Prokletí královské krve (33. kapitola)

D‘Shay mlčel. Nejprve se podíval do očí svého otce. Viděl v nich pobavení. Bavil se myšlenkou, že by Maxi po tom všem zradila svého muže. Jeho syn pro ni tolik riskoval a tolika věcí se vzdal - a on ho podvedla. Směšné.
Richard se škodolibě usmíval. Stál vedle otce a očekával D'Shayovu odpověď. Byl si opět jist svou převahou. Z jeho obličeje čišela spokojenost nad sebou samým - rytíř by ten obličej nejraději rozsekal mečem.
Potom pohlédl na zuboženou Maxi a hned věděl, co odpoví. Věděl, k čemu musí dojít. Nadechl se:
„Ne.“ řekl pevným hlasem.
„Maxi mi byla vždy věrnou ženou a stála vždy po mém boku. Slib manželský, který složila spolu se mnou před Bohem je pro ni svatý. To ráno jsme společně vyrazili do lesů na malý lov - už jsme na Chardonnay zmírali nudou - když nás přepadli poskoci tady toho -" ukázal D'Shay na Richarda.
„Lže! On lže! Otče já...on...nebylo to tak...chtěl ji zabít...!“ Richardův obličej se opět změnil. Sebejistota zmizela a vypadal spíš jako malé vystrašené děcko.
„Chovej se jako muž!“ přikázal král Anlek.
„Jaký máš důkaz pro své tvrzení? Víš, že lež králi by tě mohla přijít velmi draze?“ zeptal se otec D'Shaye.
„Mám stejný důkaz jako můj ... bratr - svoji čest. A jelikož vidím, že ti to nestačí, otče, vyzývám tu před tebou rytíře Richarda k souboji. Nechť Bůh rozhodne o tom, na čí straně je právo!“
Maxi unikl z úst bolestný sten, král Anlek se zasmušil a Richard vypadal, jako by se měl rozbrečet.
„Otče! To nejde...lže...otče!!!“
„Mlč už! Takhle jsem tě Richarde nevychoval! Měl by ses za svou zbabělost stydět! Dobrá D'Shayi. Nakonec souboj nejsnáze vyřeší váš spor. Ale ne dnes. Ráno za úsvitu. Nedaleko odtud je skalní převis. Je dostatečně velký a hladký. Přikáži, aby z něj odmetli sníh. A teď jdi. Měl by ses postarat o svou ženu. Vypadá, že potřebuje tvoji pomoc. Richard vám nechá připravit pokoje.“ vynesl Anlek verdikt. Rytíř jej přijal s klidem, očekával, že k něčemu takovému dojde. Zato Richard jakoby stále nechápal, co se okolo něho děje. Měl tak dokonalý plán.
D‘Shay vzal opatrně Maxi do náruče. Věděl, že jí působí bolest a čerstvé rány opět rozdírá, ale nebylo vyhnutí. Sama by do pokoje jen těžko došla. Sluha je dovedl do pokoje, které jim narychlo připravil. D'Shay položil opatrně Maxi na postel a otočil ji na břicho. Poručil přinést lavor teplé vody a čisté plátno. Svlékl z ní hadry, které ji zakrývaly a začal vodou čistit rány. Ta napůl v bezvědomí, neschopna slova jen občas sténala.

Na kraj padla tma a Maxi usnula těžkým spánkem. D‘Shay chvíli seděl vedle ní na lůžku a sledoval jak oddechuje. Potom si přitáhl židli na stranu, kam se otevíraly vstupní dveře a usedl na ni. Na klín si položil meč a za opasek zastrčil dýku. Nevěděl, co se bude dít a rozhodl se zůstat raději na stráži.
Za několik hodin uslyšel kroky, které se zastavily u dveří. D'Shayův dech se zastavil, svaly napnuly. Zavrzaly panty, potom znovu a to se již dveře pomalu otevíraly. Do místnosti vešla opatrně našlapující mužská postava. Rytíř vyskočil ze židle a neznámému přiložil meč na krk.
