Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Skotská vysočina, 1487

„ Krucinál, dívej se na mě, když s tebou mluvím!“
Snědé dlaně s nečekaně prudkým přírazem dopadly na svalnatá ramena hudrujícího blonďáka a donutily ho celkem nekompromisně spolknout značně početnou část nadávek, kterými hodlal v příštích okamžicích štědře počastovat svého tupohlavého společníka. Přišpendlení k hrubé zdi a poněkud silnější stisk v oblasti hrtanu měly bezpochyby za následek jeho nepřirozeně zkroucenou tvář. Zrychlený dech obou soupeřů náhle přešel v nebezpečnou sípavičnost mladšího z nich. Ksakru!
Nathan se trhavě sesunul na špinavou podlahu, hlavu pokorně skloněnou, nepřestával však zuřivě lapat závany chladivého vzduchu. Nevěřícně si třel pochroumané hrdlo.
„ Zbláznil ses?“, zachroptěl zmoženě a pokusil se narovnat. Příliš se mu to nedařilo.
„ Co se to s tebou děje, Duncane?“
Temné oči blýskly směrem k vyčítajícímu.
„ Neměl jsi mě provokovat.“
Stručná odpověď, která ani v nejmenším neuspokojila napadeného mladíka. Vzchopil se.
„ Jenže jsi mě málem zabil!“
Špatně skrývaná výčitka zasáhla mlčenlivého horala na citlivém místě. Věděl moc dobře, že stačilo málo a… S nechutí shlédl na obnažené ruce a se stále narůstajícím odporem je skryl za zády dříve, než se mu opět stačila vybavit vzpomínka na zsinalého MacArlaina.
„ Odpusť“, zamumlal nezřetelně, než zajal Nathanovu paži do sevření svých štíhlých prstů a pomohl mu vstát. „ Všechno v pořádku?“
Plavovlasý mladík si zhnuseně odfrkl.
„ Když to říkáš…“
Přes lairdovo zakaboněné čelo se přehnala nepatrná připomínka nacucaného bouřkového mraku.
„ Nechtěj mě rozčílit, Nate“, zavrčel popuzeně.
Oslovený se kysele ušklíbl. Měl přece plné právo se vztekat!
„ Jinak co? Uškrtíš mě?“, zaútočil nečekaně.
Duncan jen stěží zadržel rozrušený sykot a v duchu počítal do deseti.
„ To nebylo vtipné.“
Zlatavá hříva se zachvěla.
„ Nápodobně.“
Ledové záseky Nathanielova hlasu vrátily zachmuřeného Duncana zpátky do reality. Jistě, vždyť právě málem zamordoval svého nejlepšího přítele – a to se nepromíjí!
Odvrátil skelný pohled zpět k třepetajícím se plamenům poskakujícím v závratných hlubinách kamenného krbu, přičemž neopomněl sebemrskačsky zpytovat své nedostatečně rozdrásané svědomí.
„ Chováš se jako ublížená malá holka“, zašeptal Nathan unaveně a ledabyle si přeměřoval siluetu pyšného vůdce MacPhersonova klanu. Podvědomě očekával další útok.
Laird si nevědomky rozkousl dolní ret. Ostré nehty se nervózně zarývaly v pěst.
„ Co tím myslíš?“, mírně zrozpačitěl.
Potutelná grimasa rozzářila ztvrdlé rysy plavovlasého hejska. Že by vyřešili onen nesmyslný popletenec?
„ Máš přece ženu“, zkusil opatrně.
Duncan nepatřičně zbledl, následně bojovně vystrčil ostrou bradu.
„ Nemluv o ní – prosím“, zavrčel slabě.
Nat kývl, pochopil, že téma Brenna versus Sean je pro jeho přítele alespoň pro tento večer definitivně uzavřeno. Neměl v úmyslu ho dál trápit, ale u bohů – i on musí převzít nějakou zodpovědnost!
Pozornost tmavovlasého barbara se stočila k útulnému ohništi, což bylo téměř nezvratným důkazem toho, že je dnešní výslech u konce. Třpytivá slza se svezla po zarostlé tváři…

Černé řasy starostlivě zakmitaly směrem k zadýchanému mladíkovi, v očích jasně čitelná otázka. Rozlet světlých kadeří v zamítavém gestu. Tiché souznění.
„ Chudinka.“
Klapnutí dveří, průvan vtíravě rozptylující uklidnění heřmánku. Nervy napjaté k prasknutí.

Do Nathanielova návratu ztratil meduňkový odvar na účinnosti a rozklepaná Brenna, zdařile předstírající ozdravný spánek, tak nechtěně vyslechla útržky rozhořčeného hovoru.
„ On ji vykázal?“
Cořin melodický hlásek překonal přijatelnou mez. Šepot a nezřetelné mumlání zadumaného Nata ji donutilo umlknout.
„ Chudinka“, vydechla soucitně.
Tiché nášlapy a šustění látek prozradilo milence opouštějící vyhřátou místnost.
Zůstala pouze popotahující panenka Brenna v záplavě frustrujících otázek, otupujících její rozostřenou mysl, s ohlušujícím výkřikem na rozpraskaných rtech.
Musím pryč!