Prokletí královské krve (30. kapitola)

Skupina žoldáků s Maxi zatím pokračovali dál. Byli již za polovinou jejich cesty, když začal padat soumrak. V ohybu cesty uviděli hostinec. Velitel žoldáků nechal zastavit a otočil se na Maxi.
„Všichni se potřebujeme najíst, zahřát, a vyspat se. Zastavíme na noc v tom hostinci. Ty, ale nepromluvíš ani slovo. Řeknu jim, že jsi má nová žena a nemluvíš naší řečí. Pokud promluvíš nebo uděláš cokoliv, co by nás prozradilo – budeme muset lidi z hostince pozabíjet. Je ti to jasné?“
Maxi přikývla. Byla zmrzlá a vyčerpaná. Bála se, že každou chvíli z hřbetu koně spadne. Muž jí před hostincem rozvázal ruce a pomohl jí dolů. Nohy ji však opět neposlechly a znovu upadla. Žoldák ji vzal do náruče a hostinská je doprovodila do útulného podkrovního pokojíku s malým krbem, ve kterém hned rozdělala oheň. Historce, kterou jí muž mezitím pověděl, snadno uvěřila. Ten dal hostinské ještě pár pokynů a posadil Maxi do křesla u krbu. Sundal jí její tenké botky, které nebyly vůbec vhodné na celodenní jízdu v mrazu. Do pokoje přispěchala hostinská s lavorem horké vody a vložili do něj Maxinny nohy. To ji probralo z otupělosti. Bolest byla strašná, jak omrzliny přicházely k sobě…. O chvíli později se objevil i talíř horkého vývaru. Muž přinesl ke křeslu stůl a polévku přistrčil Maxi. Pak prohlédl pokojík, zda v něm není něco, čím by na něho mohla zaútočit, vzal její boty a vyšel ze dveří. Ještě než zamkl, nahlédl do místnosti:
„Jez a buď hodná. Přijdu za chvíli.“
Maxi osaměla. Rozhlédla se po místnosti. Bylo tu čisto a útulno. Snažila se rozhýbat zkřehlé ruce a nohy. Zvolna se zvedla z křesla a dobelhala se k oknu. Bylo příliš vysoko. Nohy se jí opět podlomily… zaplašila myšlenku na útěk. V tomto stavu a bez bot by se stejně daleko nedostala. Doplazila se zpět do křesla a pustila se do polévky. Byla výborná a Maxi věděla, že pokud se má pokusit o útěk, musí být silná. O chvíli později se vrátil muž s lahví kořalky.
„Tu máš, pij.“ Přikázal Maxi. Ta zavrtěla hlavou. Muž ji chytil, přiložil láhev k ústům a donutil ji pít. Měla pocit, že ji snad utopí, když polykala doušky kořalky, které jí lil do hrdla. Konečně přestal. Maxi se rozkašlala, ale cítila, jak ji kořalka uvnitř hřeje.
„Ruce“ přikázal muž a začal Maxi opět svazovat.
„Ne, prosím…“ zašeptala.
„Je mi to líto, ale potřebuji se taky vyspat.“ Svázal jí i nohy a položil ji na lůžko. Zabalil ji do pokrývek.
„Vyspi se, zítra nás čeká ještě dlouhá cesta.“
Maxi zavřela oči a po chvíli usnula. Ve snu ji strašil výraz v D'Shayových očích, když stál ve dveřích chalupy. Tento sen vystřídal další, kdy přímo cítila horké polibky Toma a zvolna přešel v jiný, kdy cítila teplou náruč D’Shaye. Zdálo se jí o dětech. V jednom ze snu byla na svatbě malého D'Shaye a Tomovy Aničky. V jiném šli zahradou Kate a maličký Petr...