„Ty jsi se rozhodl hlídat celou noc? Ale to pak budeš pro svého bratra snadnou kořistí. Synu.“ promluvil neznámý a D'Shay poznal svého otce.
„Mám pro něho být snadnou kořistí v boji nebo ve spánku? Jsem uvnitř nepřátelského hradu, kterému vládne šílenec, který ani neví co chce. Mohl na tebe tlačit a myslím, že by jsi nakonec povolil a postaral by ses o změnu následníka. Místo toho unesl a mučil mou ženu. A já ho zítra zabiji. Doufám, že je ti jasné, že zítra přijdeš o jednoho syna?“
„Proč to děláš? Jsi špatný lhář. Proč jsi lhal a riskuješ svůj život, aby jsi zachránil ženu? Proč je pro tebe ona důležitější než tvůj vlastní život, než tvá rodina?“ ptal se otec.
„Ty to nevíš otče? Už několikrát jsem ti to říkal. Já ji miluji a ať už se stalo cokoliv, na mé oddanosti k ní to nic nemění. Už mám kvůli ní na rukou krev krále a teď přibude ještě bratrovražda.“
„Vezmi tě čert i s tvojí láskou.“ obořil se na D'Shaye otec a měl se k odchodu.
„U dveří jsem nechal na stráži několik mých mužů - členů královské gardy. Postarají se o tvůj klidný spánek.“ dodal a zavřel za sebou dveře.
D'Shay chvíli stál uprostřed místnosti. Nevěděl, co si má o otcově návštěvě myslet. Sice mu jeho rozhodnutí rozmlouval a stále po něm chtěl, aby na Maxi zapomněl, ale přesto mu pomáhal.“ Snad chápe, proč to dělám a proč zítřek skončí tak, jak musí...“ pomyslel si. Meč odložil na stůl a ulehl vedle Maxi. Po několika minutách usnul...

Probudilo ho tiché klepání na dveře. Vstal, otevřel dveře:
„Pane, je čas. Král spolu s panem Richardem vás očekávají na nádvoří.“ sdělil mu voják.
D'Shay se vrátil do místnosti pro meč. Podíval se na svou milovanou. Byla bledá, ale vypadala, že spí. Lehce jí shrnul vlasy z tváře a políbil ji. Potom se otočil a kvapně v doprovodu vojáka šel vstříc souboji.
Na nádvoří již čekali otec i Richard. Kývl jim na pozdrav a poté se vydali v doprovodu několika vojáků nahoru do skal. Po chvíli dorazili k převisu. Bylo to opravdu dobré místo pro souboj. Sníh byl odklizen a zem tak byla tvrdá a rovná - dokonce to ani moc neklouzalo.
D'Shay odhodil plášť, který by mu v boji jen překážel a klidně si stoupl doprostřed prostoru. Očima vybízel Richarda, aby začal jednat.
Tomu se nechtělo. Do poslední chvíle doufal, že si to jeho otec rozmyslí. Plánoval, že pošle vojáky v noci k D'Shayovi, ale plány mu zkřížil právě otec s královskou gardou.
„Otče, nešlo by...“ podíval se prosebně na Anleka, ale ten si jen opovržlivě odfrkl a naznačil mu, aby se místo proseb raději chopil meče.
Richard se roztřásl, ale tasil meč. Chvíli se díval D'Shayovi do očí a potom se vyřítil proti němu. Rytíř stál dál na svém místě. Stačil jediný úkrok, aby se vyhnul Richardovi i jeho ráně. Richard se otočil a ohnal se po něm znovu. D'Shay zachovával klid a jen znovu ustoupil z dosahu švihu.
