Prokletí královské krve (34. kapitola)

Maxi se lehce uklonila a vyšla z místnosti. Cítila se hrozně a měla hlad. Jeden rozhovor měla za sebou, ale čekal ji ještě jeden – mnohem těžší. Vydala se zpět do pokoje, který jim byl přidělen. Tiše vešla dovnitř. D’Shay byl již vzhůru. Seděl na lůžku s hlavou v dlaních. Maxi se odhodlala k tomu, co musela udělat. Došla až k svému muži a klekla si k jeho nohám. Nedokázala se na něho podívat. Srdce jí bušilo na poplach.
„Lásko, já … ne nepřerušuj mě. Chtěla bych říct, jak to bylo. Prosím. Potřebuji, abys to věděl.“ Po tvářích jí stékaly horké slzy. D’Shay se ani nepohnul. Mlčel.
Začala tedy, stejně jako lordu Anlekovi, vyprávět vše od chvíle, kdy spolu s Tomem poprvé tančili. Vyprávěla o bolesti, kterou prožívala, o lásce a úctě, kterou k D’Shayovi cítí. Vyprávěla o zoufalém rozhodnutí zkusit zázračný lék staré vědmy. Srdce se jí svíralo, když vyprávěla o setkání s Tomem a o touze, kterou již nebyli schopni potlačit. Řekla mu také, že zůstalo pouze u polibku, že se nedopustili hříchu. Neodvážila se zeptat na osud Toma.
„Já tě miluji. Nikdy jsem nemilovala nikoho tak jako tebe. Mrzí mne, co se stalo, ale vrátit to již nedokáži. Stydím se za sebe a pochopím vše, cokoliv uděláš….“ Zakončila svou řeč.
Částečně se jí ulevilo a s napětím čekala, co na to D’Shay řekne….
Ten se díval na plačící Maxi neschopen slov. Vzal její tvář do rukou a jemně ji přinutil podívat se mu do očí. Četl v nich bolest a strach z jeho slov. A také lásku. Tohoto momentu se bál. Pokaždé, když si tento moment v duchu představoval, řekl něco jiného, zachoval se jinak, ale teď, když viděl lásku v jejích očích , když viděl rány, které jí způsobil Richard, nedokázal být tvrdým a soudit ji. Celé jeho nitro křičelo, že ji stále miluje a city přikazovaly tělu, aby sevřel v objetí a pokusil se zapomenout.
"Maxi, lásko. Ublížila jsi mi. Ublížila jsi a ty to víš. Ale já se na tebe nedokážu zlobit, trestat tě. Mnozí by řekli, že je to slabost, ale já bych nebyl schopen udělat to, co ti uděl Richard. Před Bohem jsem ti slíbil věrnost. Slíbil jsem ti, že budu vždy stát po tvém boku, ať se už stane cokoliv. Svému slibu chci dostát. Věřím, že čas všechno napraví. Jednou snad zapomeneme. Snad nám k tomu pomohou děti. Ale měla bys vědět jedno. Tom, ať je jeho vina jakkoliv nevelká - odešel. Propustil jsem ho ze služeb a varoval jsem ho, aby se k mému panství již více nevracel. Odešel ještě ten večer - spolu se svou dcerou. Dostal vyplacenou svou službu i koně, snad se v životě protluče.“
Všiml si, že Maxi při zmínce o odchodu Toma s dcerou posmutněla. Tělem mu projel osten zloby a žárlivosti, ale ovládl se.
„Omluv mě, půjdu najít otce. Myslím, že si toho musíme mnoho říci. A pamatuj si, že nechci, aby přede mnou žena klečela.“ dodal a opatrně ji zvedl na postel vedle sebe. Políbil ji na čelo a chvatně odešel. Do očí se mu draly slzy.

Za chvíli již klepal na dveře otcovy pracovny. Vešel dovnitř. Otec seděl na židli a pozoroval kraj v dálce. Na D’Shaye se ani neohlédl.
„Nedokázal se zabít... Neměl dost odvahy ani na to, aby si podřízl krk a ukončil svou bolest.... Musel jsem...já ho zabil!“ vykřikl Anlek zoufale.