Ráno ji muž opět rozvázal a přinesl snídani, vlněný šál a teplejší boty.
„Vyměnil jsem to za ty tvoje… Mělo by ti být tepleji.“ Zabručel. Po snídani nasedli na koně a vydali se na cestu. Dnes se jim jelo snáze. Nesněžilo, nefoukal vítr. Svítilo slunce, které dokonce jemně hřálo Maxi do tváří. K poledni se v dálce objevil hrad. Jak se k němu blížili, viděla Maxi, že není příliš velký. Jeho hradby se však zdály mohutné. Sám hrad pak stál na skále a jedinou přístupovou cestou byla skalní průrva, kterou zvolna stoupali vzhůru.
„Pěkný, co?.“ ozval se muž vedle ní. „….a nedobytný… „
Netrvalo dlouho a stanuli na malém nádvoří. V teplých botách Maxi tolik nohy nemrzly a mohla jít sama. Muž ji podpíral a vedl ji do sálu, kde na stolici seděl mladý muž.
Žoldák poklekl „Pane, splnil jsem váš úkol…“
Maxi zůstala stál a pohlédla do tváře mladého muže. S úžasem zjistila, že se dívá do očí lorda Anleka, jenže v mladší podobě. Ihned věděla, kdo je ten muž.
V mžiku se rozhodla, že před tímto mužem neprojeví ani špetku slabosti. Hrdě zvedla bradu a snažila se udržet na nohou, které jí opět vypovídaly službu.
„Jakým právem, jste mne nechal přivézt na váš hrad?!“ obořila se na muže. Ten zvolna vstal. V jeho chůzi, v tom jak se pohyboval, zachytila Maxi i něco z D’Shaye. Zabolelo ji u srdce... Přistoupil k ní a ušklíbl se.
„Právem silnějšího. Tady jiná práva nehledejte. Můj otec mi o vás vyprávěl. Říkal, že jsou s vámi problémy, že vás můj „bratr“ nenaučil pokoře. Já jsem však zvyklý, že ženy přede mnou klečí! Ale nebojte, naučím vás správnému chování… jen mne na chvíli omluvte. Musím vyřídit jednu obchodní záležitost.“ Otočil se na žoldáka a hodil mu váček s penězi.
„Můžeš jít…“
„To je všechno? Pane, slíbil jste třikrát tolik. Musím zaplatit mužům…“
„Zdá se ti to málo?!“ křikl mladý Richard, levoboček lorda Anleka, a sáhl k boku, kde měl další váčky s penězi. A kde měl také meč. Vše se událo velmi rychle. Richard tasil meč a probodl jím srdce nebohého žoldáka. Ten klesl mrtev k zemi.
„…. tak nedostaneš nic…“ ušklíbl se směrem k mrtvole.
Maxi s hrůzou pohlédla na krev, která se začala rozlévat okolo mrtvého muže. Udělalo se jí špatně a nohám již nedokázala poručit. Podlomily se jí a ona upadla do kaluže krve.
„No, vidíte, jak to jde…. Říkal jsem, že vás pokoře naučím. Tak na kolik si vás cení váš muž? O kolik si mám napsat? Bojím se, abych nedal zbytečně malou cenu….“
Maxi sebrala sílu a znovu se postavila. Ne, před tímto krutým člověkem se plazit nebude. Jaké monstrum to vychoval nynější král? Přemýšlela, jak získat čas. Potřebovala se dozvědět, zda D’Shay vůbec žije.
„Nevím, budete se ho na to muset zeptat… Obávám se, že to příliš velká částka nebude, pane. A mohu-li vám poradit, těžko s vámi bude jednat, když si nebude jist, že jsem živá…“
Richard se zamyslel. Bude na ni muset dát pozor. Zdála se být chytrá. Ženy ho nijak nepřitahovaly. Měl na nich rád jejich pokoru. Ale tahle byla jiná. Toužil po tom, ji zkrotit. Donutit ji, aby mu ležela u nohou a prosila o milost. Pokynul muži, který stál nedaleko.
„Sežeňte nějaké ženské šaty a pak odkliďte tohle…“ kopl do mrtvoly žoldáka.

