Prokletí královské krve (46. kapitola)

Plynuly dny, týdny. Přiblížil se podzim a s ním i uvedení dětí do společnosti. Děti se na tuto událost na rozdíl od svých rodičů těšily a všechny přípravy braly jako jednu velkou hru.

Jak se blížil den odjezdu na Camelot, byla Maxi stále zachmuřenější. Od návštěvy krále Artura se mezi ni a D’Shaye vkrádal podivný chlad. Tenkrát se opravdu zlobil. Po jeho stisku jí na paži zůstaly modřiny … nikdy dříve jí neublížil. Až pozdě si uvědomila, že zašla příliš daleko. Neurazila jenom krále, ale svým chováním ponížila svého muže a celou zemi. Byla si vědoma, že její osobní pocity jsou malým nic před státními zájmy. Bála se chvíle, kdy nad svými dětmi ztratí moc. Den, kdy se její slovo o osudu dětí stane jen bezvýznamným slovíčkem se blížil. Až budou děti uvedeny do společnosti, bude o jejich osudu rozhodovat král, královská rada a D’Shay. Ten jí slíbil, že si Kateřina bude moci svého muže vybrat, ale vždy hrozilo to, že bude královskou radou přehlasován.

Cesta na Camelot proběhla v klidu. Maxi a D'Shay spolu mnoho nemluvili. Oba byli příliš ponořeni do vlastních myšlenek. Maxi nebylo dobře a měla pocit horečky. Pohled na bílé věže Camelotu ji tentokrát trhal srdce na kousky a jen prohloubil její smutek. Po bouřlivém přivítání, kde byla nucena rozdávat úsměvy na všechny strany, stáhla se do svých komnat. Ve své pracovně nalezla hromádku pozvánek na slavnost. Stačilo jen nadepsat jména… Neměla k tomu dost síly. Odstrčila hromádku stranou. Zadívala se z okna a uviděla hraběnku Luisu, Kateřinu a D’Shaye jak všichni míří kamsi do zahrad Camelotu. Náhle si připadala zbytečná. Ulevilo se jí jen, že s nimi jde Kateřina. Již dávno si všimla kradmých pohledů a svůdných úsměvů, které Luisa vysílala k jejímu muži. Věděla, že by měla bojovat o D'Shayovu lásku, ale neměla k tomu dost síly. Po jedenácti letech po boku D'Shaye náhle nevěděla, co dál. Sledovala trojici pohledem a zamyslela se. Byla si jista láskou svého muže, ale poslední dobou nepřispěla k tomu, aby ji posilovala – naopak. Jak dlouho vydrží muž odolávat krásné mladé ženě? Z myšlenek ji vytrhlo zaklepání a vstoupil komorník.
„Paní, král vás žádá, abyste za ním přišla do pracovny.“ řekl s úklonou.
„Vyřiď králi, že hned přijdu.“
Komorník odešel a Maxi znovu pohlédla z okna. Trojice již zmizela za šípkovými keři, které tam pro ni nechal D’Shay vysázet. Povzdechla si a s těžkým srdcem se vydala za Anlekem. Podle mrazivého pohledu, který jí věnoval při příjezdu poznala, že se na ni zlobí, že se mu doneslo její chování při návštěvě krále Arthura. Již dávno se Anleka nebála, ale dnes pocítila strach. Před dveřmi pracovny se zhluboka nadechla a zaklepala.
„Ano..“ ozvalo se z pracovny a lokaj u dveří jí otevřel. Vešla a pohlédla na krále, který stál u stolu. Byli o samotě a tak se nezabývala dvorní etiketou tak, jak to nedělali celá ta léta. Anlek na ni pohlédl. Mračil se. Vybídl ji, aby se posadila a sám si sedl ke stolu.
„Maxi,“ začal svým zvučným hlasem. „víte, že si vás jako jedné z mála žen vážím. Oba jsme zažili mnohé a mnohé jeden pro druhého udělali. V této chvíli si nedlužíme vůbec nic. To, co se přihodilo na Chardonnay vám prošlo u D’Shaye, protože je stále stejně bláhový. Ale mne stálo hodně úsilí, abych celou záležitost napravil. Král Arthur je naštěstí moudrý muž a pochopil, že i on udělal chybu, když přijel neohlášen. Po slavnosti požádá o ruku Kateřiny znovu. Oficiálně. Byl bych rád, kdyby nedošlo k žádnému skandálu! Rozumíte, co tím chci říct?!“ Anlek vstal od stolu a začal přecházet po pracovně.