„Ne,“ odpověděl rytíř. „byl mrtvý v okamžiku, kdy se dotkl mé ženy - a ty to víš. Pouze jsi mu uštědřil ránu z milosti. Ukončil jsi jeho trápení - i když bylo zasloužené.“ Anlek se na něho podíval. Z očí mu čišela nenávist, bolest, smutek.
„Proč až teď vidím, jakého mám syna?! To jsem opravdu tak špatný člověk, že si zasloužím, aby mě Bůh trestal tím, že jednoho syna zabiji a druhý mě nenávidí?“
D'Shay sledoval s překvapením tento výjev. Nikdy neviděl otce projevit lítost a teď když to viděl, začala se jeho představa o tyranském otci měnit. D'Shay v něm náhle starého a unaveného člověka.
„Otče, to co se kdysi stalo, to už je dávno. Možná bych ti měl být za vše vděčný. Copak bych za jinak potkal svou ženu? Má nenávist s léty vyprchala. Nečekám od tebe omluvy a pokání. Udělal jsi, co jsi považoval za nutné, i když to nebylo správné.
Zapomeň na mé vydědění, jmenuj na tomto panství důvěryhodného správce a až můj druhý syn bude plnoletý, ujme se zde vlády. Vychovám ho dobře, to ti mohu slíbit!“
Král Anlek chvíli mlčel a pozoroval kraj.
„Čas vše napraví, staré křivdy smaže, říkáš? Věříš, že to bude platit i o tobě a tvé ženě? Nic mi neříkej, já vím, že tomu věříš. Mluvil jsem s ní. Přišla ke mě.
Narazil jsi opravdu na pozoruhodnou ženu. Byla by lepší královnou než já. Na dvoře se mi nedaří. Rada se spojila a kazí každý můj krok. Nevím proč. Snad mají zlost kvůli tomu, jak jsem se dostal ke koruně, snad jsou rozčílení na tebe - vždyť jsi odmítl jejich nabídky a ještě jsi je obvinil z nečinnosti. Nezbývá mi než čekat, až vyroste tvůj syn, potom se snad rada uklidní. Dobře. Přepíšu pozemky na tvého druhého syna. O statky se zatím budu starat sám z Camelotu. A teď jdi. Chci být chvíli sám a ty by jsi teď měl být se ženou. Já se ještě dnes vydám zpět na Camelot. Nechci zde být déle než bude třeba...“
Rytíř odešel z otcovy pracovny a cítil zmatek. Otec projevil tolik citů, jako ještě nikdy a nejen to. Pokusil se D'Shayovi omluvit za vraždu Magdaleny a jejího otce. Severní panství přepíše na Petra ... a, pokud to rytíř pochopil správně, žádal otec D'Shaye a Maxi o pomoc...

Když Maxi osaměla, pocítila nesmírnou úlevu. Tom žil. A D’Shay jí odpustil. Byla smutná, že s Tomem odešla i malá Anna, ale v hloubi duše věděla, že se její muž zachoval velmi milosrdně. Doufala, že na Toma i jeho dceru brzy zapomene. Zatoužila po brzkém návratu na Chardonnay.
Hned jak se D’Shay vrátil od otce, prosila ho, aby se co nejdříve vrátili. Rytíř se ale zpáteční cesty obával. Věděl, že dokud se rány nezatáhnout, bude Maxi cestou velmi trpět. Kdyby záleželo na něm, sedl by hned na koně a zamířil k Chardonnay, kde na ně čekaly nejen děti, ale také všichni ti, kteří o únosu své paní věděli. Maxi však velmi naléhala. Chtěla tu cestu podstoupit co nejdříve. Nevěřila, že by cesta mohla být horší, než byla muka, která zažila po cestě sem s omrzlými nohami ve třmenech. Toužila po vlídném teple Chardonnay, po doteku svých dětí. Po koupeli, o kterou se zde mezi samými muži, zdráhala říci. A po náruči svého muže. Doufala, že jim příjemné prostředí domova pomůže zhojit rány v srdcích.