O chvíli později přispěchal muž s halenou a režnou sukní. Richard šaty hodil po Maxi.
„Převlékněte se. Hned!“ Maxi se převlékla. Bylo jí jedno, že ji muži pozorují. Richard vzal její šaty, na kterých byly velké fleky od krve, jak upadla vedle žoldáka.
„Sedněte si.“ Konečně vyzval Maxi a ukázal na židli u stolu. Podal jí list papíru a přikázal.
„Pište. Můžete napsat svému muži pět slov, jako důkaz, že žijete…“
Maxi se zamyslela. Bylo toho tolik, co chtěla D’Shayovi napsat… Popsala by pět stránek a stejně by nemohla vyjádřit vše, co nyní cítila. Přesně však věděla pět slov, která napsat musela.

„Lásko, odpusť.
Nezapomeň na slib...“

Muž se zadíval na list papíru.
„Jaký slib?“
Maxi neměla chuť tomu muži prozrazovat, že jí D'Shay slíbil, že kdyby nastala situace jako tato - nenechá se vydírat a raději na ni zapomene.
„Slib, že dobře vychová naše děti, pane. Však on už bude vědět, nebojte.“
Richard nad tím mávl rukou. Chytil Maxi za vlasy a dýkou odřízl dva silné prameny vlasů.
Na list pod Maxin vzkaz připsal ještě pár slov :

„Vaše žena je zatím živá. A zatím jí chybí jen tyto prameny vlasů.
Stále nedokáži odhadnout, na kolik si vaší ženy ceníte. Kolik nabídnete výměnou… Dva, tři hrady? K tomu samozřejmě požaduji, abyste se u královské rady zřekl následnictví pro vás a vaše děti v můj prospěch.
Netahejte do našeho „obchodu“ krále ani vojsko. Můj hrad je nedobytný a objeví-li se v okolí byť jediný voják, budete si svou ženu muset posbírat po kouskách z kůlů v hradním příkopu.
Očekávám vaši odpověď do pěti dnů, jinak vám pošlu další kousek vaší ženy…

Váš bratr Richard“

Pak zabalil zakrvácené šaty, vlasy i list papíru do uzlíku a zavolal posla. Tohle doručíš rytíři D’Shayovi na Chardonnay. Dáš to jen jemu. A hni sebou. Do pěti dnů se musíš vrátit s odpovědí.
„Pojedu nepřetržitě, pane.“ Uklonil se posel a o chvíli později vyjel z nádvoří.
Richard se otočil k Maxi.
„Nezbývá nám než čekat… Doufejte, že se posel s odpovědí stihne vrátit.“ poté se otočil na postávající muže.
"Odveďte ji a hlídat!"
Maxi zavedli do prostě zařízeného pokoje. Byl nesrovnatelně útulnější, než kopka na Camelotu. Jenže měl být jejím vězením do doby, než ji Richard zabije nebo než se jí podaří uprchnout.
Klesla na lůžko a teprve nyní se rozplakala. Plakala pro D’Shaye, pro čtyři děti, které budou vyrůstat bez matky, pro Toma ..... Cítila tíhu viny za to, co provedla člověku, který ji nade vše miloval. Vysílala modlila se k Bohu, aby jí D'Shay odpustil, aby Tom přežil a aby se nic z toho, co se událo, nedotklo maličké Aničky, kterou milovala stejně jako vlastní děti.

