Prokletí královské krve (47. kapitola)

Dveře se rozletěly a rytíř vešel do místnosti, kde seděla u stolu Maxi a četla jména na seznamu od Anleka. Pohlédla smutně na svého muže a v očích se jí zračila němá výčitka. D’Shay jí beze slova vytrhnul papír z ruky. Chvíli jej podržel nad jednou ze svící na stole a sledoval, jak se papír zvolna mění v popel.
„Tak...to by bylo“, otočil se D'Shay k Maxi.
„Maxi, možná jsi mě napoprvé nepochopila, snad jsi mě tenkrát neposlouchala. Už jednou jsem ti řekl, že jsi v té věci s králem Arturem zašla moc daleko. Možná by jsi někdy měla raději mlčet a nechat mě, abych se postaral o některé záležitosti. Nebo sis snad myslela, že mi stačí pohled na pár truhliček zlata a okamžitě mu budu po vůli?! Já myslel, že mě za ty roky znáš...Takže ti to ještě jednou zopakuji - mé – naše - děti si zvolí samy svůj osud a nikdo jim budoucnost nebude linkovat - zvlášť ne lidé, jako můj otec nebo ten král Arthur. Řekl jsem to i otci a neboj. Nenecháme se vyhnat zpět na Chardonnay. Plesu se zúčastníme, děti budou uvedeny do společnosti a ke všem případným nápadníkům pro Kateřinu a nevěstám pro D'Shye se budeme chovat uctivě a přátelsky - rozumíš?“
Maxi jen unaveně pokývala hlavou.
„Ten seznam cos spálil, byl důležitý…“ řekla tiše.
„Anlek bude zbytečně zuřit.“
Nechtěla se už vracet k událostem na Chardonnay. Neměla chuť se za cokoliv omlouvat. Věděla, že pro ni bude těžké setkat se na slavnosti s králem Arturem, ale měla pocit, že ani jemu nedluží omluvu.
„Nebudu se do toho už plést. Myslela jsem si, že je Anlek jiný, že za ta léta pochopil… ale není. Nebudu dělat problémy a nechám to na tobě. Pochopila jsem, že mé slovo na Camelotu již nic neznamená.“
„Maxi, je ti dobře?“ zadíval se na ni D’Shay pozorně. Byla bledá a vypadala, že se každou chvíli zhroutí. Zavrtěla hlavou. Náhle měla pocit, že mu musí říct, jak moc ho miluje, jak moc jí chybí jeho objetí. Zdálo se jí, že má poslední možnost, aby mu to řekla. Vstala a zatočila se jí hlava. Podívala se na něho se zoufalstvím v tváři a sesunula se mu k nohám.
„Maxi!“ vykřikl D’Shay. Zatřásl s ní, ale nic se nedělo. Vzal ji do náruče a běžel s ní do ložnice. Na chodbě se střetl s Anlekem.
„Zavolej doktora, otče. Rychle!“ Uložil Maxi na lůžko a všiml si krvavé skvrny na její sukni. Pohladil ji po tváři.
„Maxi, prober se…“ do ložnice nakoukly všechny děti.
„Otče, co je matce?“ zeptal se D’Shay II.. On i Kateřina zůstaly stát na prahu, ale Petr se procpal mezi nimi a běžel k lůžku.
„Maminko…“ zašeptal se strachem v očích.
„Hraběnko vezměte ty děti pryč, prosím!“ křikl D’Shay na Luisu, která právě přispěchala. Sotva děti zmizely z ložnice, Maxi otevřela oči. V tu chvíli už ní spěchal doktor. Sáhl Maxi na horké čelo a zadíval se na krvavou skvrnu. Pak pokynul váhajícímu D’Shayovi, že má odejít.

O pár minut později klepal již doktor na dveře D’Shayovy pracovny.
„Vaše žena teď odpočívá. Snad bude v pořádku pokud zůstane v klidu a nebude se rozčilovat. Dítě by se mělo narodit v prvním měsíci příštího roku, ale …. nemohu říci, zda ho vaše žena donosí. Ztratila hodně krve a cesta na koni na Camelot jí dost ublížila. Ona tvrdí, že nic netušila… je to možné. Přijdu se na ni zítra podívat. Musíme doufat, že krvácení ustane. Teď nemohu nic dělat.“ Poklonil se a odešel. Ve dveřích se srazil s králem.
„Co je jí?“ snažil se udržet pevný hlas. Trápily ho obavy, zda nebyl k Maxi moc tvrdý. Věděl, že ji jeho slova tvrdě zasáhla.
„Ona… čeká dítě… už dlouho. Nevypadá to ale dobře.“ D’Shay se nemohl z té zprávy vzpamatovat. Po takové době, když už ani jeden z nich nedoufali.
„To je dobrá zpráva. Gratuluji. Doufám, že bude do slavnosti v pořádku. Byl bych nerad, kdyby tam chyběla. Nevypadalo by to dobře….“ Anlek se otočil a vyšel z pracovny.

Mezitím si Maxi snažila srovnat v hlavě, co jí řekl doktor. Vůbec netušila, že… Problémy, které měla poslední dobou přičítala blížící se oslavě na Camelotu. Proto ty časté změny nálady… Najednou si nebyla jista, zda co tomu D’Shay řekne. Věděla však, že musí nabrat sílu do blížícího se plesu. Nemohla tam nejít. Bylo také třeba nadepsat ty pozvánky…. Zavolala služebnou, aby jí pomohla převléci se a vydala se pomalu do své pracovny.

