Prokletí královské krve (39. kapitola)

Maxi celý den s napětím čekala, co se stane. Ale nestalo se nic. Pozdě večer se vrátila královská garda s tím, že děti jsou v bezpečí.
Uplynulo pár dní. Poháry se již neobjevovaly, stav krále Anleka se zlepšoval a D’Shay se chystal svolat královskou radu. Chtěl s nimi otevřeně promluvit o dění na Camelotu.
Maxi neměla možnost promluvit s Borsem. Nechtěla udělat nic, co by mohlo vznítit zájem mužů s maskami.

„Den před plánovaným zasedáním královské rady našla ve své pracovně pohár stejný jako byly ty v podzemí. V poháru nebylo víno, ale lísteček se vzkazem.
Dnes v deset hodin v salónku.

Váš B.“

Maxi se zamyslela. Do žil se jí vlila nová odvaha. Zmačkala lísteček a spálila jej. U oběda pohlédla na stůl. Byla si jista, že pokud by se někde objevil jed, byl by v tom samém poháru. Nikde však podobný pohár neviděla. Usmála se pro sebe. Nejsou tak mocní, aby ji z bezpečí Camelotu dostali, pokud se nenechá nalákat do léčky.
Po obědě šla do svých komnat, když se z jedné boční chodby vynořil muž.
„Má paní…“ zašeptal zoufalým hlasem. „Potřebuji s vámi mluvit…“ rozhlédl se, zda je nikdo nemůže slyšet. „Mají mou ženu a dcerku …. chtějí je zabít, když nepřijdete….. prosím, nenechte je umřít….“
Maxi na něho pohlédla. Byl oděn v černém plášti. V bledé tváři měl strhaný výraz.
„Kdo jsi. Kdo má tvou ženu a dceru?“ zeptala se muže, ale tušila, jaké odpovědi se jí dostane.
„Muži v maskách… nutili mne nosit králi jed, ale ….“ Muž se rozvzlykal. Maxi tušila, že je zle.
„Počkejte, napíši svému muži vzkaz… nemůžeme jít do podzemí, aniž by někdo věděl, kde jsme.“ Vzpomněla si na výhrůžky o pomalé smrti na kamenném stole. Chtěla, aby ji mohl D’Shay najít.
„Ne, paní. Čas se krátí. Musíme spěchat…“ vzlykal stále muž. Bylo jí ho líto. Nemohla dovolit, aby kvůli ní zemřela jeho žena s dcerou. V duchu si děkovala, že poslala své děti pryč. Následovala muže do salónku za tanečním sálem a doufala, že potkají někoho, komu by mohla naznačit, co se děje. Ale chodby Camelotu byly jako naschvál prázdné. Tentokrát byl salónek zamčen zevnitř mužem, který ji sem přivedl. Stále vzlykal a třásl se. Maxi nenápadně upustila kapesníček co nejblíže tajné chodbě. Doufala, že někomu přijde divné, že je salónek zamčený a vyrazí dveře… Její doprovod zaklepal na zeď vedle pohovky. Ta se o chvíli později pohnula a otevřely se tajné dveře z nichž vystoupil muž v plášti s kápí na hlavě. Podal jim dva šátky. Maxi i vzlykající muž si zavázali oči a chytli se za ruce. Muž s kápí chytil Maxi za volnou rukou a vedl je do podzemí. Maxi se snažila počítat kroky a zapamatovat si, zda se cesta stáčí vpravo či vlevo. Nevěřila, že by cestu sama našla, ale za zkoušku to stálo. Náhle se zastavili a muž jí sundal šátek.
Rozhlédla se. Místnost byla opět jen spoře osvětlena. Na kamenném stole ležela připoutaná žena a v rohu místnosti se krčilo malé děvčátko. Za stolem stálo pět mužů v kápích. Jeden z nich popošel až k Maxi.
Zdálo se jí, že si ji nekonečně dlouho prohlíží. Muž, který sem byl doveden s ní, stále vzlykal.
„Vy jste mi nerozuměla, co jsem vám posledně říkal?“ zeptal se Maxi muž v kápi.
„Myslel jsem, že to říkám dost jasně, ale vy jste se rozhodla, brát má varování na lehkou váhu…!!!“ zvýšil hlas.
„Ne, pane.“ zašeptala Maxi.
„Camelot jsem neopustila a žádná rozhodnutí nepadla. Poslat pryč děti, jste mi nezakázal….“ Snažila se Maxi o pokorný tón a očima sledovala malé uplakané děvčátko.
„A vzkaz, který jsem vám nechal, jste zřejmě nenašla, že?!!! Já ale vím, že vám byl doručen! Pokud budete lhát, ta žena zemře. Takže si rozmyslete, co odpovíte!“
Žena na stole zasténala.
„Ano, našla jsem ho…“ odpověděla téměř neslyšně Maxi. Jak jen si mohla myslet, že jí to projde? Začal se jí zmocňovat strach.
„Byla to chyba, omlouvám se. Už se to nestane….“
„Tím jsem si jist.“ Zasmál se muž.
Odvázal nebohou ženu a ta se vrhla k holčičce v rohu.
„Vezmi si dceru a jděte. Jste volní.“ Pokynul muž v kápi vzlykajícímu muži vedle Maxi.
„Bůh vám to zaplať, paní.“ zašeptal muž.
