Prokletí královské krve (32. kapitola)

D'Shay se ráno probral ve své pracovně, kde usnul u papírů. Okamžitě se dostavila bolest ze včerejší cesty, ale té dbal jen málo. Prohlédl si list, který se mu stal pro dnešní noc polštářem. Byl to vzkaz pro otce, který už nedopsal. Rytíř si vzal čistý papír a napsal jej znovu:

„Otče. Maxi je na tvém hradě. Můj bratr, kterého ani neznám, si myslel, že únosem mé ženy na mě vymámí pozemky i korunu, která patří mým dětem. Odpověděl jsem, že se nenechám vydírat a jdu si pro svou ženu. Doufám, že je stále naživu.
Vše okolo mých pozemků a dětí je zařízeno a počítal jsem se vším.
Sbohem, tvůj syn
D'Shay“

Rytíř opatřil dopis pečetěmi a vyslal posla na Camelot:
„Jeď a na nic se neohlížej. Musíš být na Camelotu co nejdříve, rozumíš? Na odpověď nečekej...“ řekl rytíř poslovi, když se chystal vyjet z bran Chardonnay.
Potom se vrátil zpět do pracovny, kde dopsal listy pro regenta a v případě, že už by se nevrátil, napsal také dopisy dětem. Pokusil se jim vysvětlit, proč od nich musel odjet a ujistil je, že je s Maxi vždycky milovali a nikdy je neopustí...
Napsal také regentovi na Catcastle, kterého pověřil opatrovnictvím dětí a správcem majetku do doby, než budou děti plnoleté.
Pak se oblékl do zbroje a přikázal, aby mu osedlali dobrého koně. Naposledy se šel podívat k dětem. Usmívaly se na něho a vztahovaly k němu ručičky. D'Shayovi bylo smutno. Něco uvnitř mu našeptávalo, že dnes vidí své děti naposledy. Naposledy se na ně usmál, zašeptal jim slova plná omluv za to, že je opouští a potom tiše se sklopenou hlavou odešel.
Na nádvoří na něho už čekal kůň a několik vojáků v lesklých zbrojích.
"Pane, víme kam se chystáte jet. Chceme jet s vámi. Několik paží s mečem se vám bude hodit.“ Přesvědčoval ho nejstarší z vojáků.
„Děkuji vám“ usmál se nad projevem oddanosti svých mužů rytíř.
„Děkuji, ale tohle je můj boj. Je to můj bratr, moje krev. Jsou záležitosti, které si musí člověk vyřídit sám. Zůstaňte zde a raději chraňte mé děti...“ s těmito slovy rytíř vyskočil na koně, kopl ho do slabin a vyjel z nádvoří vstříc nejisté budoucnosti...

K večeru dojel k hostinci, kde poručil pokoj a jídlo. Jakmile dojedl, zamkl se v pokoji a začal přemýšlet o zítřku.
Zítra přijede k bratovu hradu; zítra se s ním setká v tváří v tvář. Toho setkání se obával. Richard byl prý jen o rok mladší než D'Shay a nikdy se neviděli. Přesto v jejich žilách kolovala stejná krev. Navíc bylo rytíři jasné, že se na chování a charakteru jeho bratra tvrdě podepsala výchova jejich otce. D'Shay ale doufal, že se s bratrem domluví. Vždyť ještě stále byli bratři, tak by snad měli najít společnou řeč. A kdyby ne, spoléhal na zásah jejich otce. D'Shay věděl, že otec nedovolí, aby se jeho synové navzájem zabili a doufal, že přijde včas...