Dítě...D'Shay tomu nemohl uvěřit. Po tolika letech bude znovu otcem. Jak mu to jen mohlo ujít. Věděl, že se Maxi chová jinak, že je bledá, ale nikdy ho nenapadlo, že… Rytíř si začal uvědomovat, jak málo pozornosti poslední dobou věnoval své ženě...a kolik pozornosti věnoval Luise...
Hnán okamžitým nápadem vyběhnul z hradu, v zahradě natrhal kytici růží a spěchal ke své ženě.
„Maxi! Co to děláš? Máš odpočívat!“, zlobil se naoko, když ji uviděl, jak se u stolu hrbí nad pozvánkami na ples. Přešel k ní, jemně ji zvednul od stolu a přitiskl k sobě.
„Maxi, lásko, já...netušil jsem, že ty...“, rytíři došla slova, v očích se mu objevily slzy štěstí. „Co se to s námi poslední dobou děje? Dřív nám stačilo, že máme jeden druhého, nedovolovali jsme starostem, aby se mezi nás vkradly a teď? Někdy jsme jako cizí lidé. Já vím...poslední dobou jsem si tě mnoho nevšímal. Mám tolik práce a starostí. Chtěl jsem upevnit, zkrášlit a rozšířit pozemky pro naše děti a teď vidím, že jsem při tom všem zapomínal na tebe. Ale pořád tě miluji, stále chci být jen s tebou. Zapomeňme na všechny starosti. Na otce, na krále Arthura, na ples...teď je nejdůležitější, aby jsi byla ty a dítě v pořádku. Nedovolím, aby se ti něco stalo.“
D‘Shay domluvil a čekal, co mu Maxi odpoví, ale ta se jen choulila v jeho náruči. Byla bledá, ramena jí škubala v tichém pláči. D'Shay ji dovedl k posteli a opatrně ji uložil. Netrvalo dlouho a usnula...

D’Shay u ní seděl ještě dlouho, potom vstal a tiše vyšel na chodbu. Musel si znovu promluvit s otcem.
Našel ho v jeho pracovně.
„Jak se daří tvé ženě?“, zeptal se otec se špatně předstíranou starostlivostí.
„Usnula. Je vyčerpaná, přišla o hodně krve.“
„Uzdraví se. Je silná. Četla ten seznam?“
„Teď se mě ptáš na nějaký seznam?! Ano, četla ho, když je to pro tebe tak nutné!“
„A...?“, vyzvídal D'Shayův otec dál.
„Četla ho...a já jej spálil...už žádný seznam není.“
„Cože jsi udělal?!“, vykřikl nevěřícně král. D'Shay mu opakoval svá slova.
„Ale to...to je...vrchol! Jak sis něco takového mohl dovolit?! Vždycky jsi dělal problémy, nikdy jsi nemohl udělat to, co jsem po tobě chtěl, ale teď...! Zašel jsi moc daleko - vypadni...táhni zpět na to tvé Chardonnay i se ženou! Děti si vezmu na starost já sám!“, křičel vzteky Anlek. Rytíř se nepohnul.
„K mým dětem se ani nepřiblížíš.“, pravil po chvíli chladně.
„Nedovolím, aby se jim dostalo stejné...lásky jako se dostalo mě. Já i Maxi zůstaneme zde na Camelotu a zúčastníme se plesu. Třeba tam bude někdo, kdo se zalíbí i Kateřině - nějaké dítě!“, dodal rytíř a rychle pokračoval, protože otec se už nadechoval, aby skočil rytíři do řeči.
„Ty nemáš žádné právo vyhánět mě Camelotu. Nezapomínej, že ještě stále jsem členem rady - vyhnat mě, by znamenalo dát radě políček a to si nedovolíš. Já...myslel jsem, že jsi se změnil, že jsi pochopil, proč jsem tehdy odešel, proč jsem tě nikdy nemiloval, ale vidím, že jsem doufal marně...ty se nezměníš. Choval ses vlídně, jen když jsi nás potřeboval. Co se stalo? Co tě přimělo se takhle chovat?!“, dokončil svou řeč rytíř a bez dalších slov odešel z pracovny a nechal otce svému hněvu a myšlenkám...

Když se vrátil do ložnice, Maxi stále spala. Rytíř odložil šaty a ulehl vedle ní. Ve spánku se mu schoulila do náruče. Po dlouhé době usínal s těsném objetí se svou láskou.

Hraběnka stála přímo proti němu. Stála a svůdně se usmívala...vyzývala rytíře, aby k ní přistoupil, aby přitiskl své rty k jejím. Rytíř nechtěl, ale něco ho drželo na místě, nemohl se pohnou, nemohl mluvit. Jediné, co mu bylo dovoleno, bylo dívat se do hlubokých očí hraběnky...do očí, které ho doslova hypnotizovaly. Potom se mu nohy začaly hýbat - pomalu se přibližoval k hraběnce - a on jim nemohl přikázat, aby přestaly, aby stály. Z dálky k němu dolehl křik jeho Maxi...křik plný bolesti...

D'Shay se posadil na posteli. Když si uvědomil, že to byl jen sen, oddechl si...potom Maxi vykřikla - to nebyl sen. Rytíř se k ní otočil a uviděl krev.
„MaxI...“ zašeptal tiše. Chvíli se na ni zmateně díval, potom konečně přišel k sobě a vyběhl z ložnice. Za běhu volal o pomoc...o doktora.