Maxi ho chvíli sledovala a pak se odhodlala k námitce:
„Pane, D’Shay mi slíbil, že si Kateřina bude moct ….“ Král ji však nenechal domluvit.
„To je od mého syna hezké, ale oba víte, že to nejde. Okolo Camelotu to vře, Arthur vyhrožoval válkou celé zemi … Chcete svého muže poslat do války? Chcete, aby malý D’Shay jen co nastoupí na trůn, musel bojovat za svobodu své země? To vážně chcete?!“ křičel král a se zadíval Maxi do očí.
„Maxi, nenuťte mne, abych musel zapomenout na vše, co jsme společně prožili a abych se musel zachovat pouze jako král. Pokud to bude nutné, pošlu vás na Chardonnay.“ Popošel ke stolu a podal zkoprnělé Maxi dva listy papíru.
„Zde jsou jména vhodných partnerů pro Kateřinu. Arthur je na prvním místě. Spojení obou království by bylo obrovským přínosem. Na druhém listě je seznam princezen, které by mohly být vhodnými kandidátkami pro post královny. Chci, abyste ta jména prošla. Máte tím možnost výběru a považujte to za velký ústupek. A opakuji, pokud budete dělat problémy, vybereme partnery já a D’Shay a vy odjedete na Chardonnay! A teď jděte!“.
Maxi si vzala listy papíru. Očích ji pálily slzy vzteku. Uvědomila si, že v této chvíli prohrála. Král ji již nepotřeboval...
Otočila se a beze slova chtěla odejít. Anlek ji zastavil.
„Rád bych, aby se o tomto našem rozhovoru nedozvěděl můj syn. A po tom co se stalo na Chardonnay, bude lepší, začneme-li dodržovat dvorní etiketu i mezi sebou. Pokud vám dává D’Shay takovou volnost, že zapomínáte na slušné chování, bude dobré si ho zde připomenout…“
Maxi sevřela rty, aby neřekla něco nevhodného. Neměla v úmyslu nechat se poslat do vyhnanství na Chardonnay, i když pobyt na Camelotu pro ni začínal být noční můrou.
„Nemusíte se bát. Od mne se o našem rozhovoru nedozví.... Výsosti!“ z posledního slova čišel jed, vztek. Poklonila se. Pak rychle otevřela dveře a odešla. Anlek se za ní zadíval. Nedělal to rád. Její povaha mu byla tak blízká. Měla se narodit jako muž..., ale jako žena měla smůlu. Kdyby ji nechal, posouvala by hranice své moci dál a dál. A jen velmi málo mužů bylo ochotno strpět takové chování od ženy. Nemohl dopustit další skandál. Situace za hranicemi země začínala být vážná. Čekal ho ještě rozhovor se synem. Chtěl se ho přeptat, zda je mezi nimi vše v pořádku. Stále mu vrtalo hlavou, že mu Maxi nedala za devět let od narození mladšího syna další děti. A byl zvědavý, co říká jeho syn mladičké hraběnce… broskvičce, která nikdy nedělala s ničím drahoty.

Maxi se toulala chodbami Camelotu. Nohy ji zanesly do obrazárny. Na stěně tam visely obrazy králů … na předposledním obraze byl král Palm. Dlouho si na něho nevzpomněla. Až dnes. Zadívala se na obraz a srdce se jí sevřelo. Cítila se ponížená. Anlek dobře věděl, jak ji potrestat. Začal se k ních chovat jako k ostatním ženám - s opovržením. Bylo jí dopřáno téměř deset let jeho náklonnosti. Teď však byl konec. Zadívala se na obraz vedle Palma, na kterém byl Anlek. Na dalším obraze, který teprve bude namalován, bude její starší syn….
Zaslechla Luisin smích a kroky. O chvíli později vstoupil do obrazárny D’Shay.
„Tady jsi. Všude tě hledám. Škoda, že jsi se s námi nešla projít. Procházka by ti jistě udělala dobře. Jsi celá bledá… Shánějí tě švadleny kvůli šatům na slavnost. Kateřina už tam je. Já jdu za otcem, chce se mnou mluvit.“
Otočil se a odešel. Maxi se zvolna vydala do svých komnat, aby si vyzkoušela šaty. Bylo jí jedno, co bude mít toho večera na sobě. Šaty pro Kateřinu byly krásné a dívka z nich byla nadšená. Byly to její první plesové šaty. Tolik se na slavnost těšila...

