Prokletí královské krve (31. kapitola)

Další tři dny prožila Maxi uvězněná v pokojíku. Omrzliny na nohou se zvolna hojily. Snažila se vždy sníst vše co jí bylo přineseno s vědomím, že má-li se pokusit o útěk, musí být dostatečně silná. Snažila se vymyslet způsob útěku, ale s každým dnem věřila méně a méně, že by se jí to povedlo. Okno pokoje, ve kterém byla uvězněná, bylo příliš vysoko. Byla pod ním římsa, ale námraza na ní a led na střeše nedávaly mnoho šancí na přežití. A i kdyby se zázrakem dostala za brány hradu, možnost že se dostane nezpozorována dolů ze skal byla velmi malá. Útěk odtud byl sebevraždou a Maxi se rozhodla, že tuto možnost vyčerpá až jako poslední.
Čtvrtého dne již netrpělivě vyhlížela posla. Doufala, že mezi řádky vzkazu pro Richarda, vyčte i vzkaz pro ni. Začala mít obavy, že to posel do zítřka nestihne. Vždyť stačilo tak málo, aby se někde zdržel. A náhle ho viděla. Posel projel branou. O chvíli později pro ni přišel jeden z Richardových mužů.
„Myslel jsem si, že budete chtít vědět, na kolik si vás cení váš muž … Mimochodem, zapomněla jste se svému pánovi při příchodu poklonit. Nu…bude to? Slíbil jsem vám, že vás naučím pokoře.“ Ničeho takového se však nedočkal.
„Nejste můj pán. Jsem povinna se poklonit pouze výše postaveným mužům než jsem já. Což je můj manžel a král. To vy, pane, máte mezery ve vzdělání.“
Maxi si prohlížela muže před sebou a přemýšlela, o co mu vlastně jde. Proč unesl zrovna ji? Už v den příjezdu na hrad si uvědomila, že na ni pohlíží jinak, než většina mužů. Tušila, že ho nezaujala jako žena, ale cítila jeho touhu podmanit si ji.
Richard jen pokýval hlavou a ušklíbl se.
„To si vysvětlíme jindy…“ poté se otočil na posla.
„Nu, jaké zprávy přinášíš?!“ zeptal se.

„Můj pane, rytíř vám vzkazuje, že výhrůžky jsou činem neschopných. Že za svou ženu nezaplatí ani minci a že si pro ni přijde… A své ženě vzkazuje, že jí odpustil.“
Vzkaz pro Maxi už Richard nevnímal. Zuřil. Ale Maxi se po těch slovech velmi ulevilo. Nyní již věděla, že tady musí přežít cokoliv, že se odtud musí dostat. Ve skrytu duše doufala, že odpustil také Tomovi, že se nakonec shledá se všemi, které miluje.

„Tak on nezaplatí ani minci?!! A o Camelotu, o trůnu něco říkal?!!!“ křičel Richard na posla.
„Ne, pane. Nic….“
Richard dal poslovi pokyn k odchodu a pak se otočil na Maxi.
„Tak váš muž za vás nezaplatí nic. Nestojíte mu ani za to, aby se spojil s královskou radou a projednal můj problém. Copak tomu říkáte?“ zeptal se Richard jízlivě.
„Pane, já jsem vám hned zpočátku říkala, že D’Shay nezaplatí. Chvíli před tím, než přišli vaši žoldáci, políbila jsem jednoho z jeho mužů a on to viděl. Ušetřil jste mu pouze práci s vymýšlením trestu. Myslím, že je mu nyní jedno, co se mnou bude.“ začala hrát Maxi hru o čas. Už věděla jak ho získá, byť to byl způsob zoufalý…
„Odveďte ji.“ Zařval Richard.
"Zbavte se jí a její hlavu pošlete D’Shayovi jako dárek. Stejně tak, jako to udělal on kdysi otci, když mu poslal hlavu jeho přítele."
Pokynul mužům a pohleděl na Maxi. Byl přesvědčený, že teď začne prosit o milost a chtěl si tu chvíli vychutnat.
„Jste hloupější než jsem si myslela.“ Řekla mu do očí místo projevu lítosti. Richard zaťal ruce v pěst a zastavil muže, kteří ji už drželi za ruce.
„Nešlo vám snad na Camelotu o získání trůnu? To jste chtěl, aby můj muž vyřídil? Pak jste se velmi mýlil, pane. Královská rada by vaše následnictví neschválila – pokud nebudete mít mužského potomka královské krve. Tak to bylo schváleno v den korunovace vašeho otce. Nositelem následnické krve není můj muž, ale já. Zabijte mne a ztratíte šanci, že usednete na trůn.“ Byla to velmi chatrná lež a Maxi doufala, že Richard nezná poměry na Camelotu. Byl to zoufalý pokus, ale věděla, že jen tak získá spoustu času a snad lepší podmínky pro útěk.
„Mám pro vás, pane, návrh – pomohu vám k dědici a vy mne necháte odejít…“ chtěla si stůj co stůj získat jeho důvěru.
Richard uvažoval. To, co řekla, znělo logicky. Ano, chtěl usednout po svém otci na trůn. Chtěl vládnout celé zemi. Zplodit dědice… To ho nenapadlo. Zbavit se jí může kdykoliv…
„Dobrá, myslím, že bych na to mohl přistoupit. Za pokus to stojí. Podepíšete mi pak práva dědictví pro mého dědice?“
„Jistě, pane.“ Maxi se svůdně usmála, i když věděla, že na tohoto muže to neplatí. Přemýšlela, co dál. Richarda vůbec nenapadlo, že by z toho „pokusu“ mohlo vzejít děvče.

