Dopis z Angouleme

„ Unášíte?“
Růžolící se Bellu, marně tápající v přehršli nepopsatelných pocitů, ťala ona poslední pronesená věta přímo do živého. Jakým právem si ten přihlouplý otrhanec vůbec dovoluje něco jí nakazovat? A kam vlastně zmizelo oddané služebnictvo, které by bránilo zámeckou paní?
Otrávený bandita si místo obšírné odpovědi nadhodil na rameni svůj křehký náklad, až se povlávající tmavovlásce nebezpečně zhoupl žaludek.
„ Čekám, pane“, škytla přidušeně Annabelle v záchvěvu náhlé nevolnosti.
Oliho dívčina štěbetavost neskutečně rozčilovala. Nehodlal s ní diskutovat, nebyl přece žádná preciózka!
„ Chcete to snad napsat?“, houkl proto rozmrzele a kývnutím hlavy naznačil pošklebujícímu se Mauricovi, aby sklouzl po římse jako první.
Uraženě prskla.
„ A to by jste opravdu zvládl?“
Olivier, který se plně soustředil na prolézání okenním rámem, ztuhl v započatém pohybu. Otočil se zpátky do místnosti a dosti znaveně ze sebe setřásl kňourající postavičku ve fialkovém. Musí ji nějak umlčet!
„ Co jste říkala?“, zajímal se zúčastněně.
Bella se rozohnila.
„ Ptala jsem se, jestli se umíte například podepsat. U lidí jako jste vy totiž…“
Než však stačila dokončit svůj sáhodlouhý monolog, při kterém hodlala maskovaného muže utlouci minimálně stovkou pádných argumentů, zacpal jí pohotový Oli svůdná ústa krajkovým kapesníčkem.
„ Vypadá to, že jste mírně indisponována, drahoušku“, prohodil medově a opět svým neokázalým způsobem popadl šokovanou vévodkyni do konejšivě svalnaté náruče.
„ Bohužel tak musíme nechat náš bohulibý rozhovor na později“, neodpustil si škodolibé odfrknutí.
Pyšná kráska naštěstí neměla šanci na zpacifikování možného odporu, a proto alespoň s jakous takous elegancí přistála nedaleko podupávajícího Maurice, který ji navíc i velmi ochotně zachytil. Podmračený dobrodruh se v mžiku vyloupl vedle svého cenného rukojmí a majetnicky se zmocnil bělostného zápěstí s perlovými náramky.
„ Jdeme“, zavelel nesmlouvavě a smýkl vzpouzející se Bellou tak, že málem podklouzla po mokré trávě. Vyzubený blonďáček kamsi nenápadně zmizel.
Rozcuchaná aristokratka ani v nejmenším nesdílela lupičovo všeobecné nadšení. Když se jí podařilo vymotat ze zoubků kousek batistového hadříku a pohyblivost rtů nabyla přijatelné citlivosti, spustila ke svému únosci takový vodopád nadávek, za který by se nemusela stydět žádná z angoulemských pouličních dam. „Nehorázného pacholka“ střídal „nejodpornější ničema, bídák a vesnický povaleč“, přičemž Olivier vážně zvažoval, zda madame de Charente na místě raději zapíchnout nebo zaškrtit.
Přibližující se kroky napomohly rozpolcenému mladíkovi ke správnému rozhodnutí. Lehce vtiskl stále ještě durdicí Annabelle do tmavého kouta a její hašteřivé připomínky umlčel jediným nehorázně dlouhým polibkem.

Vůně tabáku s provokativní koketérií proklouzla kolem pobafávajícího Didiera, který s pomocí meršaumky zklidnil na pár chvilek své pocuchané nervy, vydrážděné neomluvitelným pozdržením bláznivého provokatéra Oliho. Následné zachroupání navlhlého písku pak donutilo staříka zbystřit uvolněné smysly a nasměrovalo jeho nově vybuzenou pozornost k nezřetelné siluetě, plížící se celkem nenápadně kolem zakrslých tújí. S jistotou rozeznal pokulhávajícího Maurice.
„ Kde je šéf?“, vyštěkl ostře a přeměřoval si udýchaného mladíčka ledovým pohledem.
„ Tam…“, mávl dotazovaný kamsi za sebe a sípavě se rozkašlal. Stěží popadal dech.
Pobledlému Didimu vyvstal před očima výjev smrtelného střetu Kaina a Ábela, kterým ho při nedělních mších občas strašíval obtloustlý vesnický farář. Klopýtavě se proto rozeběhl k východnímu křídlu, kde podvědomě tušil Olivierovu přítomnost. Nikdy by si neodpustil, kdyby se jeho svěřenci cokoliv stalo!
Vyjeveně se zarazil před udýchaným společníkem s polozhroucenou černovláskou v náručí, úpěnlivě se tisknoucí k jeho mužné hrudi a zemdlele opětující laskaní jemně ševelejících úst.
„ Oli?“
Lupič se neochotně odtrhl od omámené krásky a téměř neslyšně zavrčel.
„ Jde s námi, Didi…“