Prokletí královské krve (38. kapitola)

Ne, nedokáže to. Nemůže. Pustila oba poháry na zem.
„Udělám co chcete…“ zašeptala a doufala, budou moci co nejdříve zmizet z Camelotu..
„Tedy dobrá. Zatím mi stačí, když budete svého muže zrazovat od jakéhokoliv nového rozhodnutí. Chci, aby v radě zůstali rytíři, kteří tam jsou nyní. A nemyslete si, že opustíte Camelot. Stačí, abyste projela branou města a jste mrtvá… to, že o našem malém přátelství nemáte s nikým mluvit, nemusím snad připomínat. Pokud to porušíte, budete příště volit pohár nejen pro sebe, ale i pro vašeho muže. Je to jasné? Stačí jen jediný náznak o podvod. Až vás budu potřebovat, nechám opět vzkaz a přijdete stejně jako dnes.“
Maxi pokývala hlavou. Nohy se jí podlamovaly, ale nechtěla dát znát svou slabost. Její doprovod jí znovu zavázal oči a dovedl ji do salónku. Pokynul jí na pozdrav a zmizel zpět v chodbě. Tajné dveře se zavřely a o chvíli později slyšela klíč v zámku. Byla volná. Zula si střevíčky zamazané od bláta a spěchala do soukromých komnat. D’Shay zde ještě nebyl. Rychle vklouzla do noční košilky a služebné dala střevíčky i šaty na vyčištění.
O chvíli později přišel D’Shay. V očích se mu zračily starosti a únava.

Políbil bledou Maxi a zahlédl na stole dva poháry s vínem, kterých si Maxi předtím vůbec nevšimla.
„Nechala‘s přinést víno? Rád si na dobrou noc dám" a natáhl se pro pohár. Maxi však byla rychlejší. Vzala oba poháry, které byly naprosto stejné, jako ty které držela v podzemí a jako náhodou je upustila… Roztříštily se na stovku kousků.
„Já nešika…“ zašeptala.
„Nezlob se, prosím.“
Začala sbírat střepy, aby zakryla děs, který se jí zmocnil.
D‘Shay k ní přiskočil a opatrně ji zvednul ze země.
„Nic se neděje, lásko. Nech to, služebná to uklidí.“ zašeptal jí do ucha, ale Maxi se odtáhla.
„Promiň, není mi dobře.“ řekla se sklopenýma očima a vyklouzla z rytířova objetí.
„Maxi, děje se něco? Je ti snad špatně? Co jsi pila!?“ ptal se hned se starostmi v hlase . Po dnešním činu rady se ho začal zmocňovat strach. Všude a za vším hledal nebezpečí a léčku.
„Co kdybychom na chvíli odjeli zpět domů, na Chardonnay? Zítra s otcem vyřídím tu záležitost s radou a potom bychom mohli…“
„Ne!“ vykřikla Maxi.
„Ne, nemůžeme teď odjet. Tvůj otec nás může potřebovat. Stále ještě nevíme nic o tom jedu.“ dodala rychle, když viděla otázku v D'Shayových očích.
„Máš pravdu. Musíme zarazit ty traviče dokud je čas.“
Události na Camelotu D‘Shaye hluboce zasáhly. Když tenkrát Anlek poprvé hovořil o koruně, byl plný energie a nadšení - velkých snů. A teď...?! Otráven vlastními poddanými! Ale to se změní...už brzy.
„Lásko. Pojď už spát. Dnešek nám přinesl mnoho vzrušení a zítřek může být ještě horší.“ skončil D'Shay své úvahy.
Vysvlékl se z šatů, které měl na plese a rozkošnicky se natáhl na postel. Maxi chvíli zaváhala, ale potom si k němu lehla, nechala se obejmout a společně v náručí usínali. D’Shay byl unavený a usnul téměř okamžitě . Proto mu uniklo, že Maxi zírala dlouho do tmy pokoje a spánek se k ní nedostavoval.