Zavřeli ji zpět do pokoje. Maxi si už teď připadala pošpiněná. Představa, že s tímto mužem … a že bude nosit jeho dítě… Odvaha ji opustila. Ale kdyby bývala rychle nevymyslela způsob, jak zastavit Richardův vztek a jak získat čas, už by nyní pravděpodobně nežila.
Po vzkazu, který dostala od D’Shaye, žít chtěla. Toužila po jeho náruči. Byla rozhodnuta udělat cokoliv, aby se mohla na Chardonnay vrátit. Její léčka s dědicem vyšla.
Srdce jí bušilo na poplach, když ji večer vedl strážce do pokoje k Richardovi. Ten na ni pohlédl a dal najevo strážím, že mohou odejít. Maxi se rozhlédla po pokoji a pohledem zavadila o dýku, která ležela na stolku vedle Richardova lůžka.

Ten si ji prohlížel. Snad byla pěkná, nevěděl. Byl tvrdě vychováván svým otcem a ženy pro něho příliš neznamenaly. Ale náhle po ní zatoužil. Ne však jako milenec. Chtěl si ji vzít násilně, chtěl, aby křičela, chtěl jí ukázat svoji moc. Toužil vidět její krev… Chytil ji za ramena a surově přitiskl své rty na její. Jednou rukou ji držel a druhou jí začal svlékat halenu. Maxi se chtělo zvracet a v té chvíli věděla, že to nedokáže. Vzpomněla si na dýku. O krůček ustoupila, aby na dýku dosáhla. Richard ji tiskl, bolelo to. Rukou nahmatala dýku a objala její rukojeť. Už ji chtěl povalit na lůžko, ale vzepřela se a přitiskla mu dýku na hrdlo. Udiveně na ni koukal, neschopen slova ani pohybu…
„Chci, abyste ….“ Víc Maxi říct nestihla. Někdo ji praštil zezadu do hlavy…

… probrala se v jakési kopce na hromádce slámy. Chvíli jí trvalo, než si vzpomněla na poslední události. V tu chvíli jí došlo, že Richarda podcenila. Že na její trik neskočil. Někdo čekal za závěsem… Věděla, že prohrála, že si s ní pohrál jako kočka s myší.
O chvíli později přišel do žaláře Richard. Pohlédl na Maxi skrz mříže.
„Chtěla jsi mne zabít?! Krutě jsi mne podcenila a já ti to oplatím!“ Maxi třeštila hlava bolestí a jen špatně se soustředila na to, co její švagr říká.
„Chopte se jí“ pokyn strážím. Dva muži ji chytili a vlekli pryč. Dotáhli ji na malé nádvoří. U zdi uviděla Maxi malé dřevěné podium s šibenicí. Byl zde také popravčí špalek. Na zdi byly řetězy s okovy. Muži ji dovlekli k podiu. Došlo jí, že je zle a začala se bránit. Byli však silnější. Dovlekli ji ke stěně a připoutali ji čelem ke zdi. Pak jí jeden z mužů roztrhl halenu a obnažil jí celá záda. Lidé, kteří se shromáždili na nádvoří náhle utichli. Po schůdkách vystoupil nahoru Richard. V rukou držel bič.
Maxi se připravovala na nejhorší. Richard se rozpřáhl, davem to zašumělo a první rána dopadla na Maxinna záda. Objevil se první krvavý šrám. Maxi zavřela oči a stiskla rty, aby nevykřikla. Následovala druhá a třetí rána.
„Odpros mě, slib, že uděláš vše co budu chtít a já tě nechám….“ Zlomyslně ji zašeptal do ucha. Maxi zavrtěla hlavou. Neměla v úmyslu se před tímto mužem vzdát. Následovaly další rány bičem. Maxi jich ještě pár cítila, ale pak se propadla kamsi do tmy, kde nic necítila…. Necítila ani to, že ji čísi ruce odvázali a odvlekli zpět do kopky, kde ji hodily na slámu na zemi.