Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Skotská vysočina, 1487

Zchromlá končetina s pokřivenými pařátky nehybně spočívala na kamenné obrubě, zatímco se zbývající prsty druhé ruky škubavě probíraly řídkým plnovousem. Vycvičený pohled zákeřného dravce dokonce i pod pláštíkem neproniknutelné mlhy až příliš snadno rozpoznal jemné dívčí křivky, zimomřivě se choulící do tenkého lněného šálu, v dětsky naivní snaze skrýt svou pravou totožnost. Krátký záblesk problikávajících pochodní, ušlechtile objímající svým mihotavým světlem vnitřní nádvoří, potvrdil zamyšlenému starci s konečnou platností jeho předchozí dohady – pokus o útěk!
Tlumené povely od hlavní brány, líné chrastění zrezivělých řetězů a nepříjemný skřípot těžce okovaných vrat poněkud ponuře vítaly začátek nového dne. Skučivý vítr poťouchle napínal zažloutlé plachty kupeckých vozů a nepříjemně profukoval chabou záštitou promrzlé rusovlásky.
Roderick se krutě zaškaredil. A sklapla klec, ptáčku!
Spokojeně si promnul seschlé dlaně, až to zašustilo. Liboval si v jednoduchosti lairdovy ženy, jejíž jednotlivé kroky se daly tak snadno předpovědět. Předem věděl, že je jen otázkou času, kdy si energická divoženka plně uvědomí, že ji hřejivé bezpečí Duncanovy náruče rozhodně neuspokojuje. Sice netušil, kam se nyní hodlá podít, byl však skálopevně rozhodnut jejímu hledání životního štěstí nezištně napomoci.
Mrštným švihem se drobná osůbka nepozorovaně vyhoupla na jeden z krytých žebřiňáků a splynula s okolním prostředím rychleji, než se překvapený slídil vůbec stačil nadechnout.
Stráže si přátelsky pokynuly s mladičkým obchodníčkem a odstranily z tmavého průjezdu blokující mříž.
Poloprázdný vůz právě míjel hradby, když šklebící se Roderick připevňoval krátkou zprávu k jestřábímu drápu. Chrchlavě si pobrukoval.
Ach, ano – Sean bude mít jistě radost…

Těžce sklíčená Brenna, zavrtaná až po hlavu v kupě přepečlivě naducaných pokrývek, tiše popotahovala zarudlým nosíkem v zoufalé snaze zadržet alespoň zbytky svých nedůstojně působících slz. Dunivý hlas plný zahořklých výčitek a zcela nesmyslných obvinění se jí celou noc vytrvale navracel a nutil ji až téměř do úmoru naprosto zbytečně skrápět bělostnou látku zlostně pohozených polštářů. Deptající vědomí, zběsile našeptávající, že hladovou propast narůstající nedůvěry nelze tak jednoduše překlenout, bolestivě zraňovalo vílinu křehkou duši a potměšile se vysmívalo její pošetilé víře v dokonalou budoucnost. Intenzita vzlyků povážlivě zesílila.
Duncan jí nevěří.
Duncan ji nemiluje.
Nikdy ji nemiloval!
A náhle se cosi zlomilo. Ostře řezavý zvuk tříštivého skla v mžiku otupil všechny rozbouřené emoce. Růžové sny zmizely v nenávratnu.
Konec…
Zaťatá pěst pozvolna mírnila své dusivé sevření, hluboký nádech osvobodil ušlápnutou krásku z nedobrovolného zajetí. Chtělo se jí hystericky rozesmát.
Je čas jít dál.

Brenna si začínala pomalu ale jistě uvědomovat, že zřejmě nebyl ten nejlepší nápad narychlo opustit vyhřáté přikrývky jen pár chvil před rozedněním, kdy se vtíravý noční chlad ještě plížil strašidelnými zákoutími ponuře působící tvrze. Vtisklá v jednom z prázdných výklenků obezřetně sledovala nedaleko postávající stráž, která si u vstupní brány přísným pohledem přeměřovala každičkého návštěvníka. Ospalá atmosféra se s příchodem nového dne čile vytrácela a sílící hlahol štěbetavých ranních ptáčat dával jasně znát, že zdejší obyvatelé rozhodně nejsou jakousi nepovedenou replikou londýnských městských povalečů.
Přikrčený stín se nenápadně vymotal ze své dosavadní skrýše a lehce se rozplynul pod plachtovím krytého povozu. Krátké trhnutí a houpavý pohyb rozdrkotaly nehybná kola po kostrbaté dlažbě ztemnělého průjezdu. Zpívající větřík přitom ochotně vysoušel zavlhlé tváře s konejšivým příslibem lepších zítřků, zatímco pobledlá dívka ševelila truchlivou pohádku o tom, že je čas jít dál…