Prokletí královské krve (28. kapitola)

O pár dní později měl D'Shay od svého otce vystavené veškeré listiny, které požadoval. Byla očištěna jejich čest a stvrzen nárok na celé D'Shayovo panství. Rána na noze se téměř zhojila a Maxi netoužila po ničem jiném, než být zpátky u svých dětí. Nic je už na Camelotu nedrželo. Konečně sedli do kočáru a vydali se zpět na Catcastle.
Ještě nikdy se Maxi na Catcastle tolik netěšila. Ihned po příjezdu spěchali společně za dětmi. Zdálo se, že za dobu jejich nepřítomnosti velmi vyrostly. Chůva je z povzdálí pozorovala, jak tam stojí všichni v objetí a těší se ze svého shledání.
Na Catcastlu strávili jen nezbytnou dobu. D’Shay opět předal správu hradu regentovi a jednoho slunečného dne bylo konečně vše připraveno k odjezdu na Chardonnay. Však bylo také na čase. Listí na stromech zlátlo a ze severu začal vát studený vítr.
Na Chardonnay je však čekalo smutné překvapení. Bylo tomu právě dva dny, kdy chůvina vnučka Anna zemřela při porodu své dcerky - malé Aničky. Bylo ironií osudu, že Tom zachránil život Maxi, ale ke své ženě přišel příliš pozdě. Povinnosti ho toho dne odvelely do města a když se vrátil, nedokázal již své ženě pomoci. Nyní byl zlomen žalem a nevěděl co si s malou dcerkou počne. Maxi u hrobu věrné Anny přísahala, že se malé Aničce dostane stejného vychování jako její dceři Kate. Nechala najmout kojnou a další chůvu a přestěhovala malou Annu do pokojů k svým dětem. Tom se snažil zahnat žal prací.

Dny zvolna plynuly. Napadlo opět spousta sněhu a minuly druhé vánoce na Chardonnay. Maxi připravila na vánoce D’Shayovi překvapení – jejich rodina se do vinobraní opět rozroste.
Děti rostly jako z vody a s prvnímu sněženkami přišly i jejich první krůčky.
Tom se zvolna vyrovnal se smrtí své ženy. Jeho dcera vyrůstala obklopena láskou a přepychem stejně jako obě děti D’Shaye a Maxi. Byl na ně krásný pohled, když se batolily všude kolem.
D’Shayovo panství se rozrůstalo a upevňovalo svou pozici. Povinnosti teď často odvolávaly D’Shaye na jiné hrady. Maxi ho pouštěla pryč velmi nerada, ale cestovat s ním nemohla. S rostoucím bříškem se stále více a více obávala porodu. D’Shay žádal vždy Toma, aby na jeho ženu po dobu nepřítomnosti dohlédl, neboť si o ni dělal velké starosti. Ten se zvolna stal nejen pouhým správcem hradu Chardonnay, ale hlavně blízkým rodinným přítelem. Často sedávali všichni tři večer u krbu a hráli v kostky nebo si jen tak povídali. V době D’Shayovy nepřítomnosti pak chodili Maxi s Tomem na dlouhé procházky po vinicích okolo Chardonnay. Pouto, které se mezi nimi vytvořilo již tenkrát, když Tom zachránil Maxi život, stále sílilo, aniž by si to uvědomovali.

