Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Skotská vysočina, 1482

Rozvzlykaný uzlíček se bolestivě schoulil mezi lněná prostěradla, přičemž ještě stačil využít jednu ze svých četných pokrývek k nastolení jakési provizorní intimity, a to přetažením neprůhledné ložní látky přes pokroucené tmavé kadeře, ledabyle rozhozené po svůdně nadýchaných polštářích. Lehké záchvěvy podušek až příliš jasně odhalovaly vnitřní rozpoložení citlivé osůbky, zakuklené v nezřetelně bělostných pruzích. Třas neustával.
Nedokážete to. Nevezme si někoho, koho vůbec nezná. Ne, k tomu ji prostě nedonutí!
Cora se zavrtala o něco hlouběji do měkkých záhybů, halících pro tento okamžik její pečlivě skrývanou tvář, a ublíženě našpulila rty při každé sebepatrnější vzpomínce na tupého nabubřence v MacKintoshských barvách. Bezbřehou lítost vystřídal zuřivý vztek. Tak takového hejska jí hodlal Duncan vnutit za manžela? Její rozhořčené srdce se úpěnlivě bránilo všem podobně nechutným čachrům.
Nejposlušnější poddaná skotského lairda se odhodlala k protiútoku. Rebelující duši po dlouhém spánku vybudila představa, že by měla sloužit pouze jako jakýsi bezvýznamný prostředek směny. Vůdcova příbuzná za dojednaný mír. Spojení rodů. Nic víc – nic míň.
Prudký dopad jedné z vyšívaných přikrývek na kamennou podlahu vydal mlaskavý zvuk, doprovázený nevraživým sykotem rozrušené černovlásky s bojovným zábleskem v oříškově hnědých očích. Po kratší úvaze se rozhodla opustit své dosavadní útočiště, proto jediným ladným pohybem přehoupla přes nehorázně uválené lůžko své alabastrové nožky a bez sebemenšího zaváhání odťapkala k malému stolku v rohu místnosti.
Pch! Pokud měl Duncan v úmyslu vydražit ji jako kdejakou jalovou krávu, silně se přepočítal. To mu nedaruje!
Cora podvědomě vytušila, že zdlouhavá jednání v hale momentálně jistě spějí ke zdárnému konci obou zúčastněných stran. Zástupci klanů se dohodnou na pevně stanovených podmínkách, pro všechny případy navíc zakotvených i v nové spojenecké smlouvě, a potom už bude řada na ní, aby s cudně sklopenými řasami odříkala slib věrnosti tomu proklatému Nairnu MacKintoshovi.
Ne! Ne! Ne!!!
Ani jednomu z nich neposkytne tu zpropadenou radost klidně se opít na slavnostní hostině, žehnající blahoslavenému míru a jejím nešťastným zásnubám. Ostatně k něčemu takovému jako je tolik velebená svatba s dědicem sousedních pozemků vůbec nedojde – právě teď na tom totiž rozrušená dívka zavile pracovala.
Přisypala další hrst zrnek mladého ječmene do lesklého hmoždíře a vědoucně je rozdrtila na jemný prášek. Černý mrak dávno opustil její zasmušilé čelo a bledou tváří se dokonce rozlil náznak potutelného úsměvu.
Když si očišťovala zašpiněné ruce do hadříku vedle malé křivule s výtažky z ‚green barley‘, vyrušilo ji ze zamyšlení dosti nevybíravé zaklepání.
„ Coro, laird Duncan mne požádal, abych tě laskavě upozornil, že na tebe společně s ostatními již netrpělivě čekají v hodovní síni…“
I skrze zavřené dveře bezpečně poznala ryšavého Trystana.
„ Jistě, už jdu“, křikla proto zpátky a pohotově vložila lahvičku s nazelenalým obsahem do pouzdra za opaskem.
Byl nejvyšší čas.

Nedůtklivě si přeměřoval drobnou postavičku, zachumlanou ve fialkovém plášti hustě pošitém stříbřitou kožešinou, třoucí své chladem zkřehlé dlaně u prostorného krbu ve vstupní hale jeho skromného horského sídla. Shlížel na ni ze třetího stupně kamenného schodiště a upřímně hloubal nad tím, co ji k němu po tak dlouhé době přivedlo.
Nezřetelná silueta natočila svou tvář k hostiteli, a pomalu nechala sklouznout těžkou kapuci na útlá ramena. Půvabný obličejík, jehož rysy vykreslovaly pouze slabé odlesky hřejivých plamenů, se rozehrál v širokém úsměvu.
„ Nathanieli…“
Libozvučný hlásek zlatovlasé bohyně působil na rozervanou duši mladíka lépe než nejzázračnější balzám lidového léčitele. Rozšířené duhovky barvy letního nebe pak definitivně odhalily dívčinu totožnost.
„ Hannah, co tady krucinál děláš?“
Oslovená se mírně ušklíbla.