Rytíř se probudil s úsvitem. V noci se mu zdál jeden příšerný sen za druhým, několikrát se vzbudil zalitý potem a těžce oddychujíce. Naštěstí si ráno z nočních můr nic nepamatoval.
Něco málo pojedl a zavolal k sobě velitele vojska. Velitelé přišli rozespalí, ale zvědaví, zda jim pán konečně vylíčí, co se včera stalo. Se zatajeným dechem naslouchali rytířovu vyprávění. D'Shay jim vypověděl, jak se vydal spolu s Tomem hledat Maxi, která si neopatrně yyšla na ranní procházku. O jejich přepadení i únosu. Muži naslouchali se zatajeným dechem a když rytíř skončil s vyprávěním, začali o překovat vykřikovat výhrůžky neznámým banditům a ujišťovali rytíře, že pročešou les a svou paní naleznou.
„Ne, vojsko Chardonnay neopustí., umlčel je D'Shay.
„Vojsko se připraví na možný útok. Na hradbách budou zesílené hlídky a mé děti budou střeženy ve dne v noci. Já musím odjet. Pojedu na Camelot, potřebuji se poradit s králem. Moji ženu stejně nenajdete!“ obořil se na velitele, když viděl jejich odmítavé výrazy.
„Stopy dávno zavál sníh, kde ji chcete hledat?! Vydáte se na jih nebo na sever? Nebo budete jen tak bloumat lesy a doufat, že je naleznete? Hlupáci!! Jděte a splňte mé rozkazy!“ D’Shay opět popadl vztek. Viděl v jejich očích, co si o něm teď myslí a sám si připadal jako zrádce. Jindy by se bez váhání rozjel nazdařbůh do lesů a modlil se, aby Maxi našel. Ale teď...po tom všem...ne.....
Převlékl se, k pasu připjal vyčištěný meč, udělil poslední rozkazy. Letmo se rozloučil s dětmi a pak už sedl na koně a vyjel směrem na Camelot. Vojáci kroutili hlavou, že se na tak dalekou cestu vydává sám, ale on je jen odbyl. Cítil, že ztratil veškeré důvody k opatrnosti, že v něm po včerejším dni zbyla už jen lhostejnost. Opět začalo sněžit. Vítr šlehal rytíři do tváře a vločky ho oslepovaly, ale on toho nedbal a hnal koně dál a dál.
Bylo po poledni, když branou Camelotu projel osamělý jezdec. Tryskem se řítil ulicemi, až zastavil u bran samotného hradu. Seskočil z koně a pospíchal dovnitř. Stráže ho chtěly zastavit, ale když ho poznaly, s poklonou mu ustoupily z cesty. Rytíř se vydal hradem přímo k soukromým komnatám krále. Otce nalezl v pracovně. Právě pročítal nějaké papíry.
„Chardonnay bylo napadeno!“ vyhrkl místo pozdravu.
„A děti?“ zeptal se starostlivě král Anlek.
„On má vážně starost...“ uvědomil si D’Shay a pocítil mírný vděk. Náhle mu však došel význam otázky.
„Má starost o mého syna, o svého nástupce...“ s trpkostí si uvědomil, když se pozorněji zadíval do očí svého otce.
„Děti jsou v pořádku, neboj se. Ale...má žena, oni ji....unesli. Nevím kdo. Nevím kam. Otče ... co teď?“ ptal se D'Shay. Teď, už žádný plán neměl a opět se ho začínala zmocňovat beznaděj a zoufalství.
„Tvá žena říkáš... Je těžké někoho hledat, když nevíš kde. Tvá žena byla. - velmi krásná a …“
„Byla?!“ vykřikl bolestně rytíř. Stále ještě ho nenapadlo, že by se banditi odvážili něčeho takového... Nemohl a nechtěl si tu možnost vůbec připustit.
„Ano, byla. Je pryč. Nevíš kde, je zima a všude je plno sněhu. Velké vojsko se v takovémhle počasí nemůže vydat na šturm. A i kdyby se na cestu vydali, kde ji chceš hledat? Chceš projít celou zemi? Tvá žena ti dala tři děti. Tři krásné a zdravé děti. Svůj účel splnila. Dát ti dědice bylo její poslaní a teď ti již nic víc dát nemůže. Zapomeň na ni... Zapomeň nejlépe v náručí nějaké pěkné, mladé...“
„Ale já ji miluji!“ zakřičel D'Shay.
„Ano, miluji. Miluji ji a na tom se nic nezměnilo...!“ křičelo D'Shayovo nitro.
„Jak jsem jen mohl pomýšlet na to, že ji nechám svému osudu?!? Půjdu a projdu třeba všechny hrady, ale najdu ji. Najdu!“ Rytíře najednou zaplavil klid. Vše z něj spadlo. Teď už měl jasno. Beznaděj, zoufalství - vše zmizelo. Zůstalo jen odhodlání jít a opět obejmout svou ženu, i kdyby to mělo být naposledy. Král Anlek byl výbuchem svého syna překvapený a mlčel. D‘Shay nečekal, až otec promluví. Neztrácel čas loučením. Otočil se a vyběhl z hradu. Ve stájích si poručil čerstvého koně a zamířil zpět domů. Věděl, že by se měl šetřit, že tyto dvě cesty na koni se podepíší na jeho zdraví i síle, ale bylo mu to jedno. A teď to nebyla lhostejnost - teď ho dopředu hnalo odhodlání a láska, kterou v sobě opět našel...

