí, důležitých audiencí a diplomatických jednání. Ostatně, pane, jste královou rodinou, takže tyto povinnosti vyplývají i z tohoto postu.
S lordem jsme ještě o našich podmínkách nemluvili. Chceme nejdříve znát vaše vyjádření, pane.“ Rytíř se odmlčel a pohlédl na D’Shaye.
„Tak to je konec klidné idylky na Chardonnay… “ pomyslela si Maxi a zadívala se na svého muže. Příliš záleželo na tom, co nyní řekne.
D'Shay přešel k oknu a chvíli se z něj díval na Camelot. Viděl následky požárů, ale nebylo to nic, co by se brzy neopravilo. Hradby se tyčily stále ve své plné kráse a nevypadaly poškozené - Camelot se jemu a jeho otci poklonil dřív, než vojsko stihlo napáchat škody. Velký díl zásluh na tom měl také Bors - vždyť bez jeho mužů by neměli šanci... ale D'Shay si uvědomil jednu věc - Camelot nedobyli díky své vojenské síle nebo díky štěstí, ale zradou! Bors byl stále jedním z králových rytířů a i když to byl král špatný, pořád mu měl zachovávat dle své přísahy věrnost. D'Shay začal věřit, že zrada ho bude provázet životem až dokonce.
„Borsi, kde je teď královská rada?“, zeptal se rytíř.
„Členové rady odešli za svými povinnostmi. Musí uvést Camelot zase do pořádku, uklidnit lid a všechny zpravit o novém králi. Je třeba také připravit pohřeb Morthymu.“
„Dobře...“, skočil mu rytíř do řeči.
„Jdi a svolej je. Já vím, že nemám právo na svolávání Rady, ale myslím, že v tuto chvíli je to jedno! Čekají na mé rozhodnutí a já jim ho rád dám...“

Po chvíli se začali do sálu trousit členové Rady. Za maskou jejich vznešenosti bylo vidět únavu.
„Velevážená Rado.“ promluvil D'Shaye a snažil se o pevný tón, což nebylo vůbec jednoduché vzhledem k tomu, že hovořil k nejlepším mužům země.
„Rytíř Bors mi tlumočil vaše usnesení.. Předpokládám, že čekáte moji odpověď. Tedy dobrá, dostanete ji. Nebudu však mluvit za zády svého otce, kterého se vaše usnesení a mé rozhodnutí také týká. Borsi, jdi a přiveď sem lorda Anleka!“
V Radě to zašumělo. Její členové počítali s tím, že jim rytíř padne k nohám a bude vděčný za poctu, které se mu o nich dostalo. Nyní viděli, že se situace komplikuje a že se jim vymyká z rukou. D’Shay mlčel a zadíval se na Maxi, která seděla v koutě nikým nepovšimnuta.
Lord Anlek vešel do sálu a přítomní rytíři mu mírnou úklonou vzdali čest. D'Shay stručně řekl otci, to co mu navrhla královská rada. Obličej lorda Anleka se stáhl do nebezpečného šklebu, ale D'Shay ho nepustil ke slovu.
„Velevážená rado! Mně i mé ženě je velkou ctí, že naše děti získají nástupnické právo a mohu vám slíbit, že je vychováme jak nejlépe budeme moci a na jejich úděl je připravíme. Co se týká vaší druhé podmínky - odmítám se stát vaší loutkou. Chcete omezit pravomoce krále. Ale copak to nebyla Rada, která selhala? Copak by kdykoliv jindy a kterémukoliv jinému králi prošlo, aby bez souhlasu rady vytáhnul s vojskem do války?! Přestože právo bylo na mé straně, Morthy ze mě udělal štvanou zvěř a vypsal na hlavu mou i mé manželky odměnu! Poštval proti mě sousedy a ti se s jeho souhlasem pokusili o zabrání mých pozemků! A to vše se souhlasem Rady! Tak se ptám - kdo zklamal? Král a nebo vy?! A teď po mě chcete, abych mezi vás usedl? Po vašem boku? Ne. Hned jak se mé zranění zhojí a spolu s Maxi nabereme dostatek sil, vrátíme se na své panství a budeme se věnovat svým dětem, na které jsme zatím díky vašim intrikám neměli čas. A pamatujte, že lord Anlek má mou plnou podporu...!“ dodal nakonec své řeči a cítil, že se mu podlamují kolena rozčilením. Členové Rady ho sledovali nevěřícnými pohledy. Jediný Anlek se usmíval, jistý si svým postavením. Že by se ho jakkoliv dotkla zpráva o tom, že má vnoučata, na sobě nedal znát.