„ To tedy není nejlepší přivítání, bratříčku“, odfrkla si dotčeně.
„ Myslela jsem, že budeš mít z mé přítomnosti mnohem větší radost…“
Ignoroval její přehnané lamentace a beze slůvka vysvětlení ji srdečně objal. Poplašeně vyjekla, když ji ve své mohutné náruči pevně stiskl a následně se s ní divoce roztočil v podivuhodně klátivém tanci. Smíchy sotva popadala dech.
„ Vidím, že jsi se od poslední slavnosti ve svých figurách vůbec nezlepšil, drahý ‚bra‘“, chichotala se jízlivě. „ Takhle ale o tebe žádná kráska z Vysočiny nezavadí ani pohledem, to mi věř.“
Nathan přerývavě dýchal a krabatil čelo na drzou divoženku.
„ Ty máš co říkat“, odkašlal si úlevně. „ Pokud si dobře pamatuji, na minulém plese byla středem pozornosti spíše tvoje maličkost, sestřičko.“
Hannah lehce zčervenala. Vybavila si houpavé natřásání, které v jejím požehnaném stavu společně s alkoholovými výpary způsobilo, že neudržela v žaludku předchozí večeři, a omylem pozvracela ctihodného otce Nisbetta. Ta ostuda!
„ Já tě…“, vypískla ublíženě plavovláska a rozeběhla se za křenícím se bratrem, který se schovával za opačným koncem dubového stolu.
Jako dvě rozmazlené děti se honili po celé místnosti a bouřlivě se přitom řehtali svým peprným poznámkám, kterými se během vzájemného pronásledování kriticky častovali.
Uslzená Hannah to vzdala jako první. Znaveně se sesunula na jednu z dřevěných truhel a vesele se uculovala.
„ Nejsi zrovna ve své kůži, sestřičko“, přisadil si dosud rozjívený Nathan při nalévání voňavé medoviny do dvou vysokých pohárů. „ Zase jsem tě přemohl.“
Hannah smočila rty v kořeněné tekutině.
„ Chceš se dál špičkovat, nezvedenče jeden?“, namítla plamenně, ale vzápětí se uklidnila.
„ Nezapomněl jsi doufám náhodou, že jsem před sebou ještě v dosti nedávné době nosila i pěkně vypasené bříško?“
„ To bych si nedovolil“, křižoval se Nathan na svou skromnou obhajobu. „ A kde je vlastně Cole?“
Zlaté lokýnky urputně poskočily kolem pihovatého nosíku.
„ Jel s malým Raeem celou cestu ihned za mnou. Nechápu to…“
Mladý MacArlain zpřísněl.
„ Zase jsi jim ujela,co?“
Hannah sklopila hlavu s výrazem pokárané holčičky.
„ Chtěla jsem s tebou mluvit dřív než…“
Její nezřetelné mumlání zaniklo v rachotu vstupních dveří. Do místnosti se vřítila mohutná postava s uvřískaným balíčkem v podpaží.
„ Sakra, tohle už mi nedělej, miláčku.“
Tmavovlasý chlapík vložil nespokojené novorozeně do matčina konejšivého náručí.
„ Už jsi mu to aspoň oznámila?“
Nathan si pomalu začínal připadat jako páté kolo u vozu.
„ Taky tě rád vidím, Cole“, odkašlal si hlasitě, aby na sebe upozornil.
„ Promiň mi, příteli“, zazubil se laird z MacManusů. „ Ale když ta potrhlá kráska si musí vždycky prosadit svou. Co jen to máte za móresy v tom vašem rodě…?“
Hannah, tišící vrnícího synka, vyplázla na hartusícího manžela jazyk.
„ Nemusel sis mě brát, když ti to tak vadí“, pohodila uraženě svou plavou hlavou a zpupně se otočila k oběma mužům zády.
„ Chápeš to?“, dožadoval se podpory vyjukaný horal. „ A tohle mám doma každičký den.“
Nathanovi zacukaly koutky.
„ A bude ještě hůř, brachu“, politoval již předem svého jediného švagra. Ten se však netvářil příliš nadšeně.
„ Co s tím hodláš dělat ty?“, změnil raději citlivé téma a setřásl z havraních vlasů zbytky lesních větviček. Nat překvapeně zamrkal směrem k navztekané sestře.
„ S čím?“
„ Ty jsi mu to ještě neřekla?“, podivil se Cole nehraně.
„ A kdy asi?“, prskla Hannah nakvašeně a dál se věnovala malému Raeovi.
Teď už byl Nathan totálně mimo.
„ Děje se snad něco?“
Cole se nejistě zavrtěl.
„ Tak?“, dožadoval se MacArlain odpovědi. Začínal být nervózní.
„ No…“, začal jeho švagr obezřetně, až znavená Hannah útrpně protočila panenky.
„ … Cora se bude vdávat.“