Prokletí královské krve (51. kapitola)

Když se D'Shay probral, bylo slunce již vysoko na obloze. Namáhavě vstal - celého tělo měl ztuhlé a bolavé po noční jízdě a nepohodlném noclehu. Posadil se na jeden z kamenů a rozhlédl se okolo.Byl odsud krásný výhled. Bylo ideální místo pro hrad. Ještě stále si pamatoval doby, kdy se tu tyčily štíhlé věže Charleslandu. A náhle se v jeho mysli vynořila řada vzpomínek - vypálení Charleslandu a chvíle, kdy poprvé spatřil raněnou Maxi. Vzpomněl si na bitvu o Chardonnay, na svatbu a narození D’Shaye a Kate. Srdce se mu naplnilo nevýslovným steskem. Nevěděl co dělat, kterým směrem se vydat, kde hledat.
Ještě dlouho zíral do kraje. Pak náhle zatoužil vidět alespoň děti. Zkontrolovat, zda dorazili v pořádku na Catcastle a zda nejsou v nebezpečí. Kvapně sedl na koně, který se pásl nedaleko místa, kde seděl, a hnal se k Catcastlu, i když každý sval v jeho těle bolestivě protestoval...

Za noci dojel na Catcasle. Regent ho ujistil, že děti jsou v pořádku a je o ně dobře postaráno. D’Shay vděčně poděkoval oddanému muži a potom se již tak jak byl, natáhl do postele a okamžitě usnul.
Probral se pozdě dopoledne - spánek mu dodal zpět síly a už se cítil lépe. Byl rozhodnut znovu naslepo vyjet do kraje. Byl rozhodnut svou ženu najít, i kdyby měl projet naslepo celou zemi.
Jaké ho však čekalo překvapení, když mu regent oznámil, že chvíli po něm dorazil posel z Dundoffu se zprávou, že se Maxi usadila právě nedaleko tohoto hrádku.

„Kde je má žena?!“, vyhrkl D'Shay, sotva se před ním posel objevil.
„Je nedaleko Dundoffu, pane“, řekl pokorně posel.
„Skrývá se nějakého sedláka…“
„U sedláka? Ale proč? Proč není v pohodlí na hradě?", ptal se D'Shay, ale posel jen krčil rameny.
„Odjíždím na Dundoff - připravte mi čerstvého koně!“, přikázal a odběhl se převléci do pohodlnějších jezdeckých šatů. Za chvíli již tryskem vyjížděl z bran Catcastlu nejkratší cestou na Dundoff.
Netrvalo dlouho a našel statek, který mu popsal posel. Zabouchal na dveře. Otevřela mu žena, kterou neznal. Jakmile v něm poznala svého pána, uklonila se.
„Co si přejete, pane?“ ptala se, i když sama tušila, že rytířova návštěva souvisí s tou dámou, která u nich přespala.
„Hledám...hledám svou ženu. Prý se u vás...schovala.“
„Ano, pane...já...počkejte, zavolám svého muže“, řekla a odběhla.
O několik okamžiků později se ve dveřích objevil muž, kterého rytíř nečekal. Neměl tu vůbec být!!! Neviděl ho tolik let, ale nikdy na něho nezapomněl. Tom.
„To –Tome! Co tu... Kde -kde je Maxi!", vykoktal překvapený rytíř.
Čekal cokoliv, ale toto odhalení ho naprosto šokovalo. Hlavou mu začalo vrtat, jak dlouho už o Tomovi Maxi ví...a do srdce ho bodl osten žárlivosti.
„Pane.“, uklonil se Tom a nedal na sobě znát, že kdysi bývali přáteli.
„Potřebuji vám toho mnoho říct. Maxi je u mě, ale...nechce s nikým mluvit... Je na tom špatně... Mohli bychom se jít projít? Nerad bych, aby věděla, že jsem pro vás poslal.“ Tom klopil oči a bylo vidět, že mu setkání s D'Shayem - zvláště za těchto okolností - není příliš příjemné. Rytíř chvíli váhal, ale nakonec přikývl.

Vyšli cestou do polí a Tom začal vyprávět o svém odjezdu z Chardonnay. O tom, kde všude bloumal, ale nakonec nedokázal opustit panství, ke kterému ho vázalo tolik vzpomínek. Za peníze od D'Shaye koupil malý statek a začal hospodařit. Dlouho žil sám a bolestně vzpomínal na Maxi, ale nakonec čas vše otupil. Tom se znovu oženil, ale ve skrytu duše doufal, že ještě někdy spatří svou paní...ale i D'Shaye.
Chvíli se odmlčel a potom pokračoval ve svém vyprávění o náhodném setkání s Maxi i o tom, co mu sama řekla. Rytíře zabolelo z těch slov u srdce.
„Tak ona mě viní ze smrti dítěte...myslí si, že jsem se jí chtěl zbavit...“, zašeptal tiše D'Shay. Náhle nevěděl co dělat. Prvně chtěl jít ihned za Maxi, ale teď...po tom co se dozvěděl...dostal strach. Bál se jí podívat do očí. Zalitoval, že k ní nebyl upřímný.
„Tome. Neposlechl jsi mě - zakázal jsem ti žít kdekoliv na mém panství, ale...je dobře, žes tak udělal. Děkuji, žes mi dal vědět, kde svou ženu najdu. Nevím co mám dělat...odejdu...budu na Dundoffu. Mohl bys jí alespoň vyřídit, že jsem tu za ní byl? Že ji stále miluji? Že nic z toho, co si myslí není pravda...nebo je to jen nedorozumění? Prosím...“
Tom jen kývl smutně hlavou. Samotného ho trápilo vidět, jak se jeho přátelé trápí.

