Dopis z Angouleme

Odhrnutý závěs, dva tři schůdky, tajná chodba ústící až k malým zdobeným dvířkům z tmavého dřeva. Přítmí rušené třepetáním špalíčků nazelenalých svíček, zdůrazňující pozoruhodnou intarzii s námětem antických tragédií. Hlučný dopad zaťaté pěsti, ověšené zářivými prsteny na desku psacího kabinetu. Znepokojená vráska v koutku povadlých úst.
„ Unesena? Proč jste mě neinformoval dřív, LeClercu?“
Saténový župan se ladně snesl k nohám rozzuřeného muže, který afektovaně přišlápl látku bosým chodidlem. Pozapínání knoflíků krajkové košile a přepudrování plavé paruky trvalo nakvašenému šlechtici podstatně kratší dobu.
„ Vaše milost přeci nakázala, aby ji během versailleských slavností nikdo zbytečně nerušil“, hájil se pokáraný.
„ Zbytečně?“
Monsieur de Charente by nejraději nechal velitele svých stráží za tento prohřešek napíchnout na kůl. Od skálopevného rozhodnutí ho odklonila pouze představa nehygieničnosti celé trestné akce. Zachmuřil se.
Musí získat Bellu zpátky stůj co stůj!
„ Jdu za králem“, oznámil vévoda blahosklonně peskovanému vojákovi a ohrnul ret.
„ Tentokrát to totiž Charles opravdu přehnal!“

Nešťastně popotáhla svým zhýčkaným nosíkem a útrpným pohledem lítostivě zkritizovala kdysi pečlivě nažehlené záhyby atlasových sukní. Lesklá látka již získala poněkud zašlejší podtón blátivě hnědé, což věčně načančanou Annabelle značně rozčilovalo. Zoufale postrádala růžové mýdlo a voňavé esence z pomerančových květů, kterými ji ochotně zásoboval ctihodný Monsieur Antoine z Rue de Belat, a jehož zjevný nedostatek ji pomalu ale jistě přiváděl do stavu hysterie. Umorousaná kadeř zplihlých vlasů, která jí bez varování sklouzla do zamazaného čela, byla pro psychicky zdeptanou Bellu tou poslední možnou kapkou. Nehodlala poslušně snášet únoscovo ponižující zacházení. Vzdorovitě se zavěsila na zamřížované okénko dubových dveří a řezavým hláskem zaječela do ponuré chodby pár peprných poznámek o neochotě zdejšího majitele. V odpověď jí během několika vteřin zaskřípaly zastaralé panty a zajatkyně, která nebyla na nic takového zhola připravená a nestačila proto včas uskočit, vysekla ve vzduchu úctyhodný oblouček, než s nepříjemným mlasknutím přistála nedaleko zatuchlého slamníku.
Polámaná Annabelle šokovaně zamrkala a pokusila se opatrnými pohyby poskládat své pobité tělo, z něhož podle jejího vlastního názoru příliš mnoho nezbylo. Sykala však spíše důsledkem uražené ješitnosti než nehorázné bolesti. Nenávistně brousila očima po ztmavlém sklepení a úpěnlivě hledala náznak siluety, která by jí naznačila, jakým směrem se má vydat zpacifikovat svého opovážlivého věznitele. Ohromeně polkla.
V šeru zavšivené kobky zaznamenala mohutnou postavu v černém, která se svými rozložitými rameny doslova potýkala s šíří dveřního rámu. Přes tenkou tkaninu košile jasně rozeznávala pletence svalnatých paží, které nyní poklidně spočívaly na mužově vypracované hrudi, stejně tak jako napětí silných nohou, upnutých v kožených jezdeckých botách.
Neznámý působil na Bellu stísňujícím dojmem boha pomsty. Nevědomky se více stulila.
„ Tak jste se konečně uklidnila, madame?“, houkl bandita směrem k zašpiněnému klubku v rohu místnosti. Přísahala by, že v jeho hlase zaslechla přidrzlou ironii.
„ Tedy můžeme začít vyjednávat“, přikývl potom poněkud smířlivěji.
Bojovně vystrčila bradu.
„ Nikdy nehovořím s někým, kdo mi nebyl oficiálně představen, pane“, podrážděně vyhrkla, když se vydrápala ze zašpiněné podlahy. Hořce se ušklíbla při představě, že je nejspíš jejím doživotním osudem trávit většinu života neelegantním válením po studených dlaždicích.
Tlumený smích se štiplavým nádechem a kolébavý pohyb stínu ji donutily instinktivně přivřít vyděšené stříbřenky. Zachvěla se při vzpomínce na žhavé polibky v jeho majetnické náruči, na hřejivé doteky s příchutí spalující vášně. Ani lehké polaskání zlatavých tváří ji nedonutilo vzhlédnout, naopak ji ještě více rozrušilo.
„ Měl jsem dojem, že tuto část máme za sebou“, omámilo ji lechtivé zašeptání v blízkosti drobného ouška.
„ Nevzpomínám si“, pípla přiškrceně, víčka pevně sevřená.
Proč ji tak trápí?
„ Skutečně vévodkyně každým coulem…“, zamumlal přemýšlivě a palcem přitom neopomněl poškádlit růžové rty.
„ I když pro tuto chvíli na mě působíte spíše jako královna vepřů, drahoušku.“
Annabelle pohoršeně vyjekla a bleskurychle rozšířila nahněvané panenky. Připravené kletby zanikly v němém úžasu.
Z bohaté kštice polodlouhých kaštanových vlasů, ledabyle svazaných černou sametovou stužkou, spadalo několik neposlušných pramenů přímo do snědého obličeje pošklebujícího se únosce. Zajímavé tváři s ostře řezanými rysy pak vévodily žhnoucí uhlíky s potutelnými jiskřičkami, které jako by propalovaly znachovělou Bellu až na dno její hříšné duše.
Cizinec stáhl obočí v předstíraném pohrdání.
„ Že by vám došla slova, madame? Není možná…“, utrousil rýpavě.
Rozpolcenou dívku popuzovala jeho tupá nadutost a přehnaná samolibost. Bolestivě zatínala nehty do bělostných dlaní a nevědomky si dokonce skousla spodní ret. Dušovala se, že při sebemenším náznaku urážky banditovi konečně jednu vrazí.
Olivierovi se jí náhle zželelo. Avšak přísaha…
„ Co mi odpovíte, miláčku?“
Opět ten jedovatý tón.
Bella se v duchu pokřižovala a šlehla něžnou ručkou rychleji, než kdy svým nejlepším jezdeckým bičíkem. Pohotový Oli její reakci předem očekával, proto v čas zachytil štíhlá zápěstí a poněkud hruběji je zkroutil za vzpouzející se záda. Zmučeně zasykla.
„ Nenávidím vás!“
Lesk stříbřitých zorniček svědčil o pravém opaku.
„ To je škoda, ma chérie“, vydechl Oli nevzrušeně, než přitiskl svá ústa na její.
„ Protože já vás miluji…“