Jillian I.

Jillian

I. kapitola

konec 13. století

Pohár spadl na zem a při tom krátkém pádu vydal všechna nevyřčená slova, ale ona byla příliš rozčilená na to, aby si jej všimla. Nevěděla jestli má větší chuť se rozhořčeně rozvzlykat, nebo obyčejně ječet, tak či tak, zvolila tu nejméně vhodnou možnost…tvrdohlavost…
„Jak jsi mohl otče?“ vykřikla.
Její otec se na ni zlostně podíval.
„Mohl?“ ještě jednou zopakoval slova, kterým nemohl uvěřit.
„To co jsem pro tebe udělal je jen z mojí dobré vůle! Tvojí jedinou svatou povinností je být dobrá manželka a matka!“ posadil se zpět za stůl.
„Povinnost? Manželky a matky? A proto mne chceš provdat za toho floutka, který chce jen tvé peníze?“další pohár spadl na zem.
„Jillian!“okřikl ji „zakazuji ti takto mluvit o tvém budoucím muži!“ vyskočil opět ze židle.
„Jdi okamžitě do svého pokoje a do večeře mi nechoď na oči!“ zdálo se, že se konečně uklidnil, ale opak byl pravdou, její zarputilé chování mu nedalo jinou možnost. „Toho muže si vezmeš ať chceš, nebo ne.“
Přešel ke dveřím a otevřel je, tím ji dal jasně najevo, že rozhovor skončil a už více nechce slyšet.
Jillian zvedla hlavu, třásla se po celém těle, ale přesto dokázala přijít až k němu ladně a hrdě, ještě než prošla dveřmi, zašeptala, tak aby to slyšel. „Sbohem otče.“
Pokynul ji hlavou, nepochopil co ty slova měly sdělit, myslel si, že jde jen o rozloučení, avšak bylo to jinak.


Lord Edmond z Heeswicku stále seděl na stejném místě a dlaněmi si opíral hlavu, poslední dobou ji měl plnou starostí. Pootočil jí, aby se podíval na místo po své pravici, bylo prázdné, ne příliš dlouho, před chvíli tam seděla jeho jediná dcera. Povzdechl si. Z velké části i díky ní měl starosti.
Jillan…přemítal.
Byla tak paličatá, zbrklá a zarputilá…
Ale už byla dospělá žena, měla krátce po dvaceti a on nemohl čekat až jediný z nápadníků, který pro ni zůstane bude ten nejhorší ničema ze všech- Lord Saylus, krvežíznivý vrah a lapka. V duchu se chlácholil, že udělat dobře, ona se nakonec smíří s jeho rozhodnutím a zjistí, že pro ni udělat to nejlepší co mohl. Nakonec se smíří, protože nic jiného ji nezbude.
Až pozná svého budoucího manžela, bude ráda, bude mu děkovat. Tak proč jen cítil svíravý pocit na hrudi, proč se mu do mysli vkradla myšlenka, že ho bude nenávidět? Že udělal něco špatně?
„Můj pane.“ Promluvil hlas za jeho zády.
Lord Edmond se postavil a otočil se, moc dobře si ten hlas pamatoval, neslyšel ho skoro pět let, ale přesto by na něj nikdy nezapomněl. Náhle se jeho chmurná nálada rozplynula jako tající sníh na slunci. Jeho tvář se rozjasnila díky vřelému úsměvu, který se neobjevil už po několik týdnů.
„Příteli.“ Prolomil Lord ticho jako první a srdečně jej objal.
„Ty jsi se vrátil!“ Srdečně se zasmál, nedokázal uvěřit tomu pohledu, který se mu naskytl, myslel si, že je dávno mrtvý.
„Musíš mi všechno vyprávět. Jsem nedočkav.“ Promluvil Lord k postavě zahalené v tmavém plášti, na hlavě kápi, za opaskem se mu leskl velký, nádherný meč, tepaný stříbrem a mědí, se smaragdy ve středu rukojeti.
Až teď si Lord povšiml jak je jeho host oblečen. „Nač ten plášť?“ zeptal se.
„Odpusť můj pane, nechci aby mne někdo spatřil.“ Dodal omluvně.
Lord se chytil za hlavu pak se znovu rozesmál „Nabádám tě, abys prozradil své činy a ani nepomyslím na to, že jsi určitě hladov a unaven.“
Spěšně vykročil ze sálu, prvnímu sluhovi, který mu padl do rukou nařídil aby okamžitě připravili teplou koupel a večeři. Poté se vrátil zpátky ke svému dlouho nezvěstnému příteli, aby jej doprovodil do jeho komnat.