Ráno zaplatil za nocleh a vyrazil na cestu. Před poledne vjel do soutěsky vedoucí k hradu a o hodinu později stál před branou.
„Kdo jsi a co chceš na tomto hradě?“ ptal se strážný.
„Jsi slepý a nevíš, že mluvíš se šlechticem? Okamžitě mě pusť na hrad a vzkaž svému pánovi, že si jeho bratr přijel pro ženu!“ křikl D'Shay na strážného. Ten chvíli váhal, ale nakonec otevřel bránu a rytíři zmizel z dohledu. Ten přijel k hradu a tam hrdě vyčkával na koni, až pro něho z hradu někdo přijde. Nemusel čekat dlouho. Za chvíli z hradu vyšla skupinka vojáků, rytíři se poklonili a sdělili mu, že pán na něho čeká ve své pracovně. Rytíř sesedl z koně a nechal se vojáky vést - meč se mu nikdo nepokusil vzít.
D'Shaye uvedli do bohatě zařízené pracovny. Bylo tam mnoho obrazů a map, ale vše bylo jen tak rozvěšeno po stěnách, jak to dělá člověk, který nemá cit pro umění. Za stolem seděl rytířův bratr. DShay si všiml, že se podobá otci více, než by sám hádal - dokonce i tvrdost v očích byla stejná.
„Vítám tě bratře. Nakonec jsi si to rozmyslel a přinášíš mi zlato za svou ženu? Musím tě ale upozornit, že teď budu chtít mnohem víc.“ posmíval se Richard D'Shaovi do očí a přímo z něj čišela dobrá nálada. Byl si jist, že teď má nad věcmi plnou kontrolu.
„A kdepak máš vojsko nebo alespoň doprovod? Nechceš mi snad říci, že jsi se sem vypravil sám jen s tímhle mečem?“
„Nech těch řečí ... bratře.“ Pronesl klidně D'Shay a poznámku o armádě i o tom, že teď bude cena za jeho ženu vyšší ignoroval.
„Pokud se s tebou mám vůbec bavit, chci vidět svou ženu - hned!“
Richard zaváhal. Očekával, že bude D'Shay prosit o osvobození své ženy a že mu k nohám složí malý poklad. Místo toho tu rozkazoval, jako by zde byl pánem. Rozum, ale Richardovi říkal, že pokud má z rytíře něco dostat, musí mu jeho ženu ukázat.
„Počkej tu milý bratře. Tvá žena právě odpočívá ve svých komnatách. Hned ti ji přivedu.“, usmál se Richard a odešel. D’Shay si oddechl. Snad je tedy Maxi v pořádku.
Nečekal dlouho a dveře se otevřely. Dovnitř vešel Richard a za ruku vedl ubohou Maxi. Za nimi vešli do místnosti ještě dva vojáci. Richard strčil do Maxi a té se podlomily nohy a upadla na zem. D’Shay na ni nevěřícně zíral.
„Maxi!“ vykřikl a vrhl se k ní. Byl na ni strašný pohled. Byla celá špinavá a na sobě měla jen jakési cáry režné látky, které byly na několika místech potřísněny krvavými fleky. Rytíř jemně odhrnul látku a spatřil čerstvé stopy po úderech biče.
„Ty bestie!“ vykřikl D'Shay a nechal se plně ovládnout vztekem. Sáhl po meči a okamžitě k němu přiskočili strážní. Byly však pomalí - rytíř uhodil jednonoho z nich jílcem meče do obličeje, až se ozvalo zapraskání kostí a vzápětí mečem sekl po druhém dříve, než stačil tasit svůj meč.
„Za tohle zaplatíš. Mou ženu nikdo týrat nebude. Zjistil to minulý král a brzy to zjistíš i ty...“ cedil vztekle mezi zuby rytíř a pomalu se přibližoval k Richardovi. Tomu se rázem ztratil z obličeje sebejistý výraz. Takový výbuch nečekal a bylo mu jasné, že se situace komplikuje.
„Stráže!! Strá-á-áže!“ rozkřikl se na celé kolo. Dříve než ho mohl D'Shay utišit se do místnosti začali hrnout vojáci...
A pak se ozvalo bití na poplach ze strážných věží a z venku sem doléhala fanfára ohlašující příjezd krále.
„Přijel včas.“ oddechl si v duchu rytíř. Zastrčil pomalu zakrvavený meč do pochvy a čekal, co udělá jeho bratr.
„Ty - to ty jsi ho sem zavolal!“ vykřikl Richard a horečně přemýšlel, co teď bude dělat. V místnosti zatím netrpělivě přešlapovali vojáci, čekající na rozkazy.
„Jděte ven! Jděte uvítat krále a uveďte ho sem!“ rozkázal Richard.
„A ty – bratře, tu počkáš. Hlídejte ho a vezměte mu proboha ten meč!“ štěknul nakonec na strážné a odešel se přivítat s otcem. Rytíř počkal až odejde a vrhnul se k Maxi, na kterou na chvíli zapomněl. Viděl jí na očích bolest a strach. Strach z Richarda, z toho co se bude dít dál a jak si D'Shay po chvilce uvědomil, také strach z něho a z toho, jak se k ní zachová...

