Author´s Challenge - 3. díl - Čas žít čas umírat

Jak mi docházel vzduch, pomalu ale jistě se mi zatmívalo před očima. Hlasy se mi začaly vzdalovat a zpomalovat. Přestávaly být postupně zřetelné a já jsem ztratila vědomí.
Jak dlouho to trvalo si nejsem vůbec jistá. Probudily mě nepřeslechnutelné nárazy kovu o kov. Souboj?
Nadechla jsem se zhluboka čerstvého vzduchu a ztěžka otevřela víčka. Pohled jsem měla stále ještě rozmazaný, ale už jsem alespoň rozeznávala dvě míhající se postavy v divokém bojovném tanci. Ani jeden z rytířů neměl přilbici, takže jsem mohla sledovat, jak jim námahou naskakují na čelech krůpějky potu. Který z nich byl ten špatný jsem v tu chvíli opravdu netušila. Raději jsem nefandila ani jednomu. Klidně ať se pozabíjejí vzájemně.
Ježiši, Rose-Marie. Projelo mi hlavou. Je vpořádku? Nestalo se jí nic? Musím se přesvědčit.
Silou vší své vůle jsem se donutila posadit. Koutkem oka jsem zahlédla meč po otci, kterým jsem tak neobratně mávala před rytíři. Muselo to vypadat hrozně směšně. S dýkou bych byla úspěšnější. Když už nic jiného, tak rozhodně mrštnější. Oběma bych se asi neubránila, ale stačilo by to na to, aby Rose stihla utéct.
Zvedla jsem oči, protože jsem měla dojem, že mě někdo pozoruje. A nemýlila jsem se. Byl to jenom okamžik, ale jeden z rytířů u mě zřejmě zaznamenal pohyb a podíval se mým směrem. Ustrašeně jsem se přitiskla více na dveře. Ale spustit zrak z jeho tmavých čokoládových očí jsem nedokázala. Jako by mě snad hypnotizovaly. Přestala jsem se ho bát.
Jenomže ten druhý, o poznání zákeřnější muž, využil jeho chvilkové nepozornosti a přesně mířenou ránou do spánku ho poslal k zemi. Rytíř se skácel a nehýbal se. Snad je jen omráčený. Zadoufala jsem.
Co bylo horší, že ten blonďátý do něho nevybíravě kopnul a pak se otočil ke mně. V obličeji měl úšklebek, který mi začal nahánět hrůzu. Víc než to. Začala jsem propadat panice. Utéct nemůžu, protože co kdyby přišel na Rose. Ale přeci se mu nepoddám? Kolik ještě mám možností?
Bylo na něm vidět, že je unavený z boje, ale rozhodně mu to neubralo na odhodlanosti si mě podat.
„Teď je řada na tobě, poupátko.“ Procedil mezi zuby jízlivě a mně se na zátylku zježily chloupky.
„Nechte mě na pokoji, pane.“ řekla jsem varovně, když jsem lýtkem zavadila o dýku schovanou ve své botě pro případ nouze. Poslední možností je ho zabít.
„Mám rád když se vy květinky bráníte. Jste potom takové divoké a roztoužené. Žádný ležící prkna. To se mi líbí.“ Ta slizskost z každého jeho slova doslova stříkala. A přibližoval se. Každým krokem jsem cítila ten jeho odporný zápach. Smrděl potem a špínou.
Odhodil meč, kterým se bil, aby měl volné obě ruce a vrhl se na mě. Skrčila jsem nohy a vší silou obou nohou jsem ho kopla do břicha. Zřejmě to ani nepocítil, ale alespoň jsem se ho na malý okamžik zbavila. Instinktivně jsem vyskočila do dřepu a rozeběhla se od chalupy pryč. Třba odvedu jeho pozornost. Pro začátek by to úplně postačilo.
Jenomže jsem daleko nedoběhla. Po pár krocích na mě skočil a povalil mě na zem. Byl nesmírně těžký, i když mi dopadl jen na nohy. Pokusila jsem se mu ihned vyškubnout, ale držel pevně.
Tak takhle začíná znásilnění? Ne, v žádném případě. I kdybych měla umřít, tak tomuhle chlípníkovi svou čest nedám.
Rychlým pohybem jsem vyndala dýku z boty a nazdařbůh sekla do jeho obličeje.
„Ty děvko!“ ozvalo se za mnou nenávistně. Trefila jsem se mu přímo do tváře, ze které se mu teď řinula krev. „To ti nedaruju.“ Moje nohy pustil a chytl si tvář.
Na nic jsem nečekala a rychlostí jaké jen jsem byla schopná jsem se rozeběhla pryč.
Kdo ví proč byl zase rychlejší. Vždyť měl tak těžkou zbroj. Ale nejspíš byl cvičen v boji. Když už jsem slyšela za sebou jeho dusot a funění, otočila jsem se i s dýkou.
„Nestačilo vám to, pane?“ zeptala jsem se bojovně. Budu se bránit do posledního dechu, to jsem byla rozhodnuta.
„Nedám si pokoje, dokud tě nedostanu, křepeličko.“ Řekl a mě přejel po zádech opravdu nepříjemný mráz. Na vteřinu jsem zaváhala, jestli ho skutečně zvládnu a nebo tu zemřu.
Toho on ale využil ve svůj prospěch. Byl u mě rychleji než jsem si stihla uvědomit a zkroutil mi ruku za zády.
„Auuuu.“ Zaúpěla jsem a už jsem měla jeho obličej jen pár milimetrů od toho mého. Pichlavost těch jeho modrých očí mě děsila k smrti.
*Otče náš, jenž jsi na nebesích. Posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá. Jak na nebi, tak i na Zemi. Chléb náš ve zdejší dej nám dnes a neuveď nás v pokušení, ale odveď nás od všeho zlého. Amen.*
V ruce se mu zaleskla čepel a najednou jsem ucítila neutuchající bolest v hrudníku. Z posledních sil jsem se mu zadívala do očí, pozvedla jsem svou dýku a zabodla mu ji do krku. Trvalo to jen pár vteřin. Upadl na zem vedle mě. Mrtev.
Rozostřil se mi zrak a i já jsem za okamžik ucítila náraz na zem.
Z velké dálky ke mně dolehl hluboký a krásný lidský hlas.
„Kéž by ses byla nepohnula. Znehybnil bych ho a žili byste oba.“
Ještě jsem otevřela oči a dívala se do přenádherných hnědých tůní těch jeho. Byly zoufale smutné. Cítil se vinen. Neochránil ani mne a ani svého bratrance.
*Možná je mou nadějí.* Proběhlo mi hlavou.
„Postarej se o Rose-Marie.“ Byla má poslední slova.