Blížilo se vinobraní. Jednoho krásného dne přišla k večeru letní bouřka. A právě tehdy darovala Maxi svému muži dalšího syna. Vše proběhlo velmi rychle. Chlapec byl zdravý a silný. Na Chardonnay se konaly velké oslavy. Tentokrát se mohla oslav zúčastnit i Maxi. A tehdy poprvé při tanci v náruči Toma ucítila to lehké mrazení. Cit, který se rodil v jejím srdci. Stále D’Shaye vroucně milovala a poznání, že miluje také jejich společného přítele, ji vyděsilo. Naštěstí se Tom hned po tanci omluvil a oslavu opustil. Od té chvíle se mu Maxi snažila vyhýbat. Doufala, že neopětovaná láska z jejího srdce brzy vyprchá.
Tom na tom nebyl o mnoho lépe. Již dlouho ji měl velmi rád. Avšak byl to čestný muž a nikdy by nedokázal zradit svého pána a přítele. Když však držel Maxi při tanci v náruči, zjistil strašnou pravdu. Miloval ji, chtěl ji a jejích očích viděl to samé. Doufal, že D’Shay ten záblesk nezpozoroval.
Další týdny plynuly. Tom se snažil trávit co nejvíce času o samotě. Několikrát chtěl s D’Shayem promluvit a Chardonnay opustit. Bez dcery se mu však odejít nechtělo a věděl, že nikde jinde by se Anně nedostalo takové péče a lásky jako právě na Chardonnay.
Také Maxi se snažila veškeré své city směřovat na D’Shaye a děti. Malou Annu zahrnovala láskou, kterou nemohla dát jejímu otci. Její zoufalství bylo o to větší, že milovala oba muže. Doufala, že se D’Shay nikdy nedozví o tomto jejím selhání, že Bůh nedopustí, aby mu zlomila srdce. Věděla, jak její muž trestá zradu. Podle práva by byl pánem nad životem a smrtí Toma i jejím. Nedokázala odhadnout, kam až by D’Shay ve své pomstě zašel, příliš ji miloval na to, aby jí odpustil.

Zvolna přešla zima. A Maxi i Tom byli čím dál zoufalejší… Oba své city skrývali před sebou i před světem a doufali, že D'Shay nic nezpozoroval.
Ten si často zoufal, že nemá víc mužů, jako Tom. Pak by se mohl daleko více věnovat své rodině. Měl ho rád. Sice nebyl rodu urozeného, ale svou moudrostí a úsudkem často převyšoval většinu rytířů království. Jeho ztráty mu bylo upřímně líto a obdivoval ho, jak se se smrtí Anny dokázal vyrovnat - nikdy si nechtěl ani představit co by dělal, kdyby mu osud vzal Maxi.

Zima byla horší a horší. Napadlo mnoho sněhu a vládl tvrdý mráz. Vlci se v zoufalství odhodlávali blíže a blíže k lidským obydlím a roztrhali nejednoho chudáka, který se vydal sám do lesa.
Sýpky na Chardonnay i na ostatních hradech byly naštěstí naplněny až po okraj. Když uhodil mráz, přikázal rytíř část zásob rozdělit mezi lid a tak zatím nikdo hlady netrpěl.
Jak se zima protahovala, měnila se i nálada všech obyvatel Chardonnay. Lidé byly stále zavřeni ve svých domovech, ve vycházeli jen když museli.
Nálada se měnila také na hradě. Knihy z nevelké knihovny byly již dávno přečteny, vysedávání u ohně již také ztratilo své kouzlo. Nejsnáze je zaměstnávaly děti, ale časem je přestávala bavit i hra s dětmi...
Dny plynuly dál a dál a konec zimy byl stále v nedohlednu.

Jednoho rána se D'Shay probudil a lůžko vedle něho bylo prázdné. Hledal ji po celém hradě, ale nikde ji nemohl najít.
„Paní se rozhodla vyjít si na chvíli ven.“ Sdělil rytíři jeden ze strážných.
„Chtěli jsme ji doprovodit - víte, ti vlci okolo -, ale odmítla. Vzala si kuši a lovecké psy. Tvrdila, že to je ten nejlepší doprovod, jaký může mít...“
Dál už rytíř neposlouchal. Rychle si oblékl teplý plášť, k pasu připjal meč a na záda hodil kuši. Potom přikázal několika strážným, aby ho doprovázeli. Vyšel z hradu a za chvíli narazil na stopy své ženy - naštěstí nesněžilo ani nefoukal silný vítr a tak byly stopy celkem zřetelné. Po chvíli si uvědomil, že nesleduje jedny stopy. Ke stopám Maxi se přidaly druhé, hlubší - mužské. D'Shay sevřel jílec meče a přidal v obavách do kroku. V dálce se ozvalo vlčí zavytí...