Když Maxi odvlekli zpět do kopky, ležela v bezvědomí několik dlouhých hodin. Nakonec ji probral chlad země, na které ležela. Chtěla se přesunout do míst, kde bylo více slámy, ale sebemenší pohyb jí působil nevýslovná muka, záda měla po mnoha ranách bičem jako v ohni. Zatoužila po smrti. Vždy si myslela, že je silná, že vydrží i případné mučení. Stačil jeden výprask a její hrdost splaskla jako bublina. Z chmurných myšlenek ji vyrušilo jemné pištění. Otočila hlavu za zvukem a dívala se do očí drobného zvířátka. To krysy přilákány pachem krve z jejích ran, se začaly scházet k hostině. Chtěla krysu zaplašit, ale nedokázala se ani pohnout a službu jí vypověděl i hlas. Stala se bezbranným žrádlem pro krysy. Pomyslela si, jak dlouho bude asi umírat … Krysa se blížila. Maxi ji měla přímo u obličeje – cítila její pach.
V tom se ozvaly kroky a krysy se vyplašeně rozutekly. Vrzly dveře.
„Vstaň!!!“ přikázal mužský hlas. Muž vešel do kopky a stál přímo vedle Maxi. Už podle hlasu poznala, že je to Richard.
„Řekl jsem, vstaň!!!“ a kopl Maxi bolestivě do boku. Byl horší než krysy. Přinutil Maxi, aby sebrala zbytek sil. Snažila se nemyslit na pálivou bolest na zádech a pomalu se postavila na nohy, které se jí podlamovaly. Chytil ji štítivě za špinavou ruku a táhl ji pryč z kopky.
„Jdeme!!!“ rozkázal.
Maxi byla přesvědčena, že ji čeká další bičování, ne-li něco horšího. Neměla však sílu se bránit.
„Pane, já…“ hlesla. Už nemohla. Chtěla mu říct, že udělá cokoliv. Chtěla ho poprosit,aby ji ušetřil.
„Mlč. V pracovně na tebe čeká návštěva.“ A táhl ji dál chodbou až ke dveřím pracovny. Strčil ji dovnitř. Zahlédla nějakého muže, ale neudržela rovnováhu a upadla. Zvedla hlavu, aby zjistila, kdo je ten muž. Srdce se jí málem zastavilo, když uviděla D’Shaye.
Když se k ní sehnul a vykřikl její jméno, když ucítila jeho dotek … snažila si z toho pocitu vzít co nejvíce. Cesta z kopky ji vysílila a Maxi nedokázala ani plně vnímat, co se v místnosti děje. Zaslechla z nádvoří fanfáry a křik Richarda. Pokusila se alespoň posadit, aby zjistila, co se děje. Uviděla D’Shaye, jak se k ní rozeběhl.
Vybavil se jí pohled jeho očí, když stál ve dveřích té chalupy a díval se na ni a na Toma. A najednou se strašně styděla. Styděla se, že ji takhle vidí i za to, co provedla. Bála se, co udělá…
D’Shay ji vzal jemně do náruče. Sykla bolestí, když se dotkl jejích zad. Pomohl jí posadit se na židli. Pohladil ji po tváři a políbil ji na špinavé čelo, neschopen slov. Srdce s mu sevřelo, když ji viděl v tomto stavu. Věděl, že ji odsud musí dostat. Za dveřmi se ozvaly kroky a do místnosti vešel lord Anlek s Richardem v patách, který máchal rukama a něco svému otci vysvětloval…
„...nevinný. Chtěla mne zabít! Podívej, otče ještě mám na hrdle modřinu od dýky. Jen jsem ji potrestal….“
Nezdálo se však, že by král jeho slova příliš vnímal. Maxi napadlo, jestli je zde lord Anlek jako otec nebo jako král.
D’Shay se s lehkou úklonou vydal v ústrety svému otci. Ten mu pokynul na pozdrav a pokračoval dál k Maxi. Nebyla schopna se postavit. Najednou jí bylo jedno, že ji král vidí v takové stavu. Jen ať vidí, co vychoval. Jak se jeho syn chová k ženám. Napadlo ji, že pokud tento muž rozhodne v jejich prospěch, že jim již po několikáté zachrání život. Bylo na čase mu projevit svou pokoru. Sklonila svou hlavu na důkaz pokory a zašeptala:.
„Vaše výsosti….“
Král pokýval hlavou. Maxi se zdálo, že jeho tváří přeběhl lehký úsměv – jen neznatelný, který ihned zmizel. Ale jista si nebyla.