Ráno vstal D’Shay brzy. Maxi vedle něho klidně oddechovala. Opatrně, aby ji nevzbudil, vstal a oblékl se. Potom se vydal ztichlým Camelotem do sálu, kde se včera tancovalo. Cestou potkal služebnou, která nesla Maxinny plesové šaty.
„Kam je nesete?“ ptal se D'Shay
„Pane.“ uklonila se služebná.
„Paní včera přikázala, aby jsme je vyčistily - byly celé urousané a dole od bláta. A střevíčky - škoda mluvit!“
"Od bláta říkáš...? Dobře - můžeš jít.“ propustil D'Shay služebnou. Kam mohla včera večer Maxi jít, že se tak zašpinila? A proč se nepřevlékla? Dumal D’Shay.
Zamyšlen došel až do křídla, kde měl komnaty jeho otec. Zamířil k jeho pracovně v naději, že snad už bude otec vzhůru a společně vymyslí plán, jak vyzrát na radu, když do něho vrazila postava zahalená v plášti. Ten člověk spěchal z jedné z bočních chodeb a nevšiml si rytíře. Muž leknutím vykřikl a na zem upustil malý váček.
„O-o-omlouvám se...pane.“ vykoktal, když zjistil, do koho to vrazil a hned se shýbnul pro váček. Rytíř ho však přišlápl nohou.
„Kdo jsi a co pohledáváš u královských komnat?“ zeptal se ostře a pořádně si prohlédl neznámého muže. Na první pohled bylo patrné, že má strach - potil se, oči mu těkaly sem a tam, ruce křečovitě svíral v pěst a hned pěsti zase rozevíral.
„Já? Já jsem nikdo pane, jen ... jen nesu králi bylinky. Jedna kořenářka mu je kdysi dala na jeho nemoc. On tvrdí, že mu pokaždé uleví a každý měsíc si pro ně nechává poslat - a já mu je nosím.“
„Vážně? No tak to se tedy na ty zázračné bylinky podíváme. Náhodou o nich něco málo vím.“
Rytíř se shýbl pro váček, ale při tom stále sledoval cizince. Ten v okamžiku, kdy se mu zdálo, že ho rytíř nesleduje, sáhl do pláště a rychle vyndal malou dýku. Ale to už mu ruku pevně svíral D'Shay.
„Takže mluv! Předpokládám, že tenhle jed dostává král už déle. Od koho je? Čí rozkazy plníš?!“
„Pane, milost! Já, já za to nemůžu. To oni, oni mě donutili! Vyhrožovali, že mi zabijí rodinu! Slitování, pane...!“ začal panicky vykřikovat muž a celý se chvěl. V očích se mu zračil strach z trestu, který mu po právu náležel.
„Uklidni se!“ rozkázal D'Shay.
„Pověz mi, kdo ti to přikázal a bude volný.“
„Já nevím pane. Byla tam tma. Měli masky. Vím, že mě vedli podzemím, ale měl jsem zavázané oči....“
„Jak ses k nim dostal? Kde bereš ten jed?“
„Dostal jsem dopis. Jen takový útržek papíru. Bylo na něm napsáno, že mám vyjít za hradby, pokud chci ještě někdy vidět svou rodinu. Udělal jsem to. Někdo mě zezadu praštil po hlavě a když jsem se probral, měl jsem svázané ruce a zavázané oči. Nějaký muž mne odvedl do jejich úrytu. Vím jen, že lístek byl podepsán písmenem "B". Jed, vyrábím sám. Oni mi jen řekli, jaké byliny mám najít a jak je usušit. Pane, prosím, slitujte se - vyhrožovali, že zabijí mou rodinu. Nedělal jsem to pro peníze...!“
„Dobře. Moc jsi mi toho neřekl.“ řekl zklamaně D'Shay.
„Ale dodržím slovo. Můžeš jít, ale pamatuj si. Ke králi se ten jed už nikdy nedostane, jasné? Budeš sem chodit i nadále s váčkem jedu, ale vždycky se ho nějak zbavíš. Pokud se králi ještě přitíží - najdu si tě, rozumíš?“
„Ano pane, děkuji, děkuji.“ vykřikoval muž a rychle odcházel.
D'Shay stejně rychlým krokem zamířil zpět k Maxi. Musel jí říci, co se dnes dozvěděl. A také chtěl vědět, proč byla včera v noci venku a proč ho najednou zrazuje od návratu domů...

Maxi se probudila unavená. Bolela ji hlava, ale byla si jista, že včera nemohla sníst či vypít něco „špatného“. V noci přemýšlela co dál a až za svítání jí bylo dovoleno usnout. Čím víc ji opouštěl počáteční strach, tím více si byla jista, že se neznámými muži nedá vydírat. Byla přesvědčena, že muži nejsou schopni sledovat každý její krok, každé její slovo. A nevěřila, že by neublížili dětem. Bylo třeba co nejdříve poslat děti pryč. Teprve, až budou děti v bezpečí, chtěla si promluvit s Borsem. Byla přesvědčena, že podobným jednáním je ovládána většina rady. Vysvětlovalo to jejich náhlou změnu chování vůči ní a D’Shayovi… Až bude vědět více, pak se s výsledky svého pátrání svěří svému muži a poradí se, co dál.

D’Shay ji zastihl již oblečenou. Komorná jí právě dočesala. Dal jí pokyn, že může jít a počkal, až budou sami.
Vyprávěl Maxi o muži v černém plášti. Zdroj jedu byl odhalen. Stále mu však vrtalo hlavou, kdo za tím stojí. Pokud by chtěla krále trávit rada, jistě by si našli přímější cestu…
„Lásko….“ ozvala se Maxi. „.. z toho co mi tady povídáš, je jasné, že na Camelotu není bezpečno. Ráda bych poslala děti s důvěryhodným doprovodem na Catcastle. Budou tam v bezpečí. Nechci jet na Chardonnay, jak jsi včera navrhoval. Nemůžeme v této chvíli opustit tvého otce. Potřebuje nás zde. Musíme ohlídat, zda byly dodávky jedu opravdu přerušeny.“ Odhalení muže s jedem Maxi pomohlo. Takovému zdůvodnění musel D’Shay uvěřit.
Ten pokýval hlavou. Snad měla jeho žena pravdu.
A tu ho napadlo, na co se jí chtěl zeptat:
„Maxi, kde sis zamazala včera šaty a střevíčky? Potkal jsem služku, která je měla vyčistit….“ Zadíval se pozorně na svou ženu. Včera se zdála být vystrašená, chovala se divně.
„Já… měla jsem takový vztek na královskou radu… Šla jsem se nadýchat čerstvého vzduchu, ale někdo na nádvoří cosi vylil… bylo tam bláto….“
Maxi si upravovala šaty, aby se nemusela podívat svému muži do očí.
„Mrzí mne, že jsem střevíčky zničila… Měla jsem se přezout. Omlouvám se.“
D’Shay, zatížen starostmi, se spokojil s odpovědí. Zašel rozdat rozkazy a ještě před obědem opustil Camelot kočár s dětmi, chůvou a doprovodem královské gardy, která se měla od bran hradu Catcastlu vrátit zpět. Rytíř nechtěl na svém hradě nikoho, komu nemohl plně důvěřovat.