Prokletí královské krve (42. kapitola)

Byla už tma, když D'Shay spolu s doprovodem několika statných strážných zabušil na dveře jednoho z rytířů rady. Sluha pomalu otevřel dveře a ptal se, v jaké záležitosti přichází. Ale to již jeden z vojáků rozrazil dveře dokořán a D'Shay s vojáky vešel dovnitř. Rytíř seděl spolu s rodinou u večeře.
„Co to má znamenat?!“ ptal se rozhořčeně.
D'Shay se zadíval překvapenému rytíři do očí.
„Přišel jsem vás jménem krále zatknout - za zradu a pokus o zabití krále. Zde je králův příkaz k vašemu zatčení.“ podal D'Shay radnímu listinu, kterou mu na jeho nátlak otec podepsal.
„Byl vám již vyměřen i trest - a to trest hrdelní.“ dokončil D'Shay a nechal viset poslední slova ve vzduchu.
Rytíř zbledl. Roztřásla se mu kolena a svalil se na židli neschopen slova. Jeho žena vykřikla hrůzou, otvírala naprázdno ústa a střídavě hleděla na D‘Shaye a na svého muže. Děti, které nerozuměli tomu, co se děje, se rozplakaly a dokreslily tak účinek D'Shayových slov.
„Proč já?“ zeptal se potichu radní. Veškerá hrdost se v něm zlomila. Věděl, že za svou zradu zaplatí a smířil se s tím možná už ve chvíli, kdy poprvé potkal neznámého "B".
„Proč vy? Nevím. Prostě jsem si vás vybral. Nehledejte v tom nic osobního. Snad váš osud přesvědčí ostatní, aby mi vyjevili pravdu. Ale je tu ještě jedna možnost.“
„Jaká?“ vyhrkl bledý rytíř.
„Vaše žena a děti odjedou hned zítra na můj hrad - na Catcastle. Tam budou zatím žít a bude jim tam dopřáno veškerého pohodlí. Ne nebojte se, žádný jed, žádné vězení.“ dodal rychle rytíř, když viděl v očích radního, z čeho ho podezírá.
„Chci jen, aby vaše rodina byla v bezpečí mimo dosah našeho neznámého. Až se tak stane, pomůžete mi. A nejenom vy. To samé udělají i ostatní členové rady.“
„Takže buď mě zabijete vy nebo ten muž v masce, je to tak?“ zeptal se radní.
D'Shay neodpověděl, jen lehce pokývnul hlavou. "Dobrá, poslechnu, svěřím svůj osud do vašich rukou, ale...jak chcete přesvědčit ostatní z rady, aby se k tomuto plánu přiklonili?"
"Já? Nijak - to uděláte vy. nechám vám příkaz k zatčení jako upomínku toho, co vás čeká, když zklamete...a taky budete moci ukázat ostatním, že to myslím smrtelně vážně. Přeji pěkný večer.", rozloučil se vesele rytíř a zanechal zoufalého radního jeho myšlenkám. D'Shay spolu s doprovodem zamířili zpět do hradu...

Rytíř nečekal dlouho. Za několik málo hodin se ozvalo zaklepání a do pracovny vešel posel, který nesl vzkaz od královské rady:

„Přijímáme vaši nabídku. Naše rodiny budou zítra časně ráno připraveny na cestu.“
.
stálo na něm. Rytíř se usmál a potom se vydal k Maxi. Ačkoliv se mu hlavou vířily myšlenky a plány, jak zastavit neznámého muže, brzy po jejím boku usnul.