„Můžete mi někdo vysvětlit, co se tady děje?!“ promluvil konečně Anlek a otočil se na oba své syny.
„Otče.“ ozval se Richard. „Ona ….. ona… mě chtěla zabít. Však jsem ti ukazoval modřinu od dýky, kterou na mne vytáhla. Jen má obezřetnost mne zachránila. Do té doby jsem se té ženy ani nedotkl. Chtěl jsem ji vyměnit jako … já…, ale když mne napadla, potrestal jsem ji podle práva.“ Na Richardovi bylo vidět, že má ze svého otce strach.
„Co říkáš? Mluv souvisle. Proč jsi ji unesl a takhle zřídil? Chtěls po svém bratru výkupné?!“ zahromoval Anlek.
„É, no…ne výkupné. Měl to být ... on ji chtěl stejně zabít.“ Ta věta zůstala viset ve vzduchu. Richard si vzpomněl na to, proč za ni D’Shay podle Maxi nechtěl zaplatit. Už se tolik nebál, protože věděl, že to použije proti nim. Obrátí otcův hněv proti nim. Bude se dívat, jak otec přinutí D'Shaye, aby svou ženu ztrestal. Nadechl se a pokračoval:
„Ano, otče. Moji muži byli náhodně svědky její nevěry. A on na to přišel. Chtěl ji zabít. Moji muži nechtěli, aby jednal ve vzteku, chtěli ji zachránit. Nebyl to únos .... Já … jsem, když mi vyprávěli, co se stalo, chtěl jsem ji svému bratru vydat. No ... unáhlil jsem se.... chtěl jsem za její vydání úplatu, omlouvám se. Když odmítl, chtěl jsem ji vydat královskému soudu. Jenže, když jsem jí o tom řekl ... vzala mi dýku a napadla mne....“ Richard byl odhodlán se z této situace vylhat.
„Je to pravda? Byla ti nevěrná?“ otočil se král na D’Shaye a probodával ho pohledem.
„Tvá milovaná Maxi?“ zeptal se s pohrdáním Anlek svého staršího syna a poté pohlédl úkosem na Maxi sedící stále na židli.
„Synu, pokud je to pravda, pak víš co je tvou povinností... Víš, jaký trest jí náleží?!“
Maxi pohlédla znechuceně na Richarda. Navlékl to vskutku znamenitě. Anlek se střídavě díval na svého syna a na Maxi. Nyní si byla jista, že v jeho tváři zahlédla opět lehký úsměv.
Když se Anlek objevil, byla přesvědčena, že se postaví na jejich stranu, ale nyní se vše naprosto obrátilo proti D'Shayovi. Nadechla se, aby vše vysvětlila, ale zachytila D’Shayův pohled, který jasně říkal, ať raději pro jednou mlčí.