Poddaná ( 6. část )

Probudila jsem se s velkou bolestí hlavy. Ležela jsem na něčem měkkém. Pomalu jsem otevřela oči a uviděla nad sebou temný stín. Hned potom mi došlo, že patří Alexandrovi.
„A už jste vzhůru, v té chodbě jste totiž omdlela.“ Alexandr se ušklíbl a mě bylo jasné, že zase lítám v průšvihu. Byla jsem zase ve špatné situaci na špatném místě, ale tentokrát mě Erik zachránit nepřijde… Postavila jsem se na nohy a chtěla utéct, ale Alexandr mě surově popadl za vlasy a shodil zpět na postel. „Tak moment Melanie, přeci mě nechcete hned opustit.“ Už jsem na to neměla sílu, už jsem nemohla déle vzdorovat, zůstala jsem ležet a zavřela oči. Čekala jsem, že se na mne hned vrhne, ale to se nestalo.
…
Vrazil mi surovou facku, a pak ještě jednu. Křičela jsem, brečela jsem, ale nic se nestalo. Otevřela jsem uslzené oči, Alexandr se mezi tím přemístil k oknu. Chytila jsem si horkou, omlácenou tvář a posadila jsem se. „Proč, proč on?“ Zakřičel na mě. Potom mě surově skopl z postele a já se snažila postavit na nohy. „Néé, prosím nechte mě být.“ Vlastně jsem ani nevěřila, že to zabere, ale on toho vážně nechal, zamkl dveře, překročil mě a vrátil se zpět k oknu.
Já tam ležela otlučená na studené kamenné podlaze, když se ozvalo zaklepání…
„Alexi, to jsem já Erik, chci si promluvit.“ Chtěla jsem zakřičet, ale Alexandr byl velmi pohotový. Chytl mě za ústa tak že ze mě vycházelo pouze nesrozumitelné mumlání. „Ty tam někoho máš?“ „Ne, bratříčku a zmiz, teď nemám náladu na řečičky!“ Byly slyšet vzdalující se kroky. To je můj konec, prolétlo mi hlavou. „Neměla jsi pravdu, když si říkala, že jsi pro mě jen obyčejná děvka. Kdybys byla děvka, tak už bych tě dávno měl, abys věděla, měl jsem každou v okolí kromě tebe. Každá o mě o to prosí. Jen ty jediná…“ Ty se raději vyspíš s mým bratrem, který si hraje na svatouška.“ Jeho slova byla plná nenávisti, zášti, ale i zamyšlení. „Proč?“ Musela jsem mu už něco říct. „Vy si snad myslíte, že si ženu získáte násilím, nebo že jí nadáváte, či vrazíte facku?! Tenkrát jste mi řekl, že jsem naivní, ale jediný kdo je tu naivní jste vy, teď bych vás požádala, abyste mi laskavě odemkl ty dveře! Buďte tak laskav a nechte mě odejít nejen od vás, ale i z toho panství!“ Alexandr se na mě otočil a došel ke mně blíž, vzal mě do náruče a já si o jeho hruť opřela hlavu. Co mě to zase popadlo! Byl najednou divný, takový něžný. Odpuste mi to jestli můžete. Zavřela jsem oči, už jsem to vážně nesnesla. Na malou služku s obyčejným životem to bylo trochu příliš.
…
Pořád tam je tak stál a držel mě v náručí. Náhle se však pohnul, položil mě na postel a já už chtěla vstát a utéct, ale on přese mě natáhl deku a došel k vědru s vodou, namočil do něj kapesník a vrátil se. Začal mi otírat tvář ledovou vodou a já cítila jak mi rány pomalu chladnou…