Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Skotská vysočina, 1487

Přidušený vzlyk, nelítostně se deroucí skrz růžolící rty, se s tichým dozvukem odrazil o kamenné zdi hradeb. Zděšeně přitiskla malou dlaň na neposlušná ústa, než se rozhodnou vydat další usvědčující svědectví před zbytkem rozbouřeného klanu. Slzy jí zaclonily výhled, přibývající štípání v nose bylo k nevydržení. Bezmyšlenkovitě zaryla své nehty do nejbližší paže, drmolila jako v horečce.
„ Dělejte něco, vždyť ho zabije!“
Brennin šílený pohled zoufale plál. Přece se nepobijí kvůli ní? Ne, to je strašné!
Azurově modré oči postávajícího souseda lehce potemněly.
„ Tady už se nedá nic dělat, děvče. Nemůžu zasáhnout.“
Nesnesitelné pulzování v hlavě sílilo.
„ Nathane, prosím tě…“, škemrala zlatovláska, doposud nešťastně visící na jeho rukávci.
Zamračil se a nenásilně ji setřásl.
„ To sis měla rozmyslet dřív.“
Takže ani on jí nevěří?
Dvě ruce ji prudce stáhly dozadu ještě dříve, než na místo kde předtím nerozhodně postávala, dopadlo zbroušené ostří tepané oceli. Špička meče z děsivým cvakáním poskočila po kvádru zarostlém mechem.
„ Braň se, sketo!“
Duncan zuřivě ťal pár centimetrů od Seanova obličeje, který další ránu bravurně vykryl.
„ Jak si jeho lairdstvo přeje“, zasyčel blonďáček nenávistně a směle se rozeběhl proti staršímu bratrovi. Konečně se dočkal!
Brenna se třásla po celém těle a souboj vnímala pouze jako by v mlžném oparu. Zpomalené pohyby dvou rytířů, kteří kolem sebe kroužili s náruživostí dravců, se jí výsměšně komíhaly před očima. Přívaly slané vody nechávala kanout po smrtelně bledém obličeji a její sladké rtíky, jejichž příchuť plavovlasý švagr před několika okamžiky tak drze okusil, byly rozkousány do krve.
Nechápala to. Vždyť se šla jenom projít!
Zachvěla se, když postřehla Seanův dobře mířený sek, který protrhl lairdovu plátěnou halenu u levého předloktí. Rána se ihned zbarvila do ruda.
Přihlížející nesouhlasně zamručeli. Krom Nathana se hrůzyplného divadla účastnili dva strážní a jeden zvědavý čumil, který zřejmě nemohl dospat. A nikdo z nich tomu nezabránil…
„ Jde o jeho čest“, šeptnul jí do ucha Nat ve chvíli, kdy Duncan poprvé zaútočil.
„ Čest?“, zakoktala překvapeně.
Krátce přikývl.
„ Ponížili jste ho a zesměšnili. Chápeš?“
Poslední otázku na ni doslova vyštěkl a proto se ho už na víc nezeptala. Potom ji někdo strhl do ústraní, aby náhodou nedostala zostřenou čepelí přímo mezi svá zelenkavá kukadla. Jejich smaragdový jas pohasl, když rozcuchaný Duncan zamířil ,claymore‘ na polozkrouceného Seana, válejícího se v rozvířeném prachu u jeho nohou.
Celou dobu trnula strachy o svého statečného manžela. Netušila, jak mu ten zlomyslný incident vysvětlí, ale během boje se urputně modlila k Bohu, aby nedopustil jeho definitivní porážku. Nyní však byl ohrožen Seanův život, a přes veškerý odpor, který k onomu pokřivenému hejskovi cítila, to byl Duncanův bratr. Nesmí dovolit, aby si ublížili. Ne kvůli nedorozumění!
Než si uvědomila co vlastně dělá, vrhla se mezi vítěze a poraženého, aby svým tělem zabránila případné krevní mstě. Zaštítila švagra před dalšími útoky a vyčerpaně, s dlaněmi trpitelsky semknutými, se čelem otočila muži, kterého tak bezmezně milovala.
„ Duncane, prosím…“
V lairdových očích se nezřetelně mihl záblesk ukřivdění, který světlovlasá víla bohužel nezaznamenala. Stejně jako Seanův výsměšný pohled, jenž za jejími zády věnoval svému bratrovi.
Duncan zaskřípal zuby.
„ Táhni, Seane“, zahřímal tvrdě. „ Vykazuji tě ze svých pozemků do doby, než ti opět povolím navrátit se do lůna rodu MacPhersonů. Slyšíš? Táhni!“
Mladíček si odfrknul a pomalu se odbelhal z potemnělého ochozu. Nejvyšší čas svolat muže!
„ A ty“, udeřil laird na pobledlou Brennu. „ Zmiz.“
Zamrkala uslzenými řasami.
„ Duncane.“
Přitáhl si cípy pláště a věnoval jí svůj poslední pohled.
„ Zmiz!“

Opatrně uchopil popotahující klubíčko, rozpouštějící se v záplavě svých horoucích slz, a nejistě zvažoval, co s ním vlastně udělá. Ostřížím zrakem přelétl poloosvětlené hradby, jejichž sdílná opuštěnost ani v nejmenším nenasvědčovala tomu, že se zde před pár minutami odehrálo osudové drama.
Pocuchaná změť špinavých vlásků vyřešila dilema za něho. Zavrtěla se v jeho náručí a odevzdaně se přitiskla na jeho mužnou hruď. Potěšeně zaznamenal, že se její poděšené srdce alespoň nepatrně uklidnilo.
Vydal se tedy se svým křehkým nákladem po rozvrzaných dřevěných schodech dolů na liduprázdné nádvoří. Přemítal, zda by ji tam Duncan skutečně takhle nechal po zbytek dnešní noci, ale po spatřené roztržce o tom nemohl nepochybovat.
Chování druha ho dosti zmátlo. Nejprve div nezabil svého milovaného bratříčka, kterého vzápětí vyhnal za brány města, poté nemilosrdně zapudil svou nemocnou manželku.
Nathaniel se přestával v nastálé situaci zcela orientovat. Duncanovo rozhodnutí ohledně Seana by ještě bral, ostatně toho namyšleného cucáka vždycky nesnášel. Ale proč Brenna?
Nevěřil ani v nejmenším pomluvě, že by půvabná manželka jeho nejlepšího přítele dala přednost svému slizkému příbuznému. Možná podlehla chvilkovému poblouznění smyslů, ale nebyla tak hloupá, aby se dobrovolně zamotala do svodů, vedoucích k jisté záhubě. Navíc stále zcela nevyprchal vliv Cořiných léčivých bylinek, kterými nebožačku ošetřovala…
Promluví si s ním. Duncan musí pochopit, že není sám – má odpovědnost i za dívku, jíž si navzdory své vzdorovité rodině vydupal. Tak ať se stará, sakra!
Důrazným bubnováním na dubové dveře donutil Coru, aby mu otevřela. Rozespale mžourala do ztrhané tváře svého milého, v mžiku však uvolnila průchod a dovolila tak Nathanovi, aby položil svou malou hadrovou panenku na rozestlané lůžko, vonící po heřmánku.
„ Co se stalo?“, zajímala se spíš ze zvyku a mezitím hledala po poličkách správné přísady, které vzápětí hodila do kotlíku s vroucí vodou.
„ Můžu ji u tebe chvilku nechat?“, vyhnul se mladík přímé odpovědi.
Cora povytáhla obočí.
„ Proč?“, nerozuměla tomu. „ Kde je Duncan?“¨
Nat se zamračil.
„ To jdu právě zjistit.“