„Jděte domů, už vás nebudu potřebovat. Objevíte-li se na hradě, najdu si vás všechny tři. Vaši ženu pustím, až mi tady lady Maxi splní mé přání.“
Jeden z mužů v kápi chytil děvčátko a zmizel s ním v chodbě za oltářem. Otec děvčátka spěchal za nimi, ani se neohlédl. Pak se muž v kápi obrátil k Maxi, která začínala být smířena se smrtí. Udělala chybu, která jí neměla být odpuštěna.
„Neposlechla jste mé příkazy. Slíbil jsem vám, že příště budete vybírat pohár pro svého muže. Vím, že ho velmi milujete a o to bude váš výběr těžší. Abyste neřekla, že jsem nelida, můžete pro dnešek vybrat ze tří pohárů. Dva znamenají život a jeden smrt.“
Jeden z mužů přinesl podnos s poháry. Všechny byly stejné jako poprvé. Všechny byly po okraj naplněny červeným vínem. Maxi couvla.
„Ne… pane, prosím.“ Věděla, že prohrála. Nechtěla volit život či smrt pro D’Shaye.
„Ale ano…“ vychutnával si její strach muž.
„Vyberte jeden pohár. Pokud tak neučiníte, zabiji tuto ženu a nahoru pošlu pohár s jedem! A pospěšte, za chvíli se nahoře začne podávat večeře.“
Maxi svitla naděje.
„Nezačnou s večeří beze mne… ten pohár bude na stole zbytečně…“
„Mýlíte se. Váš muž právě dostal vzkaz od vás, že jste se zdržela, ať vás k večeři nečekají. Tak, který pohár mám poslat!“
Maxi věděla, že prohrála. Sklopila hlavu, do očí se jí draly slzy.
„Pane, prosím… už budu poslušná, nenuťte mne….“ rozplakala se. Nohy ji neunesly… klesla na studenou podlahu. Zlomil ji. Našel její slabinu. Mohla vzdorovat své vlastní smrti, ale tohle nedokázala, nemohla. Byla ochotna udělat cokoliv bude ten člověk chtít, jen aby ji nechal teď jít. Náhle ji uchopily silné ruce a postavily ji.
„Jeden pohár. Teď hned. Jinak ho vyberu já a ta žena se ke své dceři už nevrátí!!!!“
Neměl v úmyslu s ní smlouvat. Nečekal, že s ní budou takové problémy. Mohla vše zkazit a on byl tak blízko svému cíli. Mnozí z královské rady podlehli hned prvnímu nátlaku, ale ona – nejraději by se ji zbavil hned. Věděl však, že ji potřebuje.
„Tak bude to!!!“ zařval.
Maxi se zadívala na tři poháry před sebou. Musí na jeden ukázat… nebo zemře D’Shay i ta žena. Když ukáže, má šanci, že přežijí…. Stále plakala. Třásla se strachem o svého muže. Odevzdaně zvedla ruku a ukázala na pohár uprostřed. Předpokládala, že si muž bude myslet, že zvolí pohár z kraje. Jeden z mužů v kápi vzal vybraný pohár a pokynul ženě v koutě místnosti, aby s ním šla. Pohár byl odnesen na královský stůl. Maxi stěží vnímala odchod muže s pohárem. Zoufale se snažila bojovat sama se sebou. Tíhu toho rozhodnutí však neunesla. Svezla se v mdlobách na studenou zem k nohám muže s maskou.
Probrala se na studeném kamenném stole. Nebyla připoutána, ale dokázala si představit pocit lidí, jež byli na tomto stole obětováni. Posadila se a pohlédla na zbylé dva poháry. Uslyšela kroky. Do místnosti vešel jeden z mužů.
„Pane, večeře byla podána. Rytíř vypil svůj pohár…. „ slova zůstala viset ve vzduchu. Maxi opět omdlela. Probral ji políček na tvář.
„Nezajímá vás, zda váš muž žije?“ slyšela z dálky slova muže v masce. Silou vůle se přiměla zůstat při vědomí.
„Prosím… budu poslušná.“ zašeptala.
„Rytíř D’Shay žije…“ donesla se k ní slova jakoby z velké dálky. Maxi pocítila neskonalou úlevu, ale strach ji stále naprosto ovládal.
„Abyste si nemyslela, že jsem lhal“ ozval se muž „ dokáži vám, že v jednom z pohárů byl jed.“ Přinesl odněkud dvě koťata a každému z nich nalil trošku z poháru do tlamiček. Po chvíli jedno z koťat zdechlo… Byl to pohár napravo. Muž věděl, že kdyby nyní po Maxi něco chtěl, bylo by to zbytečné. Byla na pokraji zhroucení. Plakala a nebyla schopna čehokoliv. Nedivil se. Nátlak na ni musel být hrozný, ale potřeboval ji zlomit. Věděl o ní mnoho. Věděl, že výhrůžka její smrti ji nezlomí, ale našel způsob, jak si ji podmanit.... Věřil, že teď ji už má v hrsti.
„Odveď ji nahoru!“ rozkázal jednomu z mužů. Nebyla schopna ani sama jít. Nezavazoval jí oči, věděl, že si cestu nebude pamatovat. Odvlekl ji do salónku a rychle zmizel v tajné chodbě. Maxi z posledních sil odemkla dveře a vypotácela se ven. Síly ji opustily nadobro… vše se ponořilo do milosrdné tmy. Zůstala ležet ve dveřích salónku v hlubokém bezvědomí.