„Myslím, že rytíř D'Shay řekl vše, co bylo potřeba.“, ozval se do nastalého ticha nový král. „Já královskou radu respektuji a slibuji vám, že vždy budu vašim radám naslouchat a budu plnit vaše přání. Stejně tak uznávám právo dětí mého syna na královský trůn a těším se na chvíli, kdy mi bude dovoleno je spatřit.“. Rytíři z rady chvíli sledovali nového krále. Zavládly rozpaky. Takto si to neplánovali. Nakonec odešli po své práci.
„Otče, odpusť, ale teď chci být se svou ženou...sám.“ pravil rytíř, když zůstali v sálu sami jen s Borsem a otcem.
Rytíř vedl Maxi beze slova do komnat, které včera dostali. Tam proti ní usedl do křesla a vzal ji za ruku.
„Lásko, nezlobíš se na mě za mé rozhodnutí?? Vím, že jsem rozhodl i za tebe, ale já bych zde nemohl být šťastný. Být pořád někým sledován, být pořád ve středu pozornosti. A pro děti bude lepší, když budou ještě chvíli od Camelotu co nejdál...“

Maxi se zadívala s láskou na svého muže. Nechtěla mu říkat, jak moc se jí ulevilo, že se takto rozhodl. Nesmírně si ho za jeho rozhodnutí vážila.
„Ne, vůbec se nezlobím. Naopak.“ Zvolna vstala a přešla k oknu.
„Jen se podívej. Pyšný Camelot… Bílé věže, mohutné hradby, ale také špína zastrčených uliček. Falešná hrdost a zrádná srdce. Věřím, že většina těch „ctihodných rytířů“ by nás bývala s ledovým klidem prodala za vypsanou odměnu. Už bychom nikdy neměli klid a děti by zde nemohly vyrůstat v klidu. Má-li malý D’Shay jednou usednout na trůn, chci mu dopřát klidné chvíle dětství, ne aby byl od útlého dětství týrán dvorní etiketou. Chci, aby obě děti poznaly život prostého lidu, protože jenom tak mohou spravedlivě vládnout. Kdybys na podmínku Rady přistoupil, poštval bys proti sobě svého otce. Myslím, že sis všiml výrazu v jeho tváři, když se dozvěděl o jejich podmínkách. Stali bychom se loutkami uprostřed té špíny tady… Lásko, stýská se mi po dětech. Chtěla bych jim vynahradit, co jsem zmeškala. Teď už snad nemáme nepřátel a budeme snad žít v klidu. Prosím, vraťme se co nejdříve na Catcastle a následně na Chardonnay. Myslím, že u korunovace nás nikdo postrádat nebude…“

D’Shay objal láskyplně svou ženu. Věděl, že se rozhodl správně. Ozvalo se zaklepání a do komnaty vstoupil jeho otec.
„Otče, říkal jsem ti, že chceme být sami…“ řekl místo poklony D’Shay. Ani Maxi se neměla k projevům pokory.
„Omlouvám se, vím to. Chtěl jsem ti jen říct, že jsi mě za posledních pár hodin několikrát překvapil. Nikdy bych nevěřil, že se postavíš králi. A tvá dnešní slova mne ujistila, že umíš držet svůj slib. Cením si toho. Navíc, pokud jsem správně pochopil, máš již potomka? Je to chlapec?“
„Před pár měsíci se nám narodila dvojčata, pane.“ Ozvala se Maxi, kterou budoucí král úplně přehlížel. „Chlapec a dívka.“
„Hm, dívka je bezcenná. Jen zemi o věno oslabí.“ Zabručel polohlasem lord.
„K chlapci ti gratuluji, synu. Jak jsem pochopil ze slov těch, kteří si hrají na královskou radu, má být mým následníkem. Bylo by dobré, aby byl vychováván na Camelotu, jak se na budoucího krále sluší. Samozřejmě, až zde dám věci do pořádku.“

„Nejprve za mě chtěla rozhodovat Rada a teď i ty? Pokud vím, tak naše dohoda zněla jasně - já ti pomohu ke koruně a podpořím tě, až budeš upevňovat svou moc. Na oplátku jsem chtěl svobodu pro mé panství a očištění naší cti. O tom, kde budou žít mé děti rozhodnu se svou ženou sám a ty se raději postarej, aby jsi dal do pořádku věci na Camelotu. Šlechtici se budou ještě vzpínat. Po králi ti jistě padlo do klína mnoho majetku - radím ti, aby jsi alespoň jeho část rozdělil mezi ty šašky . Tím je umlčíš.
My dva v nejbližší době opustíme Camelot a bylo by dobré, abys mne a mou ženu zbavil obvinění minulého krále. Také budu potřebovat svolení, abych mohl svým sousedům připomenout, čí majetek se snažili pro sebe získat. A teď už jdi..“, tlačil D'Shay otce ze dveří. Když znovu osaměli, vydechl si a znovu Maxi objal:
„Myslím, že bychom měli Camelot opustit co nejdřív…“