„Že by z tebe otec vychoval tak špatného šermíře?“ posmíval se Richardovi. Ten byl vzteky nepříčetný. Švihal všude okolo sebe a D‘Shay jen s posměšky ustupoval. Nakonec se rozhodl, že nebude dál vyčkávat. Sevřel prsty okolo studeného jílce meče a vytáhl meč z pochvy. Vyčkával na vhodnou příležitost. Konečně! Richard se příliš rozpřáhl a oblouk, který opsal jeho meč byl delší, než měl být. Pravá strana Richardova těla byla nekrytá a D'Shay seknul. Meč pronikl v podpaždí do Richardova těla a objevila se krev. Richard vykřikl a pustil meč. Svalil se na zem a křičel jako malé dítě. Rána nebyla nijak hluboká, ale přesto Richard řval jako by byla smrtelná. D'Shaovi bylo z té kreatury špatně. Byl rozhodnut nenechat ho naživu, ale nyní o tom vážně uvažoval - natolik mu ho bylo líto. Podíval se na otce.
„Souboj musí skončit smrtí jednoho z vás.“ řekl král Anlek chladně. D'Shay se podíval zpět na Richarda. Představil si rány od biče, které způsobil jeho Maxi a několikrát švihnul mečem. Tam, kde neměl Richard brnění se objevili krvácející rány. Jeho křik se ještě znásobil. D'Shay vytáhl dýku a hodil ji na zem kus od Richarda. Zastrčil meč zpět do pochvy a otočil se k odchodu. Když míjel otce, zašeptal mu do ucha:
„Teď zemře. Buď pomalu vykrvácí nebo se zabije dýkou. A nebo mu ty pomůžeš zkrátit utrpení. V každém případě je o výsledku tohoto souboje rozhodnuto. Jdu za svou ženou...“

Maxi se vzbudila. Nejprve vůbec nevěděla, kde je. Ale pálivá bolest zad jí velmi rychle připomněla události předchozího dne. Vybavila si Richardovo obvinění i D’Shayovu lež. Lhal svému otci, lhal králi, aby se vyhnul povinnosti ji potrestat. A pak si vzpomněla i … na souboj. Přemohla bolest a zvedla se, aby se mohla rozhlédnout po pokoji. Lůžko vedle ní bylo pomačkané a vedle lůžka židle. D’Shay tu však nebyl. V zoufalství klesla zpět. Srdce se jí sevřelo strachem. Jestli Richard souboj vyhraje … nikdy by si neodpustila D’Shayovu smrt i když nevěřila, že by ho přežila o mnoho déle. Čekání bylo hrozné. Tiše se modlila, aby se jí D’Shay vrátil. Stále se trošku bála, co jí poví. Vždyť od okamžiku, kdy vstoupil do té chalupy, spolu ještě nemluvili.
Na chodbě se ozvaly kroky. Maxi se i přes bolest posadila. Klika se pohnula. Maxi polkla na prázdno. Kdo je za dveřmi? Richard, Anlek nebo D’Shay? Dveře se otevřely a v nich stál – D’Shay. Maxi se ulevilo.
„Lásko…“ zašeptala neslyšně. Vstala z lůžka. Bolestí nemohla ani mluvit. Udělali k sobě dva kroky.
„Odpusť, prosím.“ zašeptala Maxi a svezla se k D’Shayovým nohám. Jemně ji zvedl a pomohl zpět na lůžko. Maxi se mu nedokázala podívat do očí. Stále se strašně styděla. Věděla, že mu musí mnohé vysvětlit, ospravedlnit se. Na otázku, co udělal s Tomem, raději zapomněla. Neměla odvahu ji položit. Nadechla se a hledala vhodná slova.
„Teď ne.“ Zavrtěl hlavou D’Shay. Neměl sílu poslouchat její omluvy. Miloval ji, byl pro ni schopen obětovat cokoliv, ale každý pohled do jejích očí mu vracel výjev z chalupy. Nevěděl, co by jí řekl. Potřeboval se vyspat. Několik téměř probdělých nocí a dnešní události se na něm podepsaly. Cítil, jako by zestárl o třicet let. Natáhl se vedle Maxi a téměř ihned usnul.
Maxi si v duchu přehrávala, co svému muži řekne, jak mu vše vysvětlí, až z toho také usnula.