Král Anlek opustil hrad krátce po rozhovoru se svým synem. Vůbec nic je zde nedrželo a tak D’Shay nakonec podlehl naléhání své milované. Ve stájích našel bytelné saně. Nechal je měkce vystlat, aby Maxi trpěla co nejméně. Chtěl vyjet co nejdříve, aby do večera dorazili k hostinci. A zítra již budou spát na Chardonnay.
Maxi si z Richardovy šatny „vypůjčila“ teplý plášť. Když nastupovala na nádvoří do saní, padl její zrak na dřevěné podium s šibenicí a špalkem. Otřásla se hrůzou a v duchu děkovala svému muži za záchranu. D’Shay ji opatrně zabalil do kožešin. Oproti cestě sem se cítila jako v ráji. Netrvalo dlouho a saně s doprovodem deseti mužů vyjely z bran hradu. Po většinu času jeli mlčky, zabráni do svých myšlenek. Sníh zvolna tál. Cesty byly ještě zasněžené, ale nebyly na nich závěje a cesta tak ubíhala poměrně rychle. Ještě ani nepadl soumrak, když dorazili k hostinci, kde přespávala Maxi s žoldáky při cestě k Richardovi.
D’Shay zaplatil za pokoj a hostinská je zavedla právě do toho pokojíku, kde spali s žoldákem. Hostinská si Maxi prohlížela.
„Vy jste… tady byla….“ Stále váhala, zda se neplete.
„Ano. Jsem to já. Můj doprovod již nežije. Toto je můj pravý muž.“ Usmála se Maxi na hostinskou.
„Ach, pane já netušila. Kdybychom věděli, že ….“ koktala hostinská a upřela své oči na rytíře.
„… tak byste stejně nemohli nic dělat.“ dopověděl větu D’Shay. Poprosil ji, zda by se nenašly nějaké šaty a káď s vodou pro Maxi a vysázel na stůl před užaslou hostinskou několik zlaťáků. Ta odběhla rychle splnit rytířovo přání.
Až teď si Maxi uvědomila, jak musí z pobytu na smrduté slámě páchnout. Hostinská brzy připravila příjemnou koupel a D’Shay pomohl Maxi do kádě. Stále ji bolel každý pohyb a on se snažil, aby se musela hýbat co nejméně. Záda ji v teplé vodě pálila, ale pocit z koupele byl tak opojný, že bolest takřka nevnímala. D’Shay jí pomohl umýt vlasy a celou ji omyl a osušil. Najedli se společně u krbu a on ji pak jemně uložil na lůžko. Z jeho péče, z každého jeho doteku sálalo tolik lásky ... a Maxi ji vděčně přijímala. Od hostinské také dostali hojivou mast, kterou D’Shay jemně potřel rány po biči. Některé se cestou znovu otevřely, ale pouze dvě nejhlubší začaly trochu hnisat. Hostinská se ukázala být pravým pokladem, neboť pro Maxi sehnala také čistou sukni a halenu. Toho večera spolu D’Shay a Maxi mnoho nemluvili. Stále byli ještě oba příliš zasaženi událostmi posledních dnů. Byli však blízko sebe a to jejich srdce rychle uzdravovalo. Maxi začala pomalu dřímat a tak si D'Shay opět konečně lehl vedle své ženy. Cítil její vůni a její dotek. Věřil, že hrůzný sen skončil. Zítra touhle dobou budou spolu na Chardonnay.

Ráno po vydatné snídani opět vyjeli na cestu a nechali hostinec za sebou. Před obědem už byli na dohled Chardonnay a z hradu jim vyjelo vstříc několik jezdců hned, jak hlídky spatřily saně. Po Chardonnay se rozkřiklo, co se před chalupou bylinářky doopravdy stalo a lid vřele vítal D'Shaye i Maxi.
Konečně byli doma! Maxi, znavena cestou, usnula hned jak se dotkla polštáře v jejich ložnici. Rytíř ji chvíli pozoroval a poté se vypravil k dětem. Našel je spící po obědě. Zdálo se mu, že těch pár dní opět velmi vyrostly.
„Jeden bude králem, druhého čekají statky na severu...a jaká budoucnost čeká Kateřinu?“ přemýšlel.