Poddaná (3.část)

O 3 dny později
Pořád musím myslet na to, co mi řekl Erik. Od toho večera jsem ho neviděla. Ještě tu noc odjel z panství a vrátil se až dnes ráno. Poslala jsem za ním jinou služebnou. Alexandra jsem viděla naposled předevčírem večer, když si sbalil své věci a odjel do Portshiru za jeho přítelem, lordem Thomasem Eferrym. Takže tu zůstalo pouze služebnictvo a otec Erika a Alexandra. Lord Jeremy, který skoro nevycházel z pokoje a navíc měl svou vlastní služebnou Augustinu.
Hrozně jsem se bála setkat se s Erikem, zvláště po jeho nevhodném návrhu. Vlastně jsem ho už nikdy nechtěla vidět. Moje přání však nebylo vyslyšeno, když jsem šla večer k modlení, seděl tam on. Seděl tam Erik. Ladně se otočil a podíval se na mě. Pomalu ke mně kráčel, nemohla jsem si pomoci, byl velmi krásný. Rychle jsem se vzpamatovala a utíkala pryč. „Melanie, Melanie neodcházejte prosím!“ Prchala jsem pryč, běžela jsem zahradou, až už jsem nemohla popadnout dech. Stála jsem na kraji lesa, když se to stalo. Erik se zezadu přiblížil a něžně mě chytil za ramena. Chtěla jsem se mu vykroutit, ale jeho kouzlu se nedalo odolat. Nezbývalo mi nic jiného, něž se otočit. „Melanie, proč přede mnou utíkáte? Vy se mne bojíte? Urazil jsem vás moc mým návrhem? Zkuste mne pochopit prosím, chci vás pouze chránit.“ „Eriku, to po mě nemůžete žádat to, to se nehodí. Vy jste lord a já jen vaše pouhá služebná.“ Jak chcete Melanie, budu vám nadbíhat tak dlouho, dokud nesvolíte!“ S úsměvem mě pustil a políbil mi ruku. Nervózně jsem ucukla. „Eriku, prosím, to nesmíte. Já své rozhodnutí nezměním. Pokývla jsem mu a vydala se zpět do kaple, kde jsem pro jistotu sešla do podzemí, kde vedla tajná chodba až do domu. Prošla jsem jí a vyšla v komoře s potravinami. Tudy snad Erik nepůjde, vylezla jsem ze zaprášené komory a šla rovnou do své komnaty, kde jsem neklidně usnula.
Když jsem zamžourala do slunce, usoudila jsem, že už je ráno. Bála jsem se, že na mě Erik něco nachystal. Odnesla jsem mu snídani, naštěstí ještě spal. Moc mu to slušelo, vypadal tak bezbranný, jak tu přede mnou ležel polonahý. Nechtěla jsem se dál trápit, a tak sem raději odešla. Až do večera se nic nestalo. Alexandr se stále nevrátil a Erik byl celý den na lovu. Samozřejmě nadešel okamžik, kdy jsem mu nosila asi tak hodinu po koupeli jeho čaj. Snad by se nemělo nic stát. Většinou na něj čekal u svého korespondenčního stolku, kde vyřizoval různé papíry. Takže tam přijdu, položím čaj na stůl a uteču. To byl můj plán. Vzala jsem čaj a nesla ho k Erikovi. Zaklepala jsem na dveře. „Dále.“ Otevřela jsem a koukla ke stolku, kde však nikdo neseděl. Erik stál u koryta s vodou a úplně nahý, jak ho pánbůh stvořil. Polil mě ruměnec. Erik měl na obličeji potěšený úšklebek. „Tak co tam stojíte Melanie, doneste mi ten čaj.“ Začalo mi být horko. Snažila jsem se tam nedívat a pomalu jsem k němu kráčela. Vůbec se neobtěžoval něco zakrývat a vykročil směrem ke mně. Začala jsem couvat. „Melanie, ten čaj, dáte mi ho, než vystydne?“ Ve způsobu jak to říkal, bylo znatelné, jak ho to baví. Zrudla jsem a podala mu ten hloupý čaj, a rychle utekla ze dveří. Ještě jsem za sebou slyšela jeho smích. Bylo mi do pláče.