Prokletí královské krve (45. kapitola)

„Přijel jsem,“ řekl král Arthur, když ho D'Shay s Maxi uvedli do D’Shayovi pracovny, „abych vás požádal o vaši dceru. Samozřejmě, jde zatím jen o příslib její ruky. Je mi známo, že se váš syn se stane příštím králem a rád bych sňatkem s vaší dcerou zajistil dobré vztahy mezi našimi zeměmi. Nic neříkejte - netlačím na vás. Pohleďte, zde jsem vám přivezl i nějaké dary ….,“ nedovolil král rytířovi ani Maxi cokoliv říci. Vyběhl na chodbu, kde již čekalo několik sluhů. Každý do místnosti donesl po jedné malé truhle, ve kterých bylo drahé kamení, zlato, šperky...
„On si ji chce koupit,“ uvědomil si D'Shay a podíval se na Maxi. Znal její osud a bylo mu jasné, že bude proti - vždyť Arthur už nebyl nejmladší a Kate oslavila sotva desáté narozeniny. Rytíř se podíval Maxi do očí v nichž viděl rostoucí chlad a hněv.
“Prosím neukvap se...,“ snažil se němě naznačit, ale Maxi, která se na dary ani nepodívala, se již nadechovala k odpovědi...
„Ke vší úctě k vašemu postavení, výsosti … nezbláznil jste se?!!“
Sevřela ruce v pěst a zhluboka dýchala. Z jejích očí sršel vztek a pohledem těkala mezi králem a D’Shayem. Zaznamenala varovný pohled svého muže, ale nemohla si pomoci. Dobře věděla, že se král Arthur nezbláznil. Věděla, že to jednou přijde. Jenže Kate bylo teprve deset a král Arthur by mohl být směle jejím otcem ne-li dědem!
„Chcete mou … naši dceru pro sebe nebo pro svého syna, o kterém nic nevíme? Nemyslíte, že jste pro desetileté děvčátko trochu starý?!“
To, že král Arthur nemá potomky, bylo všeobecně známo. O to větší bude tlak, aby mu jeho žena dala dědice co nejdříve. Maxi si vybavila dva roky znásilňování, než bylo její tenkrát ještě dětské tělo schopné otěhotnět. A to byla ještě o něco starší než její dcera. Ne, Katy nikdy nebude předmětem politického sňatku. To nikdy nedopustí. O králi Arthurovi se sice říkalo, že je spravedlivý a jeho lidu se daří dobře, ale se svým zájmem o Kate, klesl u Maxi nejhlouběji, jak jen to šlo.
„Maxi…“ zašeptal varovně D’Shay, který pozoroval, jak královy rysy tvrdnou, ale ta si ho nevšímala.
„Vždyť Kateřina ještě ani nebyla uvedena do společnosti…!!!“ - a až bude, vynoří se takových nápadníků houf - blesklo hlavou Maxi a děkovala Bohu, že se jí podařilo tuto událost odsunout na podzim.
„To samozřejmě vím…“ přešel Arthur urážku své osoby.
„Vím, že k té události dojde na podzim na Camelotu. Při této příležitosti by mohlo dojít také k ohlášení našeho budoucího sňatku. K samotnému uzavření sňatku dojde až bude vaše dcera ehm… trošku vyzrálejší…“.
„Ne…. Máte to pěkně promyšlené, ale já říkám ne. Nechcete na nás tlačit? Tak si vezměte své dary a na Kate zapomeňte. Co o ní víte mimo toho, co by vám spadlo sňatkem s ní do klína? Víte co má ráda, co nerada….? Ne, nevíte o ní nic. Je pro vás jen cestou za vytyčeným cílem….!!! A teď mne omluvte. Bylo mi ctí vás poznat!“
Maxi pálily v očích slzy vzteku. Tohoto dne se bála. Otočila se a nechala stát oba muže, zkoprnělé jejím výbuchem, uprostřed pracovny. Prudce rozrazila dveře a srazila hraběnku
Luisu, která lehce vykřikla, upadla na zem a chytla se za oko.
Maxi se zastavila a pohlédla na mladou ženu.
„Poslouchat za dveřmi jste hraběnko již uměla, nebo vás to tak rychle naučila má dcera?!!!“ nečekala na odpověď a hnala se chodbou dál. U dětských komnat uviděla malou postavu v zablácených šatech, jak se tiše krade chodbou.
„Kateřino!“ zařvala Maxi. Měla toho všeho dost. Dívka úlekem nadskočila a otočila se. Tváře měla zašpiněné, ve vlasech stébla sena. Z lemu sukně jí na koberec v chodbě odkapávala bahnitá voda. V umouněných rukou cosi svírala…. Pohlédla na matku a sklopila oči.
„Jak to vypadáš?“ zeptala se přísně Maxi, ale při představě takto urousané Kateřiny po boku krále Arthura se musela usmát.
„Chytila jsem obrovskou žábu, maminko. Je o hodně větší než ta D’Shayova…“ natáhla ruce, ve kterých poodkryla obrovskou ohavnou ropuchu a upřela svou matku oči, kterým Maxi nikdy nedokázala odolat. Ta dostala nápad.
„Pojď se mnou, Kateřino. Tak jak jsi … i s žábou. Představím ti jednoho pána a chovej se slušně. Je to král.“ Chytila ji za ramínko a vedla chodbou zpět do pracovny. Všichni zde ještě byli. Král i D’Shay vedle něhož pofňukávala hraběnka, které se začínalo oko barvit do fialova.
Maxi se zastavila před Arthurem a popostrčila dopředu svou zablácenou dceru.
„Musí na nás být skvělý pohled“ – blesklo jí hlavou.
