Prokletí královské krve (35. kapitola)

Čas letěl jako voda. Rány na těle Maxi se již zhojily a stejně na tom byly i jejich duše. Oba doufali, že ve společnosti toho druhého jim bude dopřáno na vše zapomenout a tak trávili většinu času spolu. Sníh už tál a na svět se začaly nesměle prodírat první sněženky. Do lesů se vraceli stěhovaví ptáci. V kraji vládl mír. Sedláci opět zaseli …
Jednoho dne na Chardonnay dorazil královský posel nesoucí dopis pro D'Shaye i Maxi.

“Drahý synu, milá Maxi“ psal otec.
“Prosím, přijeďte na Camelot. Musím si s vámi promluvit, potřebuji vaši pomoc. Rada se stává nezvladatelnou a dělá si, co se jí zamane. Vím, že jste si představovali, že na Camelotu udělám pořádek, ale... zklamal jsem. Věřím, že vaše přítomnost pomůže a snad se nám společnými silami podaří opět nastolit pořádek...“

„Nechci si ani představit, co se tam musí dít, když si otec neví rady.“ Dumal nad dopisem D’Shay a pohlédl na Maxi.
Na očích jí viděl, že se jí na Camelot nechce, ale oba věděli, že je jejich povinností králi pomoci. Smířili se s odjezdem na Camelot. Tušili, že by se návštěva mohla protáhnout, vždyť už v zimě jim král Anlek naznačil, že je potřebuje tam. Potvrdili tedy králi svůj příjezd. Další zpráva z Camelotu na sebe nenechala dlouho čekat. Anlek je prosil, aby přijeli jako oficiální návštěva - jako králova rodina a upřesnil datum jejich příjezdu.