Na Chardonnay dorazil hluboko v noci. Seskočil z koně a protáhnul se. Byl zmrzlý na kost a od dlouhé jízdy ho bolelo celé tělo. Těšil se do postele a hned ráno chtěl vyrazit k chalupě vědmy v naději, že sníh nepohřbil všechny stopy. Stráže mu však sdělily, že na Chardonnay dorazil posel ze severu, který prý něco o Maxi.
„Jděte pro něj. Vytáhněte ho z teplé postele a přiveďte ho sem - ať chce nebo ne.“ poručil strážím a ty za chvíli přivedly jen spoře oblečeného posla.
„Mluv“ přikázal D'Shay.
„Co víš o mé ženě?!“
„Pane…“ poklonil se posel netrpělivému rytíři. „Posílá mě můj pán - váš bratr Richard. Zde je vzkaz, který jsem vám měl předat.“ posel natáhl ruku s uzlíčkem. Ten po něm rychle chňapl a uzlík rozvázal. Na zem se snesly prameny Maxinných vlasů a šaty se šmouhami od krve. D’Shay zvedl šaty ze země a nasál jejich vůni. Stále ještě voněly jako Maxi. Jeden z vojáků zvedl list papíru, který vypadl ze šatů. D’Shay si od něho vzal louči i list a pustil se do čtení. Když dočetl, tvář mu potemněla a rysy ztvrdly.
„Tvůj pán….“ promluvil potom k poslovi „hraje nebezpečnou hru. Myslel jsem si, že je stejný jako jeho otec, ale vidím, že je to jen zbabělec, který se uchyluje k podlostem. Jaký mám důkaz, že má žena stále žije?“
„Ta slova nahoře - to je vzkaz od vaší ženy ….“ D’Shay pohlédl na pět slov, která předtím přehlédl. Ano, poznal její rukopis.
„...Nezapomeň na slib...“ četl a usmál se. Dobře věděl, jaký slib měla Maxi na mysli a byl si jist, že ho poruší.
„Vyřiď svému pánovi,“ pravil opět D'Shay k poslovi. „že výhrůžky jsou posledním útočištěm neschopných. Za svou ženu nezaplatím jedinou minci. Pokud jí zkřiví jen jediný vlas - zabiji ho. Zabiji a srovnám se zemí každičký jeho hrad. A také mu vyřiď, že si pro svou ženu přijdu - ať mě čeká! A teď táhni z mého hradu!“ skončil D'Shay a chtěl odejít. Pak se ale zarazil.
„A ještě něco vyřiď mé ženě. Vyřiď jí, že jsem jí odpustil...“ rytíř se otočil a odešel. D'Shay doufal, že Maxi pochopí, co jí chtěl říct a že se nebude pokoušet o žádnou ztřeštěnost.
Zavřel se v pracovně a z okna sledoval, jak Richardův posel opouští Chardonnay. Ten již dávno zmizel, ale D‘Shay ještě dlouho po té zíral do tmy a do jeho duše se opět začal dostavovat ledový klid - klid před bojem a zabíjením...