„Já i D’Shay v prostých šatech a Kateřina… ani nemluvit.“
„Zde je naše dcera Kateřina, výsosti. Jistě se s ní rád seznámíte. Opravdu stojíte o něco takového?!“ řekla nahlas. Kateřina pohlédla na matku a poté na krále. Věděla, co se sluší, ale ... jak vyseknout pukle, když v rukou svírá žábu? Hraběnka… napadlo ji.
Pohlédla na svou guvernantku.
„Mohla byste mi madam něco podržet, prosím?“ nečekala na odpověď a vložila ropuchu hraběnce do ruky, která ji bezmyšlenkovitě nastavila. Poté vysekla předpisové pukrle. Hraběnka, která se konečně podívala, co vlastně drží, vykřikla a v mdlobách se svezla k D’Shayovým nohám. Osvobozená žába zaskřehotala a vyskočila směrem ke králi.
„Uteče mi a D’Shay mi neuvěří, že je takhle velká!“ vykřikla zoufale Kate a zapomněla na veškerou etiketu. Chtěla se rozeběhnout za žábou, avšak uklouzla na loužičce, která se vytvořila u jejích nohou z vody stále kapající s lemu sukně. Rozplácla se jak široká tak dlouhá u nohou jejího ctitele.
Maxi byla spokojena. Otočila se a všechen ten chaos nechala za svými zády. Spokojeně opustila pracovnu.
Věděla, že se bude D’Shay zlobit, ale výjev v pracovně jí za pár mrazivých pohledů a slůvek stál…
D'Shay i král zírali na dveře, za kterými zmizela Maxi jako zkoprnělí. Nastalo ticho, které rušilo jen popotahování hraběnky a také Kateřiny, která náhle nevěděla co dělat.
„Luiso!“, křiknul rytíř na hraběnku.
„Vaší povinností je starat se o Kateřinu a ne tu sedět a pofňukávat - odveďte ji a zařiďte koupel a čisté šaty - jděte...hned!“
Rytíř musel zvýšit hlas, protože Luisa seděla stále na židli a jen těkala očima z malé Kateřiny na D'Shay a zpět.
„Chování vaší ženy, je....hm, velice odvážné. Myslím, že jen málokterá žena z mého dvora by se takto odvážila mluvit s mužem. To co vaše žena řekla je také...ehm, váš názor?, zeptal se chladně král Arthur.
„Má žena je odvážná. Říká to, co si opravdu myslí a ne to, co je vhodné...a...ano, její názor z části sdílím. Přijel jste neohlášen, nezván. Žádáte o příslib ruky mé dcery dříve, než byla uvedena do společnosti. Viděl jste sám, je to jen malé děvčátko. Co s takovou holčičkou chcete dělat? Zamknout ji ve věži se zkostnatělými dámami, které jí budou učit etiketě? Ne, takový osud pro svoji dceru nechci..chci, aby si sama zvolila, s kým chce žít. Proto vaši nabídku odmítám.“
„Už jsem o vás, rytíři, ledacos slyšel. Nemáte úctu k vyššímu postavení, příliš si zahráváte. Svého krále jste zabil a prošlo vám to… a teď máte odvahu druhého krále odmítnout?! Hrajete příliš nebezpečnou hru, rytíři. Zatím jste měl štěstí, ale jednou můžete mít taky smůlu... Mýlíte se, jestli si myslíte, že i tentokrát se za vás postaví váš otec a rada Camelotu.“
„Pane, král Morthy mi chtěl vzít ženu a život. Vy, se mi snažíte sebrat dceru. Svou rodinu budu bránit před kýmkoliv – i před králem. A teď mne omluvte, musím promluvit se svou ženou…“
D‘Shay poznal, že král není daleko od záchvatu vzteku a ani se mu nedivil. Chování Maxi bylo absolutně nevhodné. Vážil si jí, ale to co udělala, ohrozilo budoucnost celé země. A to nemohl dopustit. Navíc, jak Kateřina poroste, bude nápadníků víc a víc....rytíř začínal tušit, že v budoucnu skončí klid a pokoj, který doposud vládnul v zemi...

Jakmile král Arthur opustil pracovnu, vydal se Maxi hledat. Našel ji v ložnici Kateřiny.
„Odjel! Slyšíš? Odjel ...i se svými dary.“
Maxi bez hnutí stála u okna a dívala se ven. D'Shay ani nevěděl, jestli ho vůbec vnímá.
Přišel až k ní a sevřel jí paži. Maxi se otočila k D'Shayovi s výrazem, ze kterého rytíř vyčetl, že stisknul až moc, ale teď mu na tom nezáleželo. Nikdy neublížil ženě, ale právě teď poprvé pocítil, že by si to Maxi zasloužila.
„Král Arthur odjel - a jen tak se zde neukáže. Tedy pokud se neobjeví se svým vojskem… Gratuluji ti, toto se ti opravdu povedlo.“
Maxi vzdorně zvedla bradu a jen se dívala rytíři do očí. Mlčela.
„Maxi, vím čím jsi v mládí prošla a nechci, aby něco podobného stalo Kate. Ale tvoje chování bylo...nemístné. Co se to s tebou stalo?! Kde jsi nechala všechen rozum?! Nemůžeš se takto chovat ke každému nápadníkovi Kateřiny - víš přeci, že jich bude stále více a více!“
„Já jen...nechci...aby...ji...tak jako já...“ zašeptala Maxi a po tvářích jí začaly stékat horké slzy. Vztek, který do tého chvíle plně ovládal D’Shaye, okamžitě vystřídal soucit a láska, kterou ke své ženě stále choval. Konečně povolil stisk a Maxi se schovala v jeho náruči.
„Neboj se lásko... Kateřina si vybere sama...“, zašeptal D'Shay a políbil Maxi do vlasů.