Na Chardonnay začaly přípravy k odjezdu. Tentokrát bylo třeba zabalit hodně věcí, neboť na Camelot jely také děti. Anlek trval na tom, že jim jako doprovod pošle královskou gardu. Nadešel den odjezdu a z bran Chardonnay vyjel průvod. V čele na koních D’Shay a Maxi. Za nimi pak královi vojáci a kočár s chůvou a dětmi. Již padl soumrak, když se přiblížili Camelotu na dohled. Před nimi se otevřel výhled na město ozářené tisíci loučí. Oba žasli nad tou nadpozemskou krásou. Od městských bran pak stáli podél cesty lidé s loučemi a vítali je. Konečně projeli hradní branou na nádvoří. D’Shay seskočil z koně a pomohl dolů také Maxi. Shromáždění rytíři vytvořili uličku a tasili meče, aby vzdali holt synovi krále a jeho ženě. Náhle se ozvaly fanfáry oznamující příchod krále. D’Shay nabídl Maxi rámě a společně kráčeli vstříc králi, který šel proti nim. Zastavili se pár metrů od sebe. D’Shay poklekl a Maxi se poklonila, tak jak velela neúprosná pravidla. Král Anlek vzal Maxinnu ruku a políbil ji.
„Vítejte na Camelotu. Jsem rád, že vás zde mohu uvítat.“ Otočil se a dal pokyn, aby ho následovali. Konečně se ocitli o samotě v králově pracovně.
„D’Shay, Maxi… jsem rád, že jste přijeli.“
„Otče.“ D’Shay došel k Anlekovi a podal mu ruku. Ten ji přijal a chvíli zaváhal. Pak svého syna objal.
„Kde jsou děti?“ zeptal se Anlek.
Maxi potěšilo vřelé přivítání, kterého se jim dostalo i králův zájem o děti.
„Vaše výsosti …“ znovu se lehce uklonila, ale Anlek jí nedovolil pokračovat.
„Maxi, už jednou jsem vám řekl, že si poklonky můžete v soukromí nechat pro někoho jiného. Ani jeden z nás nemá rád neupřímnost. Na veřejnosti se těch přetvářek bohužel nezbavíme. Souhlasíte?“ usmál se.
„Ano, pane.“ Překvapilo ji, jak se Anlek změnil. Hodně zestárl od doby, kdy se viděli naposledy. Jeho tvář se zdála popelavě šedá, nezdravá. Ozvalo se zaklepání a do pracovny vešla chůva s dětmi. Malého Petra nesla v náruči a před ní šly nemotorně ruku v ruce D’Shay II. a Kateřina. Za pár dní oslaví zde na Camelotu druhé narozeniny. Zastavili se kousek od Anleka a oba udělali cosi, co vypadalo jako pokus o poklonu. Králi se rozlil po tváři úsměv. Sehnul se zvedl obě děti do náruče.
„Princi D’Shay…“ zašeptal. „Princezno Kateřino… vítám vás na Camelotu.“ A usmál se na spícího Petra, kterého držela chůva.
„Synu, Maxi … děkuji.“ Obrátil se zpět k D’Shayovi. V očích měl slzy.
„Nechal jsem zřídit vaše a dětské pokoje v samostatném křídle. Budete mít naprosté soukromí. Chovejte se zde jako doma. Chůva ať uloží děti, jsou jistě unavené a my se sejdeme za chvíli u večeře. Potřebuji pak s vámi nutně mluvit – o samotě.“
Komnaty, které pro ně nechal král Anlek připravit, byly krásné. Maxi žasla, jak se Camelot změnil. Hrad i město pod rukama nového krále jen vzkvétalo. A přesto měl Anlek pocit, že se mu nedaří. Maxi si nechala pomoci s převlékáním k večeři a přemýšlela, co jim král chce. Byla připravena, když pro ni přišel D’Shay. I on se byl po dlouhé cestě převléci.
„Sluší ti to.“ políbil Maxi.
Večeře byla velkolepá. Byl to zvláštní pocit, sedět se svým mužem v čele stolu spolu s králem. Po večeři je Anlek omluvil shromážděné společnosti a odvedl je do své pracovny. Pokynul jim, aby se posadili a nechal všem nalít dobré víno.
„Máte moc hezké děti…“ začal. Bylo vidět, že neví, jaká slova zvolit. Pak se nadechl a pevnějším hlasem pokračoval.
„D’Shay, Maxi. Já… jsem nemocen. Každým dnem mi ubývají síly a felčaři si neví rady. Ne, není to tak hrozné, jak to může znít. Pokud se však nenajde příčina mého úbytku sil, plnoletosti malého D’Shaye se nedožiji. Nechci, aby zemi do jeho nástupu na trůn, spravoval někdo cizí. Aby někdo zase zničil to, co zde buduji. Supi se pomalu slétají – královská rada odmítá schvalovat jakákoliv rozhodnutí, bojkotuje všechny mé návrhy. Diplomatické vztahy s okolními zeměmi jsou v rozkladu. Potřebuji vaši pomoc. Potřebuji vás tady.“
Anlek se odmlčel a vstal. Maxi s D’Shayem chtěli také vstát, jak velela neúprosná pravidla dvoru, ale Anlek je zarazil. Přešel k oknu a zadíval se ven. Pak zvolna pokračoval:
„D’Shayi, chci…. ne …, přál bych si, abys přijal ten návrh královské rady, který ti dala před mou korunovací. Chtěl bych, abys zastával post prvního rytíře a po mé smrti se ujal vlády do doby než bude princ plnoletý. Královská rada to sama tehdy navrhla, takže by neměl být problém tuto změnu prosadit. Já tě v té radě potřebuji. Kvůli hlasování i kvůli informacím, co mají v úmyslu. A samozřejmě také proto, abys znal poměry, než se ujmeš vlády.“
Opět se odmlčel a posadil se zpět ke stolu. D’Shay mlčel a přemýšlel.
Anlek se napil vína a pokračoval:
„Maxi, já … od vás bych také potřeboval, abyste se vzdala životu v ústraní. Potřebuji váš návrat do společnosti. Staňte se první dámou Camelotu …. Titul královny vám nabídnout nemohu – předběhl mne můj syn a titul získáte s jeho korunovací. Chtěl bych však, abyste už nyní užívala veškerých poct a výsad, které k tomuto titulu náleží. Od dětství jste byla pro korunu vychovávána. Váš otec s vámi měl velké plány. Vše pokazila jeho smrt a váš otčím. Dozvěděl jsem se to až nedávno, když jsem se probíral písemnostmi. Neměl jsem dříve tušení … Získala jste navíc pár let svobody, ale je čas přestat utíkat a postavit se ke svým povinnostem čelem. Země a já vás potřebujeme. Zítra večer se bude konat ples jako vrchol společenské sezóny. Přál bych si, abyste ho se mnou zahájila. Tedy pokud to D’Shay dovolí. Přál bych si, abych vás oba mohl se všemi poctami, které vám náleží jako členům královské rodiny, uvést zpět do společnosti.“ Anlek se zadíval na Maxi.
Ta chvíli přemýšlela. Začínala mít toho člověka ráda. Udělal v životě spoustu chyb a snažil se je napravit. Ačkoliv jim zpočátku usiloval o život, mnohokrát jim pomohl a vždy na něho bylo spolehnutí. Teď potřeboval jejich pomoc on. Od doby, kdy se s D’Shayem jako dva vyděděnci svých rodů tajně scházeli, uplynulo mnoho času. Anlek měl pravdu – bylo na čase začít plnit své poslání. Věděla, že když kývne, skončí jejich klidný život. Ale náhle, uprostřed té nádhery, zatoužila po trošce vzrušení na Camelotu. Chtěla se nejdříve poradit s D’Shayem, ale ten mlčel a král požadoval odpověď hned.
„Měl byste se zeptat mého muže, pane. Udělám to, co si bude přát on.“ Odpověděla opatrně.
„Chci znát vaši odpověď jako první, protože vím, že máte svůj rozum. Je mi však jasné, že se necháte ovlivnit odpovědí mého syna.“ nedal jí další možnost diskuse Anlek.
Oba muži na ni hleděli a čekali, co odpoví. Netušila, co si o tom myslí D’Shay. Nedokázala se rozhodnout, co je nejlepší pro její děti, ale věděla co musí odpovědět.
Podívala se králi do očí a dala mu znát svou odpověď.
„Ano, souhlasím. Pokud bude souhlasit můj manžel.“