Naděje umírá poslední 1

Naděje umírá poslední 1

1827 Korshea, Anglie

„Slečno Abigail, domluvte prosím sestrám nebo se zblázním, město není vhodné pro mladé dámy. Bylo by lepší, kdyby jste požádala matku o přesunutí cesty na příští rok, nebo na venkov. Slečna Helena se mi ještě nezdá připravená a slečna Madeline…“ „Milá Jane, už jsem ti hodněkrát říkala, ať mi říkáš Abi. Staráš se o nás už 8 let a 8 let mi říkáš slečno, tak tě prosím…“ „Ano slečno, jistě, ale domluvte sestrám…“
Jmenuji se Abigail Shareová a bydlím a matkou, otcem a dvěmi sestrami, v jednom z domků blízko Korshei, což je jedna z vesnic blízko Londýna. Nejsme nijak bohatí ani urození. Otec je bez titulu a věno je malé. Přesto se ode mne očekává, že mi možná někdo nabídne sňatek. Mám dvě mladší sestry Helenu a Madeline.
Helena je jako blesk z čirého nebe, žilami jí koluje bouřlivé mládí. Často je rozjívená a občas dokonce porušuje zásady slušnosti. Velmi ráda se dokonce chová i prostopášně. Je jí 15 let. Dostala dokonce již jednu nabídku k sňatku. Bohužel i značné otcovy protesty ji odmítla. Prý si ještě počká a užije si mládí.
Madeline se zase pořád koketně usmívá, ale k tělu si moc lidí nepřipustí. Je jí 16 let. Pokud mohu soudit tak je vážně velmi pohledná. Má blonďaté vlasy, které jí splývají až na ramena. Na rozdíl od své zrzavé sestry vypadá nevinně a roztomile – na první pohled. Kdo jí zná, tak ví, že je to přímo na opak. Co se týká mužů, je sice taktnější než její sestra, ale rozhodně zkušenější – mohu se domnívat.
Je zvláštní, jak jsme každá jiná. Jak vzhledově tak i povahově. Já mám vlasy černé až do pasu a oči zelené. Jsem rozhodně klidnější a pozornost mužů nevyhledávám, raději se procházím a maluji krajiny…
„Abi, ty mě vůbec neposloucháš, říkám ti, že matka chystá nějaký…“
„Promiň Heleno, co jsi říkala?“
„No že matka má na večer překvapení, když jsem vyzvídala jaké, říkala, že budeme velice nadšené, celá zářila.“ O nééé, matčina překvapení jsou již velmi známá. Vzhledem k tomu, že jsem nejstarší ze sester, je mi již 18 let, tak se většinou týkají mě a mých nápadníků, ale já o muže nestojím. Nestojím o ně vůbec! Nehodlám se kvůli nějakému hejskovi vzdávat svobody.
Jsem zvědavá co matka zase přichystala. Nemluvě o cestě do Londýna, o které už bohužel vím. Matka s otcem jsou rozhodnutí, že mi tento rok najdou manžela. Paní Kamerová říkala, že jela s dcerou do Londýna, a i když na ples samozřejmě pozvání nedostaly ani jednou… Šla s dcerou do cukrárny, kde se seznámily s nějakou londýnskou společností… Dcera se prý provdala do půl roku… Matka se usmyslila, že budeme procházet Londýnem, a aby toho nebylo dost, tak se matka rozhodla vzít sebou Helenu a Madeline, které mě prý budou učit ženskému kouzlu, umění smyslnosti a podobným hloupostem.
„Slečno Abi, pojďte, je večeře!“ Seběhla jsem dolů a s pozdravem usedla ke stolu, kde už seděli všichni. Já a sestry samozřejmě dokonale napnuté. „Milé dcery, mám pro vás velké překvapení! Můžete poděkovat otci, že byl u…“ Matka se zatvářila na můj vkus až příliš radostně, jako nikdy. „U PANSKÉHO POZVÁNÍ NA PLES!!!“ Vybuchla do ticha plného očekávání. V místnosti vypuklo bujaré veselí. Sestry odskočily od stolu a roztančili se kolem stolu. Ozývaly se výkřiky šílenství, nastal chaos, ubohá Jane upustila mísu, která se okamžitě rozlétla na tisíc kousků. V jednom roztříštěném střípku jsem zahlédla svůj vyděšený výraz. Matka si mne všimla a smála se ještě více. Mě však do smíchu nebylo vůbec.