Naděje umírá poslední 3

Naděje umírá poslední 3
Myslela jsem, že snad sním, to co jsem viděla, rozhodně nemělo nic společného s tím výtvorem v hale. Šaty co byly přede mnou, byly perfektní. Nejdříve jsem Jane děkovala a byla pyšná, radost se však u mě příliš dlouho nezdržela. Došlo mi, že to není vůbec dobře. Nedá se nic dělat. Budu doufat, že si mě nikdo nevšimne, i když to byly šaty pěkné, pořád byly velmi nevýrazné. Jane mě vyzvala, abych si je zkusila, a přesně to jsem udělala. Když byly na mně, došlo mi, že se mi vůbec, ale vůbec nelíbí, hlavně kvůli jejich velkému výstřihu, který vážně hodně odhaloval…
O 10 dnů později
Ach jak nervózní jsem byla. Vystoupila jsem z kočáru spolu s matkou, otcem a sestrami. Šaty sester se mi nakonec povedlo upravit tak, že vypadaly v celku přijatelně. O jak jsem se spletla. Mé šaty zde naopak velmi vynikly, většina dam měla šaty červené, fialové nebo modré. Bylo to však jedno, sem tam se na mne někdo podíval, ale jinak jsem zde byla jen pouhá nicka. Ples byl opravdu skvostný. Dámy měly úžasné roby a páni se tvářili velmi důležitě, bylo zde spousta jídla a pití a výzdoba byla též skvostná. Londýn je vážně zvláštní město. Mrzelo mne, že jsem nikde neviděla nikoho známého, akorát jsem před chvilkou zahlédla Madeline, jak plula přes parket v rytmu walsu s nějakým vznešeným mužem. Potom ke mně najednou přišel nějaký muž. Představil se jako sir Rolf Ridley Roswell a požádal mě o tanec. Odmítnout jsem ho nemohla, a tak jsem vstoupila doprostřed dění.
Muž byl ne příliš pohledný a ne zrovna dobrý tanečník. Velmi nestoudně se na mne usmíval a držení bylo velmi těsné. Kolem parketu jsem zahlédla matku, které tvář planula ruměncem a radostně na mě mávala, zatímco muž mě poněkud nevhodně sytil komplimenty. Jakmile tanec skončil, chtěla jsem utéct pryč od tohoto muže, ale on se s drzostí optal na další tanec. Ihned jsem odmítla, možná až příliš rychle. Proto jsem ještě nakonec dodala, že mi není dobře. Hned odkráčel pro občerstvení. Využila jsem příležitosti, a co nejnenápadněji se prodrala davem. Bylo tu až příliš lidí. Vzduch byl prosycen parfémy a potem. Začalo se mi špatně dýchat a chtěla jsem pryč. Zrovna jsem stála ve stínu palmy, kde jsem viděla, jak se muž vrátil i se dvěma sklenkami a hledá mě. Pomalu se přibližoval. Rychle jsem hledala únik, když jsem si všimla dveří, co vedly do zahrad. Okamžitě jsem se jimi protáhla a ocitla se na čerstvém vzduchu. Ale ne, ten muž sem měl namířeno a šla s ním nějaká žena v černých šatech, které byly až skandálně odhalující.
„Andy, Andy zlatíčko, kde pak ses mi schoval?“ Křičela skoro plačky. Ukryla jsem se za rohem a poslouchala jejich rozhovor. „ A koho tu vlastně hledáš, Prunello?“ „Andyho samozřejmě. Ten můj čumáček řekl, že bude čekat za keřem, ale neřekl kde, a keřů je tu nejméně sto a co ty tu vlastně děláš drahý Ridley, neříkej, že sis zase našel nějakou dámu lehkých mravů?!“ „Ne, ale jedna vesničanka z plesu by za hřích stála. Ta mrška tady někde musí být…“ O ne, to mluví o mně, co když mě tu najde. Musím se okamžitě někde ukrýt…
Bohužel takzvaný Rolf se vydal směrem ke mně. Co teď, jestli mne najde, bude to konec, nejhorší bylo, že jsem byla ve slepé uličce. Stála jsem mezi dvěma keři bez šance na únik a Rolf už tu byl. Snažila jsem se vtlačit do keřů, ovšem marně. Cítila jsem, že kdybych tlačila ještě okamžik tak povolí. Šlo o vteřiny. Rolf tu sice již byl, ale pořád se díval na Nutellu, nebo jak jí oslovil. Když už pomalu natáčel hlavu, jako by se podemnou otevřela v keři díra a já spadla na něco měkkého, co mi vzápětí přikrylo ústa. K mému zděšení to byl muž. Co bylo horší, že se Rolf blížil k nám…