Maxi spala až do rána. Spánek ji posílil a cítila se být v pořádku. Pohlédla vedle sebe na spícího D’Shaye. Usnul v šatech, ani se nepřevlékl. Noc musela být náročná. Nechala si pomoci v šatně s oblékáním a zašla k sobě do pracovny. Vyhlédla z okna. Tak ráda odtud pozorovala Camelot. Měla ho celý jako na dlani. Všimla si, že na spodním nádvoří probíhají mohutné přípravy k odjezdu. Radní… pochopila Maxi. Tedy D’Shay byl úspěšný. Uslyšela za sebou kroky a rychle se otočila.
„Dobré ráno, lásko. Nechtěl jsem tě vylekat. Už se cítíš dobře?“
D’Shay políbil Maxi na tvář. Ta přikývla. Pak pohlédla znovu z okna.
„Rodiny radních odjíždějí. Byl jsi tedy včera úspěšný? Pomohou nám?“
„Ano. Přijali moji nabídku. Myslím, že jim nic jiného nezbylo.“ D’Shay objal Maxi kolem ramen.
„Lásko, nechtěla bys jet s nimi. Na Catcastlu si odpočineš, budeš s dětmi… Přijedu za vámi, jak jen to bude možné…“
Maxi zaváhala. Tak ráda by odjela. Po dětech se jí bolestně stýskalo. Její místo však bylo tady po boku svého muže. Navíc si vzpomněla na varování, kterého se jí dostalo.
„Jela bych ráda, tolik se těším na děti.“ D’Shayovi svitla naděje. Odjede do bezpečí … Maxi však po chvíli pokračovala.
„Myslím ale, že bych tam nedojela živá. Ten muž řekl, že opustím-li brány města – zemřu. Už jsem se přesvědčila, že svá slova myslí vážně. Nemohu vystavovat ostatní ženy a děti případnému útoku. Navíc je to i můj boj… zůstanu tady s tebou.“
D’Shay pokýval hlavou. Nepřemlouval ji, tušil její odpověď. Dole na nádvoří se dala karavana kočárů a vozů do pohybu. Královská garda je doprovodí až k branám Catcastlu a poté se vrátí. Na Camelotu jí bude zřejmě třeba.
Společně posnídali. Maxi pohlédla na hodiny a zjistila, že do mimořádné porady, která byla svolána, má ještě chvíli času. Vydala se do své pracovny, aby připravila návrh jídelníčku pro hostinu k příležitosti Borsova pohřbu. Jakmile vešla do pracovny, strnula. Na stole stál pohár. Byl prázdný a na dně byl složen lísteček. Maxi jej nedočkavě vyndala a s obavami četla:

„Zdá se, že někdo na Camelotu příliš mluvil. Sejdeme se zítra za rozbřesku na známém místě. Pohárů ubývá …

S úctou B.“

Její nitro se sevřelo. Musela se posadit. Věděla, že musí zůstat klidná, že zítra za rozbřesku nikam nepůjde. Do té doby musí něco podniknout. Vzala pohár i lísteček a spěchala do poradní síně. Muži se již scházeli. D’Shaye i Anleka, jež měl dnešní poradu posvětit svou účastí, potkala před dveřmi do sálu. Ukázala jim pohár.
„Další pošta?“ zeptal se opatrně D’Shay a pozoroval ji. Maxi pokývala hlavou a dala mu lístek přečíst. D’Shay sevřel ruce v pěst.
„Neboj se, nikam nepůjdeš. O to se postarám.“
Vešli společně do poradního sálu. Rytíři již čekali na svých místech. Poklonili se příchozím a všichni se usadili na svá místa. Maxi pohlédla na krále Anleka. Vedle bledých a unavených rytířů vypadal dobře. Tělo se zvolna zbavilo otravy a v jeho očích se zpět objevil oheň. Zato přítomní rytíři neustále uhýbali pohledem.
„Myslím, že všichni víte, proč jsme se zde sešli. Vidím, že mnozí z vás se cítí ukřivděně a zahnáni do kouta. Rád bych poprosil svou ženu, aby vám vyprávěla své zážitky z podzemí. Předpokládám, že budou podobné těm vašim. Připomeňte si je …“ pohlédl na bledou Maxi. Doufal, že to zvládne. Oči všech v sále se upřely na Maxi. Také Anlek se zájmem poslouchal. Až do teď se dozvídal jen útržky dění. To co slyšel, ho šokovalo. Zalitoval, že D’Shaye s rodinou na Camelot zval. Maxi skončila. V sále bylo ticho.
„Musíme vymyslet plán, jak se dostat k tajemným mužům. Mnoho času nemáme. Má žena dostala další hm… pozvání na schůzku. Zítra za rozbřesku. Má někdo z vás podobnou pozvánku?“
Sálem to zašumělo a dva rytíři zvedli váhavě ruku. Byli bledí.
„Dobrá.“ Povzdechl si D’Shay.
„Měli bychom najít tu místnost. Pak se nám snad podaří ukrýt se v blízkosti a muže lapit, až se s nimi kdokoliv z vás sejde. Potřebuji dobrovolníky, kteří se mnou půjdou místnost v podzemí hledat. Maxi možná cestu najde, počítala kroky, když ji vedli naposledy. Má ještě někdo tušení, kde ta místnost je?“ Zadíval se na muže proti sobě. Nikdo se nehýbal.
„Nechcete doufám nikdo po mé ženě, aby se tam vypravila znovu sama!!!“ neudržel se D’Shay.
„Jste vážně tak zbabělí?!!“ Zvedl se jeden z rytířů.
„Pane, v podzemí je mnoho chodeb, ale myslím, že s pomocí lady bych mohl cestu najít… Půjdu s vámi.“
„Děkuji. To je však málo. Budeme doufat, že na nikoho nenarazíme, ale přeci… potřebuji alespoň pět lidí. Takže ještě dva…“
„Synu,“ ozval se král. „Půjdu s vámi…“
„Ne, otče.“ Zavrtěl hlavou D’Shay.
„Potřebuji tady nahoře někoho spolehlivého. Pokud se do večera nevrátíme, potřebuji, abys zburcoval celý hrad a prohledal podzemí. Tihle..“ ukázal rukou na královskou radu „tihle by nás tam nechali.“ Členové rady dál klopily oči, ale náhle se přihlásili dva muži.
„Půjdeme také, pane.“
„Děkuji. Nikdo neopustí hrad. My se zhruba za hodinu vydáme do podzemí. Potáhneme za sebou provaz, abyste mohli jít případně po našich stopách. Pokud se do večera nevrátíme, vydáte se nás hledat. Snad budeme mít štěstí a onu místnost objevíme. Vymyslíme pak, kde se ukryjeme a zítra ty muže zneškodníme.“
D’Shay kývnul na tři muže a nabídl Maxi rámě. Všichni i s králem opustili místnost.
„Běžte se připravit. Za hodinu se sejdeme v salónku.“ Vydal D’Shay pokyny třem mužům. Pak se otočil na krále. : „Otče, myslím, že bychom neměli mít problémy. Ale přesto – nenech
nás tam, prosím.“
„Neboj synu. Nenechám. A … mrzí mne to, nevěděl jsem do čeho vás posílám.“
„Pane,“ osmělila se Maxi, které až do této doby mlčela. „Kdyby se s námi něco stalo, postarejte se prosím o děti….“ Anlek na ni pohlédl a objal ji.
„Nebojte Maxi, postarám.“ Pak bez otočení odešel.
Maxi s D’Shayem se odešli převléci. Maxi vklouzla do pánských šatů. Tak dlouho již neměla na sobě kalhoty… a k pasu připnula meč. Vlasy spletla do copu, tak jak to dělávala na Chardonnay. Byla připravena.

