Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Skotská vysočina, 1482

„ Střílíš si ze mě, viď?“
Úzkostlivé zavytí s trpitelsky staženým obočím však bylo dostatečně srozumitelné i takovému nekňubovi jako byl mladý MacArlain. S jistým přemáháním soucitně poklepal zsinalému příteli po shrbených zádech, což bohužel přivodilo nemocnému Duncanovi další z návalů nevolnosti.
„ Kruci“, vydechl zmoženě, když se jeho žaludek na chvíli zklidnil.
„ Přísahám – roztrhnu ji jako hada!“
Nathanův špatně skrytý úšklebek vyprovokoval klejícího lairda k nepříčetnosti.
„ Přijde ti to snad k smíchu?!“, zavrčel popuzeně.
Plavovlasý horal lhostejně trhnul rameny.
„ Musíš ale uznat, že její plán neměl chybu.“
Popichovat rozzuřeného MacPhersona bylo jednou z jeho nejoblíbenějších činností.
Duncan výhružně skřípl zuby.
„ Tak neměl chybu?“, vyjekl o oktávu výš. „ Vždyť nás málem zabila, zatraceně!“
Nat si hlasitě odfrkl.
„ Jak se na tebe dívám, docela škoda, že to nedotáhla až do konce, co?“
S lehkým uchichtnutím uskočil právě včas od hrozivé dlaně, která ho hodlala jednou provždy ztrestat za jeho drzé průpovídky.
„ Je to čarodějka“, hlesl laird a svalil se zpátky na rozvrzanou židli. „ Uvidíš sám.“
Jasný záblesk azurových očí rychle potemněl.
„ Čarodějka říkáš?“
Nathanovy koutky neznatelně zacukaly, když se přinutil otázat svého drahocenného ‚frein‘ dle čeho tak usuzuje.
„ Cožpak ty schvaluješ, aby poctivá dívka místo svých svatebních příprav raději ve svém brlohu kuchtila otrávené nápoje a všem okolo vyhrožovala smrtí?“
Podmračený Duncan se opatrně zavrtěl na vratké stoličce a tiše kňučel.
„ Co jenom do těch pohárů dala…“
Lamentace slov zanikla v nesnesitelném záchvatu dusivého kašle, spojeném s nepříjemnou žaludeční křečí.
Nathaniel statečně přetrpěl pohled na dávení, které sužovalo jeho nebohého druha, a úpěnlivě přemýšlel nad tím, co mohlo donutit jindy poddajnou Coru k tak nehorázně mrzkým praktikám.
„ Je to lepší?“, zamumlal starostlivě a sklonil se k chvějícímu se tělu, které již naštěstí opustil horečný třas.
„ Vypadám snad, že je mi líp?“, štěkl Duncan a zkřivil tvář do bolestivé grimasy.
„ Nechápu to“, pohekával nesrozumitelně v krátkých intervalech. „ Nic nenamítala, když jsem ji přislíbil MacKintoshovi. A pak… uh… pak téměř vyvraždila půlku naší tvrze i s Nairnem…“
„ Kde je vůbec mladý Tosh?“, uvědomil si náhle Nat, podpírající zesláblého přítele.
Zachrchlání.
„ Copak vím? Měl jsem dost starostí sám se sebou… Ale předpokládám, že nejspíš odjel.“
„ Doufám, že trpí aspoň tolik co já…“, dodal jízlivě, než se opět zakuckal.
MacArlain neodpověděl a s mírným povzdechem dotáhl Duncana k rozestlanému lůžku, na které ho dosti nevybíravě složil.
„ Odpočiň si“, poradil znavenému a chystal se k odchodu.
„ Kam chceš jít?“, chytil laird mladíkův rukáv.
Nat se líně uculil.
„ Co myslíš?“

Odlesky plápolajících pochodní ani v nejmenším nezjemnily ostré rysy zarostlé tváře, která se nyní výhružně protáhla, se zřetelným nezájmem o jakoukoli konverzaci.
„ No tak, Tristane…“
Nathan se naposledy pokusil zapůsobit na ryšavého obra rozumovými argumenty a v duchu zvažoval, kolik síly dát do rány, aby tu tvrdohlavou kebuli zaručeně uspal.
„ Chlapče“, promluvila hora před ním. „ Laird řekl hlídat, tak hlídám. A i kdybych tě k ní chtěl nakrásně pustit, stejně se tam nedostaneš – zabarikádovala se.“
Mladík založil paže na hrudi a krátce hvízdl.
„ Vsadíš se?“
Nedostatkem sebevědomí rozhodně netrpěl. Navíc, když kvůli ní uhnal Desire…
Nic už nemohlo zabránit skotskému paličákovi v tom, aby se ke své princezně probojoval – klidně i za cenu pár ne zrovna citlivých šťouchanců od Duncanova hromotluka.
Tristan pochybovačně potřásl hlavou, ale ustoupil MacArlainově odhodlání.
„ Můžeš to zkusit“, kývl odevzdaně.
Nat povýšenecky doplul k pobitým dveřím a s prostým: „ To jsem já“, otočil klikou. Nepovolila.
„ Říkal jsem ti to“, mrkl rusovlasý a dál se bavil jeho marnou snahou.
„ Vzdej to.“
„ Nikdy“, zafuněl horal a zarputile se snažil vylomit zámek.
Po několika hodinách bezvýsledných pokusů seděl pokroucený Nathan na tvrdé podlaze, rozpálené čelo chladil o kamennou zeď, a z nudy vyťukával neznámý rytmus do dubového dřeva. Vzorný hlídač se dávno odkolébal dolů do kuchyně, jen jeho ještě neopustila touha po dosažení bláhového cíle. Téměř dřímal, když se ozvalo nepatrné vrznutí, a on s rozespalým zaklením přepadl do Cořiných komnat.