Toho rána vstala Maxi velmi brzy. Již večer jí byl doručen vzkaz od staré bylinářky žijící na samotě u lesa, že si bylinky, namíchané na její trápení, má vyzvednout již dnes ráno. Starou vědmu navštívila ve svém zoufalství den předtím a ta slíbila, že jí od zakázané lásky pomůže. Maxi pohlédla na spícího D’Shaye.
„Promiň, lásko ty tajnosti. Tohle je poslední věc, kterou před tebou tajím. Snad bylinky vymažou z mého srdce hříšnou lásku….“ pomyslela si a tichounce se vykradla z ložnice. Celý hrad ještě spal. Oblékla se ve spěchu a přehodila přes sebe jen pláštěnku. Věděla, že musí projít lesem, bála se vlků…. proto s sebou vzala psy a kuši a vyběhla ven. Venku byl třeskutý mráz. Rozklepala se zimou a zaváhala, zda se nemá vrátit pro něco teplejšího. Chtěla však být zpět dříve než se D’Shay vzbudí a tak nad oblečením mávla rukou a přidala do kroku. Z nádvoří vyšla východní branou a zamířila k lesu.

Také Tom vstal toho rána velmi brzy. Ze zvyku vyhlédl ven a viděl Maxi, jak sama pospíchá přes nádvoří k východní bráně. Bylo mu divné, že s ní nejdou stráže, vždyť les byl plný vlků… ve spěchu přes sebe hodil plášť, popadl meč a běžel za Maxi. Za branou našel ve sněhu její stopy a pospíchal podle nich, aby svou paní co nejdříve dohonil. Vyšel z lesa a uviděl ji u domku staré bylinářky.
Chtěl na ni zavolat, ať se vrátí, že bylinářku včera po poledni našli dřevorubci na kraji lesa mrtvou. Vlci si zřejmě našli svou další oběť…. Maxi však byla příliš daleko, neslyšela by ho. Přidal do kroku a sledoval, jak Maxi uvázala psy u dveří a vešla dovnitř.

V místnosti bylo teplo. Všude tu voněly sušené bylinky a na ohništi praskal oheň. Bylinářka však v místnosti nebyla. Maxi odložila kuši a nad ohněm si hřála ruce.
„Snad se bylinářka brzy vrátí“ zadoufala. O chvíli později se ozvaly na zápraží kroky. Maxi se otočila a do místnosti vešel Tom.
Přivřel dveře, položil meč na stůl a došel až k Maxi. V pláštěnce lemované kožešinou vypadala křehce a oheň, který ozařoval v přítmí chalupy její tvář, jí dodával nadpozemský půvab.
„Tome, co tu děláš?“ zašeptala a vzhlédla k němu.
„Má paní, já… Maxi…víte….“ koktal Tom a najednou věděl, že již nedokáže odolat. V jejích očích, ve kterých tolikrát viděl stejné zoufalství, jaké nosil sám ve svém srdci, se nyní odrážely plameny ohně. Udělal k ní ještě krok a dotkl se její jemné tváře.
Maxi cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Zatoužila po jeho objetí, po jeho polibku. Veškerá opatrnost, veškerý rozum zůstal někde mimo ni. Tom ji objal okolo ramen a zadíval se jí do očí. Navzájem si z nich četli slova lásky, která nebyla a nebudou nikdy vyřčena. S Maxi se zatočil svět. Přivřela oči a nastavila své rty. Tom ji k sobě přivinul a jemně políbil. Chvíli se opět na sebe dívali a náhle zatoužili jeden po druhém. Tom rozepnul Maxi pláštěnku a ta se snesla k jejím nohám. Pak odhodil svůj plášť. Oba věděli, že to bude jen pro tentokrát, že nesmí zajít příliš daleko. Přitiskli se k sobě v těsném objetí, jejich rty splynuly v jeden dlouhý vášnivý polibek. I přes šaty cítily jejich ruce žár těla toho druhého. Jejich rty se vpíjely do sebe, jakoby se už nikdy nechtěly od sebe oddělit. Jejich smysly byly zastřeny dlouho potlačovanou touhou, která nyní vytryskla na povrch.
Neslyšeli kroky, které se ozvaly na zápraží. Neslyšeli vrznutí otvíraných dveří. Náhle ucítili závan chladného vzduchu. Jejich rty se oddělily a náhle oba věděli, že se stalo něco hrozného. Pohlédli si krátce do očí v nichž lásku vystřídalo zoufalství. Jejich ruce poklesly a oba pohlédli ke dveřím, ve kterých stál ….. D’Shay.