O hodinu později se skupina sešla v salónku. Za nohu pohovky přivázala Maxi provázek a D’Shay otevřel tajné dveře. Muži drželi louče a Maxi odmotávala klubko. Sešli do podzemí. U prvních dvou odboček se Maxi s rytířem na cestě shodli. V podzemí bylo ticho. U třetí odbočky Maxi zaváhala.
„Vpravo…“ rozhodla se nakonec.
„Ne, paní. Já myslím, že vlevo…“ dovolil si odporovat rytíř. Byli v koncích. Náhle uslyšeli výkřik. Hrozný, nelidský. Byl to výkřik plný hrůzy a bolesti. Zvuk se rozléhal podzemím, ale shodli se, že zazněl z chodby vlevo. Pokračovali ještě opatrněji dál a Maxi náhle držela v rukou konec provázku. Pustila ho a pokračovala v chůzi. Ještě tři odbočky a chodba se rozšířila. Vpředu viděli světlo. D’Shay dal pokyn, aby se zastavili. Vyčkávali nekonečně dlouho, ale vpředu bylo ticho. D’Shay nahlédl do místnosti vytesané ve skále. Byla spoře osvětlena loučemi, ale nikdo v ní nebyl. Pokynul ostatním, aby ho následovali. Muži zůstali vzadu a Maxi se připojila k D’Shayovi. Oba poodešli do čela místnosti ke kamennému stolu. Svému doprovodu tak zmizeli ve stínu oltáře. Na stole byla čerstvá krev. Společně pohlédli na oltář. D’Shay zvedl louči, aby si mohl prohlédnou znaky na oltáři - převrácený kříž, pentagram a číslice 666. Nebylo pochyb, že zde probíhají satanské orgie. Najednou se vedle D’Shaye ozvalo heknutí a on ucítil tlak čehosi tvrdého v zádech. Za ním se ozval mužský hlas:
„Dejte povel svým mužům, ať odhodí zbraně. A vy a vaše žena také. Žádné hlouposti. Stačí jedno bodnutí a propíchnu vás jako sele. Otočte se – pomalu.“
D’Shay se otočil. Stál proti němu muž v plášti a masce a mířil mu mečem na srdce. Vedle něho stál druhý muž, který držel Maxi s dýkou přitisknutou k hrdlu….. Za nimi stálo dalších pět mužů, všichni oděni do plášťů a masek, připravených k útoku, kdyby se někdo z nich pohnul.