D'Shay vstoupil do otcovy pracovny a okamžitě poznal, že král není v dobré náladě. Soustředěně sledoval nějaký papír na desce stolu, poklepával prsty, očima těkal po celé místnosti.
„Otče...? Stalo se něco?“, zeptal se jako první rytíř, protože Anlek zachovával mlčení.
„Ano, stalo...tvá žena - opět!“
„Ach, takže se k tobě donesla zvěst o návštěvě krále Arthura, že?“
„Donesla?! Samozřejmě že donesla! A musel jsem to dozvědět od cizích! Vlastní syn mi nic neřekne!“, vykřiknul Anlek. Vstal od stolu, začal přecházet po místnosti a zuřivě gestikulovat.
„Taková urážka! Tvá...žena...dělá si co chce - říká co chce! Jsi ke všemu slepý - pořád vidíš jen Maxi. V čem je jiná? Proč jí dáváš tolik volnosti?“
„A to ji mám spoutat řetězy a držet ji ve věži?“, dostal ze sebe šokovaný D'Shay. Poslední léta se choval otec k jeho ženě mile, dokonce i přátelsky a teď ta změna... „že by si Arthur stěžoval?“, přemýšlel D'Shay, ale myšlenky mu přerušil křik otce:
„Ano! Spoutat a zamknout - to by bylo po jejím posledním výstupu nejlepší! Víš, jak se cítil Arthur? Víš jak byl ponížen?!“
„Aha, takže král Arthur si přijel stěžovat a ty hned skáčeš tak jak on píská? Co se stalo s tvojí páteří? S tvojí hrdostí? Vždyť teď ohýbáš hřbet a plazíš se mu u kolenou! Co jsi mu slíbil? Pověz!“, rytíře se začal zmocňovat vztek. Bylo mu jasné, že to co se nedávno stalo, bude mít dohru na Camelotu, ale nečekal, že se jeho otec postaví právě na stranu cizího krále.
Anlek přešel k D'Shayovi a užuž to vypadalo, že ho udeří.
„Jak se vůbec opovažuješ?! Zapomínáš, že nemluvíš jen se svým otcem - ke kterému by jsi měl zachovávat úctu - ale i se svým králem, kterého by jsi měl respektovat a poslouchat! Již jsem mluvil s tvojí ženou - jasně jsem jí přikázal, co má dělat. Dostala seznam možných partnerů pro Kateřinu a možných žen pro D'Shaye. Měl by ses na něj také podívat. Dovolím vám toliko, že si můžete vybrat dle svého uvážení - ale samozřejmě pouze z těch seznamů. Pokud tak neučiníte...budu vás muset poslat zpět na Chardonnay a výchovu dětí převzít sám...“
„Ano, máš pravdu, občas zapomínám, že bych tě měl poslouchat a ctít.“, řekl po chvíli D'Shay a každé slovo cedil skrz sevřené rty.
„A ty zapomínáš, že už jsem jednoho krále svým mečem sesadil, že jsem to byl já, kdo se za tebe postavil a dosadil tě na trůn a že jsem už byl u pádu jedné rady. Možná by jsi taky měl opatrně volit slova...už jednou jsem řekl, že si má dcera nevezme někoho, kdo je jednou nohou v hrobě! O svém osudu si mé děti rozhodnou samy. Ty, rada nebo král Arthur s tím nic neuděláte...pokud bude potřeba, odložím tyhle neforemné a nepohodlné šaty a navléknu zbroj, sevřu v ruce meč a můžeš si být jist, že sním ještě pořád umím zacházet!“, skončil proslov D'Shay a aniž by se podíval otci do očí nebo počkal na odpověď odešel z královy pracovny.