Probudila se po poledni. Cítila se o mnoho silnější. Pohledla na muže vedle sebe. Jeho tvář byla strhaná. Opět se jí sevřelo srdce nad tím, co způsobila. Potichounku vstala a zadívala se z okna. Po nádvoří šel král Anlek a v náruči nesl bezvládného Richarda. Maxi se ještě chvíli dívala do kraje a pak vyšla na chodbu. Potřebovala nutně sehnat náhradní halenu a něco k jídlu. Uvědomila si, že od včerejšího rána neměla nic v ústech. Ozvaly se za ní kroky. Otočila se. Chodbou šel Anlek. Zastavil se a pohlédl na ni.
„Vaše výsosti..“ poklonila se Maxi.
„Nechte si ty poklonky. Jsou od vás stejně neupřímné, jako kdybych je dělal já. Potřebujete něco na sebe a já potřebuji s vámi mluvit. Pojďte se mnou…“ Maxi ho tiše následovala do jedné z komnat. Anlek sáhl do komody a podal Maxi košili.
„Je Richardova, ale snad bude lepší než to, co máte na sobě. Dámské šaty tu jen těžko najdeme. Na hradě jsou jen muži.“ Odešel na chvíli ze dveří a Maxi se převlékla. Jemné plátno košile ji příjemně chladilo rány na zádech.
Anlek jí pokynul, aby se posadila. Zavládlo ticho.
„Ztratil jsem syna…“ začal tiše Anlek. Už to nebyl ten hrdý a arogantní muž. Seděl před ní stařec, se strhanou tváří.
„Je mi to líto…“ špitla Maxi.
„Nelžete! Není vám to líto… Kdyby nezemřel Richard, zemřela byste vy a můj druhý syn. Nejste tak hloupá, abyste to nevěděla.“ Obořil se na ni Anlek.
„Já nemluvím o tom souboji. Syna jsem ztratil už včera, když jsem viděl, jakého zbabělce jsem vychoval. Kdysi jsem udělal strašnou chybu…“ Anlek se odmlčel.

„Zničil jsem svému staršímu synovi život a neustál jeho spravedlivý hněv. Přitom mi byl daleko lepším synem, než ten slaboch. Vychovávali mne k tomu, že ženy jsou slabé a slouží pouze k udržení rodu. Totéž jsem učil i svého syna. Nesnesl pomyšlení, že jste odvážnější a silnější než on. Ani já nepoznal ženu tak silnou jako vy, ale musím vás varovat. Vím, že mi včera D’Shay lhal. Vím, že nejste tak čistá, jak tvrdil. Richard nebyl tak chytrý, aby vymyslel takovou lež. Chtěl bych od vás slyšet co se stalo. Všechno a pravdivě…“
Maxi se zamyslela. Zvolna začínala toho muže chápat. Bylo jí ho líto. Rozhodla se k němu být upřímná a dát mu ve svém srdci šanci. Zvolna začala vyprávět události od narození malého Petra až po včerejší příjezd D’Shaye.
Anlek vstal a pokynul Maxi, aby zůstala sedět. Zahleděl se z okna.
„Tedy přiznáváte svou vinu… „
„Ano, ale já….“
„Mlčte. Je jedno jak velká ta vina je. Porušila jste slib, který jste mému synovi dala před Bohem. Zradila jste jeho city. Ta jeho láska – obětoval by cokoliv… Ohrozila jste život jeho, vašich dětí i budoucnost celé země. Nebudu vás soudit. Už jednou jsem se mu pletl do života a ztratil jsem ho. Mám už pouze jeho a potřebuji ho. … Potřebuji D‘Shaye i …. i vás a vaše děti pro Camelot. Mám velké problémy. Rada si dělá co chce. Potřebuji na Camelot lidi, kterým důvěřuji. Vraťte se na Catcastle či Chardonnay a urovnejte věci mezi sebou. Vychovávejte oba syny jako budoucí krále. Až přijde čas, pošlu pro vás…
Pamatujte, že vás obdivuji pro vaši chladnokrevnou odvahu, kterou jste nejednou projevila. Ale zároveň vás nenávidím za to, co jste provedla mému synovi. A teď jděte!“