Mezitím se na Camelotu sešla královská rada. Její členové byli pobouřeni. Král Arthur měl dorazit následujícího dne požádat podruhé o Kateřinu a ta byla pryč. Proklínali Maxi a D’Shaye pro jejich tvrdohlavost. Měli zlost na krále Anleka, že není schopen přinutit je k souhlasu a také den, kdy Kateřinu králi vedlejší země přislíbili. Tučnou odměnu, která jim byla vyplacena, již dávno utratili. Nyní byli ochotni udělat cokoliv, aby mohli dostát svému slibu.
„Musíme je najít a přinutit k návratu. Máme na to ještě den... “ shodli se královští rádci a ten, který zastával post také královského žalobce, právě dopsal nějaké listiny.
Do místnosti vešel svým rozhodným krokem Anlek. Rytíři povstali, aby ho pozdravili. Jejich poklonu přešel mávnutím. Od rána mu nebylo dobře a události minulých dní na něho doléhaly více, než byl ochotný připustit. Měl pocit, že se mu dění na Camelotu opět vymklo z rukou.
„Před chvílí dorazil posel z Dundoffu. Maxmiliana je nedaleko hradu u nějakého sedláka… Je třeba se tam ihned rozjet a přivézt ji.“
„Pane, ihned vyrazíme. Můžete mi jen podepsat tyhle listiny? Jsou to zatykače na tu bandu, co přepadává v lese pocestné.“
Anlek prohlédl první dva listy a zbytek již podepsal bez jakékoliv kontroly. Podal listy královskému žalobci.
„Jeďte co nejrychleji! Chci ji tu do večera mít.!“ Řekl znaveným hlasem král. Věděl, že jedině návrat Maxi může přivézt zpět také D’Shaye s dětmi.
Královský žalobce vzal z hromádky poslední list a rozdal příkazy. Na večer zde chtěl mít svolaný celý soudní dvůr… Královská garda vyrazila k Dundoffu….

Tom vyhledal Maxi. Právě zametala dvůr. Bětka s Annou ráno vyrazily na trh. Byl rád, že budou mít s Maxi klid na to, aby jí vyložil vše, co se dozvěděl od D’Shaye.
Posadili se na lavičku. Opatrně Maxi řekl, že vyslal posly se zprávou, kde ji může D’Shay najít i o rytířově návštěvě. Naštěstí se nedostavil výbuch vzteku, kterého se obával. Maxi ho pozorně vyslechla.
„D’Shay je jiný než mnozí muži. Prokázal to již nejednou. Musíš mu víc věřit. Pokud budeš chtít, doprovodím tě na Dundoff….“ dokončil svou řeč.
„Tome… takže to všechno byl jeden velký omyl? Ale vypadalo to … já asi jsem mu hodně ublížila. Musím hned za ním. Děkuji Tome!!“
Maxi padla dávnému příteli do náruče. Přitiskl ji k sobě. Bylo příjemné ji takto držet. Náhle je vyrušil dusot koňských kopyt a do dvora vjelo několik vojáků královské gardy. Odskočili od sebe.
„Tome, tys poslal vzkaz i na Camelot?“ zašeptala Maxi. Ten jen kývl. Dostal strach. Tohle nevypadalo na přátelskou návštěvu. Vojáci seskočili z koní a vytvořili kolem nich kruh. Pak tasili meče a namířili je do středu tohoto kruhu.
„Z rozkazu jeho výsosti krále Anleka zatýkám vás Maxi paní z Chardonnay. Tady je zatykač vystavený na vaše jméno.“ Řekl obřadně jeden z nich a ukázal Maxi jakýsi list papíru. Opravdu tam zahlédla své jméno…
„Věřím, že se vzdáte dobrovolně. Vaše ruce!“ Vstoupil do kruhu vytvořeném gardisty, aby jí navlékl pouta.
„To nemyslíte vážně!“ vykřikl Tom a strčil do gardisty. V té chvíli pocítil na svém těle tlak několika hrotů mečů.
„A vás zatýkám pro útok na královského žalobce. Chopte se ho!“ o chvíli později již směřovala královská garda i se svými zajatci na Camelot. Maxi ani na chvíli nevěřila, že by ji chtěl Anlek postavit před soud.