Dopis z Angouleme

Mrtvolnou bledost zsinalé tváře téměř okamžitě pročísl samolibý úsměšek s nádechem starorůžové. Půvabné rysy se zkrabatily v nevzhledný škleb a ztichlým pokojem se prosmýkl ďábelský smích, korunovaný důkladným zakuckáním. Zlatavé lokýnky netrpělivě poskočily po krajkovém límci.
„ Jsi si naprosto jistý?“
Muž v tmavomodré uniformě místo odpovědi naznačil kladný souhlas mírnou úklonkou.
„ Skvělé, skvělé“, vydýchával jízlivě vyšňořený aristokrat a spokojeně si třel jemnou pokožku alabastrových dlaní.
„ Přivedeš mi je živé – oba dva“, dodal po krátké odmlce.
Kavalerista přikývl.
„ Paní vévodkyni při tom nesmí být zkřiven jediný vlásek, rozumíš?“
Napudrovanec pozvedl ukazováček ve výhružném gestu. Voják ani nemrkl.
„ V jakém stavu pak dopravíš zbytek je mi jedno – ale chci je živé!“
Nemluvný služebník pokorně sklapl podrážky a s nedbalým kolébáním zamířil ze zšeřelé pracovny. Vtíravý zvuk zvonku mezitím přivolal dalšího patolízala v upnutém stejnokroji.
„ Všechno jasné?“, houkl plavovlasý monsieur k robustnímu veliteli svých stráží, který se po celou dobu rozhovoru potupně skrýval ve vedlejší místnosti.
„ Ano, pane“, hlesl v odpověď podmračený kapitán a znuděně si pohrával s přezdobenou rukojetí svého kordu.
„ Výborně“, zapředl lenivě šlechtic, v očích mu nebezpečně svitlo.
„ Jak jsem již řekl kavaleristům“, pokračoval odměřeně. „ Osobně mi ručíš za bezpečí madame de Charente. A pokud jde o Charlese…“
Vévoda se zvráceně uchechtl.
„ Královi špiclové se k němu vážně nemusí dostat jako první.“
Le Clerc si olízl suché rty.
„ Chcete tím snad říct…?“
„ Přesně tak“, ušklíbl se Gaston-Henri ledově.
„ Zab ho!“

Olivier zuřivě rázoval vstupní halou nehledě na předměty, které mu naštěstí doposavad zabránily v jeho soptivém rozletu. Vztekle nakopl překážející taburetku a hlasitě zaklel.
„ Jak se mám asi tak uklidnit, když královi ozbrojenci prohledávají celé charenteské panství?“, odfrkl si otráveně a hliněný džbánek se v mžiku rozprskl o kamennou stěnu.
Pobafávající stařík ustaraně sledoval běsnící hurikán a soucitně si povzdychával.
„ Tím, že tady všechno zničíš, si moc nepomůžeš, chlapče“, zarozumoval šedovlasý.
Mladíkovo čelo se rychle zakabonilo.
„ Děkuju ti za radu, příteli“, sykl jedovatě.
Ten se dál věnoval své dýmce.
„ Nechápeš?“, vybuchl Oli nepříčetně. „ To, že na mě Gaston poštval po zuby ozbrojenou gardu dost znatelně snižuje moji šanci na úspěch. Jak mám pak ksakru očistit své jméno?“
Didier odložil meršaumku a výhružně stáhl obočí.
„ Už mě vážně štveš“, prsknul bojovně. „ Pořád jenom ty, ty, ty. Pomyslel jsi někdy na nás ostatní? To se podle tebe málo snažíme? A co Florence? Máš snad pocit, že ji tím svým šílenstvím chráníš?“
Zmínka o Didiho neteři definitivně vytrhla věčně skuhrajícího nespokojence ze zajetí sebestředných myšlenek a také poněkud zklidnila jeho horkou hlavu. Fanatický zápal, se kterým se vrhl proti zrádnému Gasovi, každým dnem utahoval smrtící smyčku kolem jeho nejbližších a hrozil brzkým zadušením.
„ No?“, naléhal aktivní stařík. „ Co s tím teď hodláš dělat?“
Olivier pokrčil rameny.
„ Přemístíme se“, rozhodl prostě.
„ Cože?“, nechápal šedovlasý.
„ Slyšel jsi“, zazubil se Oli.
„ Předtím si však hodlám vážně promluvit s naší drahou zajatkyní…“

„ Do horoucích pekel s tebou, prevíte!“
Annabelle se plačtivě svezla na kamennou podlahu mezi zbytky rozcupovaného šatstva, které na ní v posledních několika dnech drželo jen jakousi pomyslnou silou vůle, přičemž její neochvějná sebejistota byla až zoufale otřesena a s dalším nádechem přiváděla nebohou zajatkyni doslova na hranici šílenství.
Od JEHO odchodu uplynulo sotva pár hodin, možná dní – sama nevěděla. Neobratně v sobě dusila veškeré emoce, které rozvířily její vznětlivou krev pokaždé, když jí na mysli vytanul nehorázně dokonalý obraz cynického lupiče-gentlemana. A nejenom obraz…
Cvaknutí zrezivělého zámku probralo pobledlou Bellu ze stavu snivé apatie a zcela instinktivně ji donutilo hodit po ztemnělé siluetě první věc, kterou vedle sebe našla. Podle mlaskavého dopadu usoudila, že špičatý střevíc místo tupého únosce zasáhl obložení okovaných dveří.
„ Krucinál“, ozvalo se nesouhlasné zamručení a prudká zář svítilny letmo ozdobila dívčiny znachovělé líce.
„ Dobrá rána, slečinko.“
Bella překvapeně mžourala na zarostlou tvář, žvýkající mezi zuby zastaralou troubel a shlížející na ni s téměř otcovským pohledem, a v duchu zvažovala, jak dlouho ji tu vlastně drží. Že by za tak krátkou dobu o tolik zestárl?
„ Nebyla dobrá“, odsekla, když se vzpamatovala. „ Minula jsem.“
Chraplavý smích ji trošičku vyděsil.
„ Jste vtipná, slečinko, to já mám rád. Ale dost bylo povídání, radši pojďte.“
Když se jí zhrublé prsty chapadlovitě omotaly kolem paže, štítivě je setřásla.
„ Jít? A kam?“, šlehla povýšeně.
Stařík se zarazil.
„ Za velitelem“, broukl ostře, což odkázalo pyšnou princeznu do patřičných mezí. Napřímila se v neblahé předtuše.
„ Veďte mě tedy“, šeptla smířlivě.